V závěru minulého týdne se konala velká tisková konference ruského prezidenta Vladimira Putina spojená tentokrát s každoroční seancí tzv. přímé linky – jakéhosi předstíraného osobního kontaktu s obyvatelstvem. Jako vždy inscenace Putinova obcování s lidem byla minuciózně zrežírovaná a mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov přísně dbal na dodržení dohodnutého scénáře. V souladu s připraveným tahákem vyvolával či naopak nevyvolával přítomné novináře a ani se tím netajil.

Akreditovaných novinářů byla tentokrát sotva třetina obvyklého počtu, což nic neměnilo na tom, že zájem byl značný. Vůbec to nebyl zájem o nějaké novinky, které by Putin mohl sdělit světu – byla to spíše zvědavost, jaké výmluvy tentokrát nabídne ruský prezident, aby nějak vysvětlil stav politické a ekonomické krize, kterou Rusko prochází.

Největší pecka se očekávala od kremelské reakce na tvrdou facku, kterou Putinovu režimu uštědřil Alexej Navalnyj. Ten v rozsáhlém videu předložil neobyčejně zevrubný popis okolností a postav spojených s pokusem o jeho otrávení bojovou látkou novičok. Opíral se přitom o vyšetřování investigativní skupiny Bellingcat. S mravenčí důkladností ve spolupráci s protikorupčním fondem Navalného uvádějí investigativci v obšírné zprávě vše, co souvisí s pokusem o vraždu opozičníka: skutečná a krycí jména agentů FSB, jejich adresy, fotky, občanky a pasy, životní příběhy, zkrátka vše. Světe, div se, ale postačily jim k tomu otevřené zdroje: letenky a železniční jízdenky, hotelové pobyty, trasování telefonních hovorů. Zjistili, že operativní skupina pracovníků FSB sledovala Alexeje Navalného již několik let, přičemž to nebylo vnější pozorování, ale hledání vhodného okamžiku k jeho likvidaci. O tom svědčí skutečnost, že ve skupině nebyli řadoví operativci FSB, ale vysoké šarže s lékařským nebo zdravotnickým vzděláním a odborníci z řad vývojářů bojových jedů.

Novináři byli zvědaví na to, jak si Vladimír Putin poradí s touto nepříjemnou a nepopíratelnou skutečností. Poradil si s ní bravurně, jak to umí. Abych nebyl obviněn z překrucování, uvedu jeho odpověď tak, jak zazněla na tiskovce. Na vysvětlenou dodám, že Putin striktně zakazuje sobě i ostatním jakkoli zmiňovat Navalného jméno – maximálně o něm může mluvit jako o figurantovi (v ruštině to znamená něco jako pachatel) či jako o pacientovi.

„Co se týče pacienta z berlínské kliniky, už jsem to říkal mnohokrát, mohu to jen zopakovat… Poslouchejte, my přece dobře víme, o čem to je. Jedná se o pouhou legalizaci. Není to žádné vyšetřování, nýbrž legalizace materiálů amerických tajných služeb. Copak nevíme, že oni neustále provádějí lokalizaci? Naši rozvědčíci to dobře vědí a chápou. Spolupracovníci FSB a jiných služeb používají telefony všude, kde to pokládají za potřebné, a nikdy neskrývají místo svého pobytu atd. Pokud je to tak – a já vás ujišťuji, že tomu tak skutečně je – znamená to, že dotyčný pacient berlínské kliniky pracuje s podporou výzvědných služeb Spojených států. A protože to tak je, nemůžeme se o to nezajímat a je jen správné, že to sledujeme. Vůbec to neznamená, že jsme ho chtěli otrávit. Kdo by o něho stál, no ne? Kdyby ho chtěli zlikvidovat, pak by asi dotáhli věc do konce.“

I když pomineme věcný rozbor toho galimatyáše, který nám nabízí Putin, nelze si nevšimnout protismyslnou logiku celé výpovědi. Co vlastně popírá a co navrhuje ruský prezident? Tvrdí, že když agenti CIA sledovali přemísťování lidí nasazených na Navalného, pak to znamená, že Navalnyj pracuje pro CIA, a tudíž je radno nasadit na něho sledovačku. Jinými slovy, Navalného je třeba bedlivě sledovat právě proto, že CIA sleduje ty, kdo sledují Navalného. Proto agenti FSB občas zapínají své nekryté telefony, aby CIA měla lepší povědomí o jejich pohybech.

