V naší době jen hodně naivní člověk může stále věřit, že volby jsou druhem politické soutěže a jejich vítězem bývá ten, kdo získal nejvíce voličských či volitelských hlasů. Určení vítěze voleb je úkol příliš závažný, než aby mohl být svěřen nahodilé množině neuvědomělých voličů. Byli jsme v minulosti nejednou svědky toho, jak lze tento fundamentální politický proces regulovat, a dnes to můžeme pozorovat opět.

Ruský informační portál Meduza, který byl donucen přemístit své servery do Lotyšska, nedávno sdělil, že v Moskvě se konalo utajené setkání, na němž prezidentova administrativa postavila před velkou skupinu poslanců Státní dumy nesnadný, leč splnitelný úkol. Pomalu se blíží datum řádných parlamentních voleb, i když zatím všichni s napětím čekají na Putinovo rozhodnutí, zda se budou konat na jaře, nebo na podzim příštího roku. Obojí je stále možné, i když puntičkář by asi zvedl obočí: pokud se volby budou konat na jaře, není snad na čase, aby politické strany zahájily svou volební kampaň? Jenže čas je pojem pružný a v Rusku zvlášť: vždyť i Jednotný den hlasování, jak se v Rusku nazývají volby, nyní trvá ve skutečnosti tři dny a měl by podle přání pracujících trvat celý týden. Teď už chápete skrytý smysl Fučíkovy metafory Země, kde zítra již znamená včera? Den hlasování zkratka netrvá jeden kalendářní den, ale hodinu, případně týden, podle rozmaru vyšší moci.

Ale zpátky k „tajné večeři“ zástupců prezidentské kanceláře se skupinou spolehlivých poslanců Státní dumy. Zadání Kremlu znělo neúprosně – straně Jednotné Rusko zajistit v příští dumě dvoutřetinovou převahu zvanou také většina ústavní nebo kvalifikovaná. Taková přesila by umožnila této frakci provádět jakékoli změny hlavního zákona země bez ohledu na názor jiných dumských uskupení. Přitom je radno zaonačit věc tak, aby současná konfigurace dolní komory ruského parlamentu nedoznala žádných změn. Ruská moc je totiž navýsost spokojena s fungováním dumské opozice, která je tak konstruktivní, že jen dobrý pozorovatel ji dovede odlišit od Jednotného Ruska. Od toho, jak se říká, je placena. Zároveň to znamená, že značný počet nově vznikajících titěrných útvarů připravených vstoupit do volebního klání je vítán za podmínky, že zůstane marginální a nikoho nebude svou existencí obtěžovat.

Někdo může namítnout: jak si Kreml představuje dvoutřetinovou většinu v nadcházejících volbách v situaci, když podpora strany Jednotné Rusko podle zcela oficiálních průzkumů nepřevyšuje 30 procent a čelí klesající tendenci? Otázka je to věcná, a přesto čistě rétorická. Průzkumy jsou procesem špatně kontrolovatelným, zato inscenace voleb je záležitost čistě technická, vycizelovaná. Osvědčených prostředků je přehršel – počínaje cíleným vhozem volebních lístků, přes pověstné „karusely“ (to je, když autobusy s dělnickou osádkou objíždějí všechny volební místnosti v okolí) a konče sčítáním elektronických hlasů, kdy kontrola odesílatelů je účinně znemožněna. Takové sčítání v Rusku platí za prokazatelně falzifikovatelné, zatímco ve Spojených státech za obzvlášť bezpečné. Uvidíme, zda poslanci v rámci socialistického závazku kremelský úkol splní. Stále totiž platí Stalinovo zlopověstné: „Není důležité, kdo a jak volí, je důležité, kdo a jak počítá hlasy.“

Nejméně dvě poslední dekády pracuje Rusko na tom, aby definitivně obrátilo volební proceduru v cosi ryze okrasného. Vyvstává zákonitě otázka: k čemu vůbec pořádat volby, utrácet nemalé prostředky na tuto smysluprázdnou frašku? V době, jež se dnes takřka úředně zove „zmatečná“, rozuměj v Jelcinových 90. letech, se to dalo vysvětlit snahou zavděčit se západním partnerům. Dnes je ovšem i dítěti jasné, že Západ není pro Rusko partnerem, ale velmi dotěrným odpůrcem. Všude, kde může, hází klacky pod nohy, dovoluje si zpochybňovat i tak posvátné suverénní právo ruského státu, jako je možnost trávit vlastní občany bojovými látkami. Má potom smysl tvářit se, jako že i v Rusku panuje demokracie západního střihu, když každý ví, že dnes ani tam demokratické normy nemají na růžích ustláno? V podstatě Rusko volby k ničemu nepotřebuje a je na čase se s nimi rozloučit jako s obtížným buržoazním přežitkem.

