Politický komentátor a znalec Ruska Jefim Fištejn říká, že ruské cíle v Sýrii jsou nejasné, ale rozhodně nejde o to, že by Moskva chtěla bojovat proti Islámskému státu. Vždyť vydává lidem, kteří odjíždějí za něj bojovat, sama cestovní pasy. Spíše mají Rusové několik cílů a některé jim nakonec mohou vyjít. Těží také z nerozhodnosti Západu, především USA prezidenta Obamy.

Co je cílem ruského angažmá v Sýrii?

V Sýrii jsme svědky ruské hybridní politiky. K tomu si musíme říci, co to je. Není to jenom hybridní válka a hybridní informační politika, kde Rusko používá lež, to používají možná všichni, ale kdy je vůbec problém zjistit nějakou pravdivou skutečnost. Typickým příkladem jsou poslední události kolem bombardování nemocnic. Zatímco Američané se omylem strefili do nemocnice, přiznali to a omluvili se a budou finančně oběti kompenzovat. Rusko, které podle místních zdrojů nemocnic ostřelovalo několik, to jednoduše popřelo. Nepřiznalo, že by vůbec nějaké nemocnice bombardovalo. To všechno je ještě hybridní informační politika. Ale hybridní mezinárodní politika je něco jiného. Tak jako zajíc se snaží velmi nesrozumitelnými pohyby utíkat tak, aby myslivec nebo dravec nemohli uhodnout směr jeho pohybu, tak ruská hybridní politika je politika mnoha vektorů. To znamená, že se může vyvíjet mnoha směry, nezřídka přímo opačnými. Vzniká jakási složitá kresba, kde západní politik, který je zvyklý na to, že každý krok má svou vnitřní logiku, a tudíž může extrapolovat nějaký politický tah, domnívat se, že za rok nebo za dva uvidí výsledky tohoto tahu, tak Rusko provozuje politiku, kde je velmi nesnadné pochopit, kam to vlastně směřuje, co je vlastně zamýšleno.

A toho jsme teď svědky v Sýrii?

Ano. Sýrie je jedna z těch ukázek hybridní politiky a mnozí si lámou hlavu, co je vlastně smyslem ruského zásahu v Sýrii. Rusko samo na tuto otázku odpověď nedává záměrně a nabízí celou řadu různých interpretací. Na Západě jednou z oblíbených interpretací každopádně byla představa, že Rusko se obává toho, že bojovníci Islámského státu se dostanou časem na území Ruska, a proto Rusko musí potlačit Islámský stát už v zárodku v místě, kde se bojuje.

A to nechce?

Je to falešná představa. To je právě jediná z možných představ, která absolutně nesedí, protože za prvé Rusko samo velmi pěstuje takzvanou muslimskou nebo islámskou politiku svého státu, nikoliv náhodou se v Moskvě otevřela druhá největší mešita na světě. Ta první je v Čečensku, kterou postavil Kadyrov, který se chová opravdu jako nějaký blízkovýchodní šejch a je nejbližším spojencem Putina. Za druhé mezi bojovníky islámského státu je přinejmenším dva a půl tisíce občanů Ruské federace, a to je moskevský údaj. To nejsou lidé, kteří přes zelenou hranici, přes Turecko, nějakým způsobem utekli na Blízký východ nebo do Sýrie a tam bojovali. Ne, to jsou lidé s ruskými zahraničními pasy. V Rusku existuje takzvaný vnitřní pas a mezinárodní pas, který vystavuje příslušný orgán Ministerstva vnitra. Takže bojovníci Islámského státu obdrželi, ať již v Čečensku, nebo kdekoliv v Rusku, to neumím nyní odhadnout, kolik je mezi nimi Čečenců a jiných lidí ze severního Kavkazu, normálně mezinárodní pasy. Ruská bezpečnost má přece dost dobrý přehled nad tím, kdo je podezřelý z inklinace k radikálnímu islamismu. Tito lidé dostali ruské zahraniční pasy a normálně řádnou linkou odletěli do Turecka nebo do Jordánska nebo někam do okolí, odkud se pak dostali do Sýrie. Takže Rusko má o tom přehled.