Jako pohádka zní Putinovo vychloubání se, že FSB, když chce někoho odstranit, tak to dělá profesionálně a bezchybně. Má za sebou zajisté hezkou řádku zločinů a vražd, leč povaha režimu je tak nekvalitní, že neumí fungovat jinak než nedbale a ledabyle. Průšvihů a přehmatů bylo v akcích FSB možná dokonce více než dokonaných zabití. Případ Skripalů mluví za vše. Odborníci tvrdí, že jed novičok je velmi nedokonalý nástroj k usmrcení, kde existuje velmi tenká čára mezi správným a nesprávným dávkováním a ta čára zatím nebyla experimentálně vycizelována. Poddávkuješ – klient přežije, předávkuješ – zemře množství nezúčastněných.

Abychom nezůstávali jen u Navalného – ve všech případech, kdy se Putin pokoušel dokazovat nebývalé úspěchy ruského národního hospodářství pod jeho vedením, dostával se do logických léček a sebeodhalujících protimluvů. Když se chlubil tím, že reálné platy Rusů za letošní rok porostou skoro o půldruhého procenta, jedním dechem dodal, že to lze slavit jako úspěch i přesto, že reálné příjmy obyvatelstva klesnou o 3 procenta. Plat odborníků se chválabohu srovnal s platem technického personálu – no chápete to? Vědec bude konečně dostávat stejný plat jako uklízečka – tím se nedá nepochlubit. Úroveň chudoby se dramaticky sníží – ovšem až v roce 2030. Nezaměstnanost na začátku roku byla 4,7%, nyní poskočila na 6,3%, což otevírá velký prostor pro další zlepšení. Pandemie koronaviru znovu ukázala, že se „ve srovnání s ostatním světem náš systém zdravotnictví projevil jako nejúčinnější.“ Jen odborné medicínské kádry se rozšířily až o 150 tisíc nových lékařů – původně bylo jen 8300 odborníků. Nemocnost a úmrtnost jsou účinně kontrolovány státem, v současné době nesmějí překročit práh 30 tisíc nových případů za den. Zkrátka i přes jednotlivé nedostatky celkový obraz země nemůže nepotěšit oko vlastence.

Putin očividně počítá s naprostými hlupci, když vypočítává svá vítězství. Vezmeme jako příklad jeho pýchu na to, že se snížil podíl těžebních odvětví v celkovém HDP Ruska. Řekl doslova: „Ještě nedávno nám vyčítali, že ruský HDP je ze 70 a více procent tvořen vývozem energetických surovin. Dnes můžeme hrdě prohlásit, že podíl těžebního průmyslu v HDP nepřekračuje 30%.“ Jen chudý duchem může spatřovat v tomto ukazateli důvod pro radost. Aby se tím dalo chlubit, musel by Putin uvést čísla neobyčejného rozmachu ruského vývozu spotřebního a strojírenského zboží, díky němuž vůbec mohl poklesnout podíl ropného a plynárenského průmyslu. Vždyť celkový objem HDP oficiálně neklesá, není-liž pravda? Ale ani prudce neroste, že? Jak tedy máme rozumět náhlému poklesu podílu těžebních odvětví?

Vysvětlení je jednoduché: vývoz energetických surovin prožívá propastný úpadek. Dopravní infrastruktura těchto surovin, jež pohltila neuvěřitelné miliardy dolarů a potažmo obohatila okruh Putinových kámošů, leží ladem, bez jakéhokoli užitku. Evropský dovoz ruských surovin prudce poklesl, ropo- a plynovody Severní proud-2 a Jižní proud nikdy nebyly spuštěny a jsou trvale ohroženy, Síla Sibiře, jež měla zásobovat Čínu, je vytěžována z jedné třetiny, role Ruska coby monopolního dodavatele ropy a plynu je tatam. Pak není divu, že podíl jejich těžby na ruském HDP spadl o 70 %. Leč je to opravdu důvod pro pýchu?

Celkově i v zástupcích oficiálního ruského tisku Putinovo vystoupení zanechalo víc než rozpačitý dojem. Není divu, že místo pochlebovačných chvalozpěvů zaujaly spekulace na téma, jak dlouho ještě zůstane u moci. Odhady kolísají mezi nadcházejícím Novým rokem, kdy má oznámit jméno nástupce, a nekonečnem. Snad nejtrefnější byla prezidentova odpověď na otázku, co si v těchto dnech čte? Putin bezelstně prohlásil, že nejraději si čte pohádky: „Nikde na světě nejsou tak krásné pohádky jako v Rusku!“

Pohádky to jo, v tom jsou Rusové mistři!