To je právě to, co se v Rusku nyní děje. Bez zbytečného humbuku a bez slavnostního zasedání obou komor ruského parlamentu, kam prezident Putin vjede parádním cvalem na bílém koni a oznámí obmyšlenému lidu zvěst o splnění jeho odvěké tužby. To, co po dvacetiletém osekávání z volebního procesu zbylo, je dokaličováno přímo teď, před očima užaslých diváků. Jen v posledních týdnech bylo v dumě podáno mnoho nových zákonodárných návrhů, které definitivně zadupávají do podlahy to, co ještě připomínalo volby.

Jde o to, že vynalézavý um Putinových poddaných nezřídka přímo ohrožoval kýžený výsledek voleb. Například princip tzv. chytrého hlasování, který spočíval v důsledné podpoře jakéhokoli jiného kandidáta než nominanta Jednotného Ruska, často pěnil oficiálním strukturám krev. Ve výsledku vítězil kdejaký obejda: komunisté, žirinovci, nezávislí, jen ne lidé z vládní strany. Autor této zákeřnosti Alexej Navalnyj sice už je vyštípán do nepřátelské ciziny, kde čeká na další dávku novičoku, ale jeho nápad žije v Rusku vlastním životem. Rebelii je třeba zničit v zárodku.

Mnozí vědí, že od nedávna se v Rusku neobyčejně rozmnožili agenti cizích mocností. Tak je ocejchován každý, kdo jakoukoli část svých výdělků dostává z ciziny – nejen spolupracovník nevládních a nekomerčních spolků, ale třeba také spisovatel, který za honoráře publikuje v zahraničí, hudebník, který tam jezdí na turné, nebo vědec, jehož práce se tisknou v cizích odborných časopisech. To dá rozum, že se Rusko přímo hemží cizími agenty, přičemž u každého zveřejnění závadného jména je povinné označení, že se jedná o agenta cizí mocnosti.

Nyní se v dumě posuzuje ještě vymakanější zákon, kterým se zavádí status „volebního kandidáta plnícího funkce cizího agenta“ a dokonce „kandidáta, jenž se stýká s osobou, jež plní funkce cizího agenta“. I hloupý chápe, že každý veřejný činitel s trochu opozičním nádechem si zaslouží nálepku „agenta cizí mocnosti“. Nyní ovšem k volbám nebude připuštěn ani jejich známý, kterému by si „agenti“ troufli vyjádřit podporu. Nejednomu vytanou na mysli historické paralely – s vypálením zlodějského cejchu na čelo nebo nošením žluté hvězdy na klopě.

Obdobných zákonodárných počinů je v ruské Státní dumě habaděj. Balíčky zákonů schvaluje Vladimir Putin zrovna v těchto dnech. Příště bude takřka nemožné uspořádat nebo dokonce požádat o svolání protestního shromáždění. Co shromáždění: zákaz se týká dokonce i řetězců individuálních vystoupení (tzv. piketů). Pokud stojíte na veřejném prostranství s heslem Za svobodu! a kdesi na jiném místě stojí jiná osoba s plakátkem Není co dýchat!, budete podle nového zákona předvedeni oba dva, ježto dva rozpojené články už tvoří imaginární řetězec.

Místní volební komise mohou zažádat stát o zablokování „nezákonné propagandy na sociálních sítích“. Zatímco normální uživatel na Západě může na protest proti vymazávání jeho příspěvků nebo uzavření videokanálu leda tak tlouct hlavou o zeď, postižený Rus může zažádat o pomoc Roskomnadzor (státní orgán dohledu nad tiskem), který pohrozí mezinárodním provozovatelům sítě pozastavením jejich platforem, páchají-li křivdu na občanech Ruské federace. V úředním ptydepe – „kvůli pošlapávání základních práv a svobod ruských občanů“.

Další na míru šitý zákon podrobuje státnímu dohledu jakoukoli osvětovou činnost. Příště žádné nepřátelské síly nebudou moci „bez úředního dohledu provádět v prostředí základních a vysokých škol protistátní propagandistickou činnost“. Je vidět, že ruské mocenské orgány vyvodily patřičné závěry z nedávné zkušenosti svých běloruských kolegů, kteří osudově podcenili problematiku výchovy nové generace.

Jakmile budou schváleny četné balíčky nových zákonů, bude vcelku vyřešen složitý úkol likvidace pochybné instituce voleb v Ruské federaci. Vykleštěná procedura, ke které budou připuštěni jen prověření a spolehliví jedinci, bude připomínat volby leda tak svým názvem. Výběr ruským občanům samozřejmě zůstane. Ten v Rusku nechyběl ani ve Stalinově době. Jak zněl tehdejší smutný vtip: Přivedl pánbůh Evu k Adamovi a pravil: „A teď si vyber ženu!“