Takže se nezdá, že by se bálo Islámského státu.

Rozhodně nemá obavy z toho, že by se Islámský stát nějakým způsobem šířil na území Ruska. Ale vědomě přiživuje takovou interpretaci na Západě. V samotném Rusku jsou analytici, mohl bych se odvolat na jména, jako je Andrej Pjontkovskij nebo jiní, kteří se domnívají, že skutečným záměrem Ruska je něco jiného. Těch záměrů může být více, proto mluvím o hybridní politice. Jednou z takových možností je snaha Ruska zřídit alavitský státní útvar na jihozápadě Sýrie, který by měl hájitelné hranice, které by Rusko umožnilo opevnit, a měl by poměrně dlouhou pobřežní čáru, kde Rusko zřizuje základny nejen námořní, nejen letecké, ale i pro pozemní operace. To je jedna z možností. Další možnost, která je čitelná, i když hybridní politika není příliš čitelná, nicméně další možnost, kterou komentátoři každopádně vyzdvihují, je podrtit opoziční seskupení proti Asadovi. Tak, aby území Sýrie bylo ovládáno dvěma uskupeními. Jedno je syrská regulérní armáda, druhé je Islámský stát. Tím pádem by Rusko v podstatě nabídlo Západu poměrně nesnadnou volbu, buď stát na straně Asada, nebo na straně Islámského státu. Tato volba je pro Západ neřešitelná. Západ nechce podporovat ani Islámský stát, ani Asada. Rusko tím pádem vyhrává, protože tím se stává klíčovým hráčem, a ať už osud Asada bude jakýkoli, rozhodně se Rusko stará o soud Damašku jako takového. Islámský stát může být strašákem na delší dobu. Situace v Sýrii není situací, která je řešitelná v horizontu roku nebo dvou. Je to záležitost dlouhodobá a Rusko s tím počítá.

Takže Rusům stačí si počkat a pak jen konstatovat, že měli zase pravdu.

Zvláštnosti hybridní politiky je to, že Rusko, když navodí a naznačí mnoho různých možností své politiky, tak samo v tom má relativně dobrý přehled a vychází z toho, že kdykoliv může využít potenciálu svých možností. Předně je vůbec neoznačí, ale využije podle situace na místě, jak se to bude vyvíjet. Dnes jsme svědky jak složitých salto mortale, tak složitých pohybů, jako že Asad požádal údajně Rusko, aby jednalo s protiasadovskou opozicí, a tím pádem jako by dával Rusku mandát, aby na místě uspořádalo ty složité a nepřehledné vztahy a bylo tím klíčovým hráčem, který má v ruce klíč k situaci.

Vymklo se to Američanům z rukou?

Každopádně, dá se říci, že vzhledem k velmi nezřetelné a nesrozumitelné politice Ruska na jedné straně a nerozhodnosti a v podstatě nekoncepční vlastní politice Baracka Obamy na stejném území je Rusko svým způsobem vždy o krok napřed. Mění hru podle svých představ, ale vždy si zachovává iniciativu prvního kroku. Tak to bylo, když Barack Obama již málem zasáhl na základě toho, že byla překročena tzv. Červená linie, to bylo použití chemických zbraní. Ve chvíli, kdy se Amerika odhodlávala k případnému bombovému útoku, tak Rusko přišla s iniciativou odevzdání chemických zbraní a jejich zničení. Víme, že ani po dvou letech chemické zbraně v regionu nejsou zničeny, bůhví jaké sudy a s čím byly někdy někde uskladněny a zničeny. Každopádně přehled o tom má pouze Rusko. Na základě této iniciativy tehdy Barack Obama ustoupil od útoku a tak to pokračuje dodnes. S každým dalším novým krokem je vidět, že iniciativa dalšího tahu je na straně Ruska. Amerika pouze pasivně reaguje. V Americe jsou komentátoři a pozorovatelé, uvedu třeba Thomase Friedmana z New York Times, kteří vidí za touto americkou politikou velmi komplikovanou a složitou zdatnou strategii. On sám to přirovnává k taktice Kutuzova v době rusko-francouzských válek. Kutuzov vtáhl jako by Napoleona na ruské pláně a tam udeřily sibiřské mrazy. Značně to připomíná anekdotu o tom, jak egyptská vojska vlákala izraelskou armádou na Sinaj a pak čekala na sibiřské mrazy. Je to samozřejmě komické přirovnání, nicméně sibiřské mrazy v Sýrie neudeří a Rusko zatím není tou situací na bojišti nějakým způsobem ohroženo.

