V době, kdy se Rusko v rutinním režimu připravuje k řadě volebních úkonů, z nichž se stala pouhá technikálie, dostalo jeho obyvatelstvo nečekanou možnost nahlédnout za obzor do vlastní budoucnosti. Není to žádná mystika ani sci-fi: náhoda tomu chtěla, že v theatru mundi zrovna dávají kus o tom, jaké svízele s nástupnictvím mívají autoritářské režimy, když dochází k náhlému střídání moci. Islam Karimov, vládce Uzbekistánu, samozvaný Otec národa a předposlední člen sovětského Politbyra KSSS (posledním je jeho kazašský soused Nazarbajev), jehož úmrtí bylo včera oznámeno, zajistil ve svém lénu ideální stabilitu, po které jsou Rusové tak lační.

Režim osobní moci, který Karimov za 25 let vládnutí dotáhl k dokonalosti, byl založen na všech známých prvcích diktatury: na všudypřítomnosti tajné policie, na neexistenci politického soutěžení a občanských svobod, na kultu osobnosti. Vše, co se despocii zpěčovalo, až již zprava či zleva, ze strany radikálních islamistů nebo disidentů, bylo bez milosti vykynoženo. Stejnému osudu neušla ani milovaná prezidentova dcera Gulnara, která jako pyšná princezna začala přerůstat tatínkovi přes hlavu: jednoduše ji uvrhl do domácího vězení, odkud nyní sleduje nadějné dění. Zemědělný lid byl se stabilitou svého bytí náramně spokojen, neboť měl v živé paměti události v Andižánu, kde v roce 2005 při potlačování sedláckých bouří byly popraveny stovky venkovanů. Vzdělaná třída viděla v Karimovově despocii hráz proti islámským zhůvěřilostem. Jen čistě teoreticky je soudobý Uzbekistán součástí islámské „ummy“, náboženská horlivost se v něm nikdy nepěstovala, sám prezident chlastal první ligu, čímž si možná přivodil neodvratnou mrtvici.

V zahraniční politice byl Karimov vladařem výjimečně obratným, dokázal bez ztráty kytičky lavírovat mezi Moskvou, Pekingem a Washingtonem. Dvakrát ostentativně vypověděl Smlouvu o kolektivní bezpečnosti, když pojal podezření, že mobilní jednotky v čele s ruskými veliteli, jejichž vznik smlouva předpokládala, by mohly ohrozit jeho samovládu. Všemocný Putin musel hořkou piluli spolknout a ani nepřerušil ruskou vojensko-technickou pomoc Uzbekistánu, který je pravým zlatým klíčem k celému regionu.

U nás není málo politiků a nepolitiků, kteří se netají obdivem k autokratickým režimům, údajně účinným a stabilním. Uzbeckou situaci by měli sledovat obzvlášť bedlivě, jsou-li vůbec schopni z historických lekcí vyvozovat ponaučení. Nejde jen o to, že východní autokracie nejsou s to zajistit svému obyvatelstvu blahobyt či osobní bezpečnost. Uzbekistán s jeho prudce rostoucím obyvatelstvem a velmi jednostranným surovinovým hospodářstvím již delší dobu prochází fází permanentní stagnace. Také vychvalovaná stabilita má jeden podstatný nedostatek – žádný vůdce nedokázal vyřešit hlavní problém vládnutí, jímž je zajištění vlastní nesmrtelnosti. Když přichází ta s kosou, systém vybudovaný údajně na století se hroutí jako domeček z karet. Kreml ještě oficiálně přeje Karimovovi brzké uzdravení, taškentské úřady ještě přemýšlejí, jak formulovat prohlášení o momentálním stavu samovládce a pod kobercem již započala rvačka buldočků o moc. Jeden z možných uchazečů už byl preventivně zatčen svými kolegy. Je jen otázkou času, než ti, co v prvním kole prohrají, přizvou na pomoc ostřílenou islamistickou domobranu ze severního Afghánistánu, kde místním Uzbekům vládne neohrožený generál Dostum snící nahlas svůj sen o vytvoření Velkého Uzbekistánu. V zemi, ještě včera vzorně stabilní, se už ve vzduchu tetelí přízrak občanské války.

S hlediska Moskvy zapeklitá potíž není v tom, že Karimov odchází, aniž by po sobě zanechal nástupce, nýbrž v tom, že ať již se moci chopí kdokoli, bude to za podmínek pro Kreml nevýhodných. Až donedávna postsovětským státům vládla generace odchovanců Vysoké stranické školy či MGIMO, kovaných komunistických kádrů ovládajících ruštinu líp než svůj papírově mateřský jazyk. Jejich děti mají zcela jiné CV-čko: vystudovali na Západě nebo v Pekingu. Rusko zůstalo zcela na okraji této oikumeny. Jenže nejde jen o přetržení kulturních a sociálních svazků. Rusko vysoko prohrává ekonomickou konkurenci v regionu.

Obchodní výměna mezi postsovětskou Střední Asií a Čínou dávno mnohokrát převyšuje jejich obchod s Ruskem a čínské investice do regionu jsou desetinásobně vyšší než ty ruské. V situaci, kdy Rusko ne a ne vybřednout z hospodářské krize, finanční injekce z Východu jsou pro tyto země jedinou šancí na obnovu hospodářského růstu. Ve strategicky důležité oblasti „měkkého podbřišku Ruska“ riskuje Moskva, že se stane obětí vlastního ekonomického imperialismu. Není vyloučeno, že v dohledné době Střední Asie nebude tím nejvhodnějším místem pod sluncem pro život a cizí investice. Až doteď před masivním vpádem radikálního islamismu region bránila americká vojenská přítomnost v Afghánistánu, jež na sebe vázala hlavní síly Talibánu. Rusko si toho bylo náramně vědomo, proto blahosklonně přihlíželo k vojenské spolupráci Uzbekistánu s Američany. Tento směr – zásobování amerických vojsk přes území Střední Asie – byl vlastně jediným opravdu úspěšným směrem americko-ruské spolupráce v rámci tzv. „resetu“. Z mnoha důvodů se tato oblast plodné součinnosti nyní uzavírá. Amerika se z regionu stahuje, zatímco Talibán se roztahuje. Opravdovým paradoxem je, že v místě, kde se od Moskvy k řešení problémů dá očekávat použití oblíbených vojenských prostředků, její reálný vliv dlouhodobě klesá. Až na divoký Tádžikistán v regionu prakticky nejsou ruské vojenské kontingenty.

Mytická hrozba ze strany NATO nutí Putina koncentrovat vojenské síly na západních hranicích říše. Vojenské útvary z Uralu a Povolží jsou dislokovány podél hranic s Ukrajinou a Pobaltím. Nic nevyjadřuje umanutou pošetilost této politiky lépe než nedávné oznámení ruského ministerstva obrany o stažení větší části vojáků ze základny v Tádžikistánu, která chránila region před hrozbou zcela nemytickou – ze strany chronicky nestabilního Afghánistánu. Přitom všem kromě Moskvy je zřejmé, že odchod autoritářského vůdce v Uzbekistánu může vyvolat ve Střední Asii dominový efekt a Rusko zůstane samo a bez spojenců tváří v tvář nebývalé hrozbě.