Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku umí odpovědět každý trochu sečtělejší student: 8. prosince 1991. Zrovna jsme oslavili 25. výročí této události. I když oslavili… Někdo ji možná uctil minutou ticha. Pro Vladimira Putina to určitě bylo smutné výročí: Ne nadarmo označil tuto událost za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“.
Nová bezpečnostní doktrína Ruska v oblasti informací každé překrucování historické pravdy pokládá za zločin, který má být po zásluze potrestán. Pro oficiální ruskou propagandu je zrušení SSSR výsledkem tzv. bělověžské zrady. Ten den před čtvrt stoletím prezidenti Ruska a Ukrajiny Jelcin a Kravčuk v komplotu s předsedou parlamentu Běloruska Šuškevičem podepsali Smlouvu o zániku Sovětského svazu a vytvoření Sdružení nezávislých států. Za Putina byl do tohoto apokryfu zabudován jeden důležitý motiv: nečistá trojice uskutečnila zradu ve službách Bílého domu, který měl eminentní zájem na zničení konkurenční velmoci, jež mu bránila v ovládnutí světa. Ti, kteří v Česku vážně věří, že kvetoucí země blízko pólu byla zahubena spiknutím vnějších sil a jejich domácích přisluhovačů, jsou nenapravitelnými rusofoby: co si má jeden myslet o národu a jeho velké říši, která se zhroutí přes noc, jakoby lusknutím prstů, bez jakéhokoli odporu a sebemenších známek zahraniční agrese?
Navzdory kremelské historiografii se Sovětský svaz nerozpadl 8. prosince 1991 v bělověžském hvozdu. Tam byla pouze konstatována smrt nebožtíka, která nastala mnohem dříve. Už od roku 1990 nejen pobaltské, ale také všechny ostatní svazové republiky prakticky odmítly platit Moskvě daně. Pozorně, prosím, sledujte průběh událostí! Už 11. března roku 1990 oficiálně vyhlásila nezávislost Litva. Dva dny na to se sovětská armáda pokusila zvrátit situaci v republice silou, obsadila řadu klíčových budov ve Vilniusu a zaútočila na televizní věž. Při útoku zahynulo 15 civilních obyvatel a na devět stovek jich bylo zraněno. Nikdo ze stranických nebo státních činitelů Sovětského svazu nepřevzal odpovědnost za ozbrojený zásah. Michail Gorbačov jako vždy trávil dovolenou jinde a o ničem nevěděl. Avšak ani to nebyl začátek rozpadu.
Válka o Náhorní Karabach mezi Arménskou a Ázerbajdžánskou republikou propukla už v únoru roku 1988. V dubnu dalšího roku – skoro dva roky před zánikem SSSR – sovětská armáda pomocí ženijních rýčů potlačovala vzpouru opozice v gruzínském Tbilisi. Kdo z vás si pamatuje, proč Ruská federace slaví Den nezávislosti 12. června? No proto, že ten den roku 1990 parlament největší svazové republiky RSFSR schválil prohlášení o suverenitě. Rok poté, a pořád ještě dlouho před zánikem Sovětského svazu, byl Boris Jelcin zvolen prezidentem Ruska. Letos slavilo Rusko 26. výročí své novodobé státnosti. Sovětský svaz tudíž přetrvával ještě půldruhého roku už jen jako virtuální záležitost.
V březnu roku 1991 proběhlo v zemi první a poslední referendum o zachování SSSR. Šest svazových republik z patnácti referendum zcela bojkotovalo. Moskva a Kyjev se vyjádřily proti zachování Svazu v jakékoli podobě. Poslední hřebík do rakve sovětské říše zatloukl protigorbačovský puč 19. srpna téhož roku. Pokus o svržení Gorbačova a jeho fiasko definitivně přesvědčily vedení i těch republik, které se až doposud chovaly zdrženlivě, že společné řídící orgány Svazu de facto neexistují. Obraz rozkladu dovršují ekonomická zaostalost a neadekvátní zahraniční politika neodpovídající objektivním možnostem země. Vrcholným výrazem této neadekvátnosti se stala válka v Afghánistánu. Michail Gorbačov samozřejmě nemůže za to, že situaci nerozuměl a nebyl s to pochopit, že říše, v jejímž čele formálně stojí, je dávno neživotaschopná.
Zhruba totéž vidíme dnes – stále stejně neadekvátní zahraniční politika na pozadí ekonomické slepé uličky. Ve své zahraniční politice se Rusko snaží napodobovat pozdní Sovětský svaz. Vladimír Putin si ani neuvědomuje, že když mluví o nesamozřejmých hranicích ruského státu, opakuje žertovný výrok z brežněvovských dob: „Naše země má společné hranice s tím, s kým chceme my.“
První kanál státní televize přichystal ke smutnému jubileu nový seriál s názvem Odvrácená strana Měsíce. Děj se odehrává zhruba v přítomnosti, ovšem v Sovětském svazu, jako kdyby nikdy nezanikl. Z vůle filmařů komunistická říše nejen existuje dál, ale překonává veškerá očekávání, dosahuje nebývalého rozpuku a zahnívající Západ jí tiše závidí. To je smysl současné ruské propagandy: cílí na ty, kteří stále žijí v Sovětském svazu, jenž nikdy nebyl zrušen a nadále překonává veškerá protivenství. Zdá se, že ve stejném virtuálním prostoru žijí také vůdcové současného Ruska.
Nikoli náhodou má ruská televize doma přezdívku „zombobedna“. Metafora je případná – zdá se, že i nyní se televize snaží oživit mrtvolu neexistujícího Svazu. Současná ruská ideologie je podivným bastardem obřadnického pravoslaví a komunistického neznabožství. Obyvatelstvo je pohrouženo nikoli do jednoho, ale rovnou do trojího mýtu: jako by žilo v Kyjevské Rusi, Ruském impériu a Sovětském svazu zároveň. Přitom žádný z těchto států po sobě nedědil a ve skutečnosti dávno neexistuje.
Mimochodem, důležitá maličkost: zrušení Sovětského svazu bylo naprosto legální. Článek 72 tehdy platné sovětské ústavy přímo předpokládal „právo každé svazové republiky na vystoupení z SSSR“. Po 25 letech je načase, aby Rusko uznalo realitu a jeho obyvatelstvo začalo myslet na sebe a přestalo přinášet lidské oběti na oltář megalomanských fantazií. Rusko nemůže být ani silné ani úspěšné, dokud nedokáže překonat imperiální syndrom. Donald Trump v tom Putinovi nepomůže: neslíbil obnovit velikost Ruska, ale Spojených států.