Z jednání Kerryho a Lavrova vyplývá, že Spojené státy v podstatě svým způsobem přistupují na to, že iniciativa je v rukou Ruska. Všimněte si, že ještě před dvěma lety Sýrie uvažovala o tom, zda Spojené státy zasáhnou, nebo ne. Dnes se spíše uvažuje o tom, zda a jak zasáhne Rusko na zemi, nebo ne. Rusko to vehementně popírá, nicméně na každý pád počty ruské námořní pěchoty na těch základnách v Latakiji a na Tartusu rostou. Je tam půldruhého tisíce námořních pěšáků. Může jich být i více. Každopádně ty počty stačí na to, aby ubránily samotné základny a možná i Damašek. V poslední době útoky rebelů v okolí Damašku ustávají. Když Ruko mluví o tom, že bude zprostředkovávat jakési jednání mezi Damaškem a skupinami povstalců, tak to zase bude Rusko, které bude vystupovat coby patron jedné strany a zároveň mocnost schopná jednat s tou druhou stranou. Je to pořád stejná strategie.

Nemůže Rusko uvíznout v Sýrii jako kdysi Američané ve Vietnamu?

Samozřejmě, protože i ta nejdůvtipnější politika může docela dobře zkrachovat. Tak, jak se to stalo v Afghánistánu. Ovšem právě proto, že Rusko provozuje hybridní politiku, není to tak snadné. V ruském tisku už byly zmínky o tom, že Afghánistán ze Sýrie nikdy nebude. A to z toho důvodu, že v případě nějakého neúspěchu, třeba prvního mrtvého, Rusko může ze Sýrie odejít. Ostatně ani stý mrtvý Ruskem neotřese, protože tam je striktní zákaz vůbec zmiňovat padlé takzvaně v době míru. A zatím je doba míru. I když ruská duma dala Putinovi mandát na vojenskou operaci.

Když náhodou budou generálové mít za to, že ta operace je neřešitelná, může Moskva stáhnut vojska kdykoliv a prohlásit, že cíle byly v podstatě dosaženy. Ačkoliv na to Rusové nemají reálnou sílu, dokázali se dostat do absolutního středobodu té komplikované situace a vystupují jako rozhodující hráč na místě. Řeknou, že vojenských a politických cílů bylo dosaženo, kupříkladu mohou třeba říci, že bylo zahájeno jednání mezi rebely a Asadem. Asad mimochodem popřel ruské zprávy z delegace státní dumy, která tam nedávno byla. Popřel, že by sám souhlasil s volbami. Řekl, že volby ano, ale až budou zničeni teroristé. Máme zase protichůdné informace, z nichž každá může být časem označena za správnou. Moskva řekne, ano takhle jsme to právě mysleli a tak jsme vyhráli. Ať už ten výsledek na bojišti bude vypadat jakkoli.

Volby v Sýrii zní dnes spíš jako utopie…

Myslím si, že Asad bude chtít tu situaci zlomit dříve, než uspořádá jakékoliv volby. Navíc v dnešní situaci si také těžko dovedu představit nějaké regulérní volby, které by byly uznány, protože situace na místě je spíše jako roztříštěné zrcadlo než jako souvislá země, která by byla kontrolována souvisle jednou stranou. Tam si nelze představit žádné volby. Navíc tam existuje kurdská formace a Islámský stát, který, jak známo, neztratil ani píď svého území. Zatím se boje vedou kolem Aleppa, to je území ovládané většinou protiasadovskými formacemi zmíněné takzvaně umírněné opozice. To je místo, kde Asad útočí. Nepochybně nejen proto, že chce zlomit odpor, chce ale dobýt strategicky důležité území.