Kam se podíváš, je prostřeno. Čím více je ve veřejném prostoru vaření, tím méně politiky, která by se netvářila jako kuchařská show. Co já vím, možná kdyby se místo předvolebních polemik, nezáživných a sotva někým sledovaných, konala férová kuchařská soutěž, volba by byla snazší a promarněného času méně.

I když stran se k posledním volbám přihlásilo požehnaně, stále slyšíme stejný nářek: k úplnému štěstí opět schází ta pravá. Zatím žádný z účinkujících nedokázal předvést obecenstvu aspoň trochu vábný projekt budoucnosti. Politická třída odvyklá věcnému soutěžení mezitím značně degradovala. Vnější reklama se omezuje na nejobecnější hesla typu novoročních přípitků, jako by si ji strany v rámci šetření objednávaly u melouchářů. Všem očividně chybí kvalitní lidský materiál. Nezáživné televizní debaty negenerují už ani zdatné mluvky a bájivé lháře. Volební pole se přetavilo v jakési nerozlišitelné vařivo, prahmotu před odstředěním.

Nic lepšího se nedalo očekávat. Vstup do politiky má u nás stále osobnější a zištnější motivaci. Někdo se v ní slušně obohatí, pár jich skončí v base, většina se časem rozpustí jak pára nad hrncem. Strany zůstávají nadále jedinou přípustnou formou „legální politiky“, leč jejich stav zůstává neutěšený. Teoreticky by měly plnit tři funkce: ideologickou, elektorální a personální. V rámci té první by měly generovat politické programy, které zamýšlejí uskutečnit, až se dostanou k lizu. Místo toho nabízejí snůšky bohulibých floskulí na způsob – je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný.

Nikomu nevadí, že hesla jsou neživotná a jejich praktické uskutečnění spíš děsí, než láká. Na reálné dopady však nikdo předem nemyslí, důsledky nepropočítává. Zvolený parlament pak není schopen kompilovat jediný funkční zákon, který by nevyžadoval okamžitou novelizaci. Vládní výklad rozvedený pomocí podzákonných aktů ze sbírky zákonů činí definitivně neprostupný hvozd. Elektorální funkce stran spočívá v rekrutování stoupenců a v organizování samotné kampaně. Leč jak velké jsou u nás zástupy dobrovolníků, kteří z přesvědčení agitují za strany? Kolik je stran se stálým a početným jádrem nebo aspoň ustáleným aktivem? Aktivisté mívají jednorázové smlouvy na dobu určitou – rozuměj na dobu volební kampaně – čímž silně připomínají brigádníky najímané supermarketovými řetězci na slevové a reklamní akce.

Strany by měly nabízet kariérní vyhlídky pro své příslušníky. Místo toho se vertikální krevní oběh ucpe takřka hned po založení nových subjektů. Kádrové výtahy nefungují skoro v žádné z nich. Dokonce v případě volební úspěšnosti se ministerské posty málokdy přidělují těm nejprůbojnějším a nejoblíbenějším politikům. Takřka žádná ze stran nepracuje s voliči v době mimo elektorální cyklus. Po volbách billboardy podél silnic straší ještě nějaký čas jenom proto, že je reklamní agentury nemají čím nahradit. Samotní straníci jsou zasaženi hromadnou politickou apatií stejně tak jako jejich voliči. Vlastní politika je nudí a ideové vybavení coby povinný katechismus je nebaví, neboť naprostá většina z nich jde do politiky z jiných důvodů než, chraň bůh, z altruistické snahy posloužit společnosti.

Odpolitizování veřejného života napomáhají také přísná pravidla financování stran: podnikatelé se bojí věnovat prostředky ideové spřízněným subjektům, všechny jiné důvody vyžadují složité zakamuflování zdrojů. Vyhasínání ideových střetů vede k „balkanizaci“ veřejného života – ten se drolí na půtky kolem nepolitických, povýtce přízemních problémů. Roste význam lokální agendy – kupříkladu kvality městského prostředí a tím také význam optimálních řešení, ať již správních nebo technologických.

V celém světě můžeme pozorovat soumrak masových stran, jak se utvořily v 19. století. V Americe, kde stranická příslušnost nikdy nebyla fixní, sbory stoupenců dvou hlavních partají klesají nepřetržitě již mnoho let – tak, že největší množinou elektorátu jsou dnes „nerozhodnutí“ – zhruba přes 40 procent. Zápas se vede o hlasy různých zájmových skupin, sociálních a demografických vrstev. Barack Obama, ať již chtěně nebo nechtěně, přispěl k tomu, že z ojedinělé politické zvrácenosti se stal ústřední princip volební soutěže: vítězí ten, kdo získá na svou stranu určité etnické skupiny nebo klienty sociálního státu. Komentátoři zcela vážně mluví o neodvolatelné nadvládě strany, která doveze do země více odběratelů sociálních dávek – bez ostychu, ale také bez pochopení toho, že to je konec tradičního pojetí politiky jako soutěže idejí, nikoli etnických skupin.

Barack Obama z tribuny OSN mluví o tom, že Ameriku zachrání „noví občané“, jako by se vrátily doby komunistické totality, kde dělnický původ byl pokládán za záruku správných postrojů a dokonce správných povahových vlastností. To vše na pozadí rostoucí volební pasivity Američanů.

V Evropě po 2. světové válce proces „departizace“ (postupného odbourávání stranictví) rovněž kráčel sedmimílovými kroky. Počty aktivních straníků takřka ve všech evropských zemích klesly za posledního půl století takřka o polovinu. Platí to také pro dobrovolníky a aktivisty. Stále méně oblíbené je hlasování podle stranických kandidátek. Mnozí nezřídka pro různé funkce vyzobávají z kandidátek různých stran jednotlivce jak rozinky z koláče. V knize Paula Whiteleyho Je stranám odzvoněno? (Is the Party Over?) lze nalézt smutnou statistiku: podél stranických linií se volí v Uruguayi (až 30%), Rakousku (až 20%), v Kanadě a Mexiku (něco přes 10%), ve Velké Británii (10%), v Nizozemí (pod 10%), Japonsku a Německu (něco kolem 5%). Pro Rusko uvádí autor ukazatel 3%.

V článku Konec voličů v Evropě (První číslo časopisu Open Journal of Political Science za rok 2013) se dočteme, že za první dekádu 21. století se počty členů stran ve „starých demokraciích“ Evropy snížily v průměru o 8%, v případě dobrovolníků o 15%. Napříč kontinentem lze pozorovat úpadek volební aktivity. Za zmínku stojí, že tento proces probíhá rychleji v nových demokraciích východní Evropy (s výjimkou Estonska) než v tradičních demokratických zemích.

Stále více nabývá politika rysů televizní show, v níž se kandidáti vehementně distancují od svých stran a snaží se zaujmout šokujícími nebo komediálními výstupy. Na váze získávají mimostranické formy společenské aktivity – nevládní a nekomerční spolky, lobbistické skupiny jednoho požadavku, monotematické nátlakové organizace. Produktem jejich pestrých koalic se stávají populistická a antisystémová hnutí: italské Hnutí 5 hvězd, řecká Syriza, španělské Podemos, české ANO. Sílí trend „přímé demokracie“ u nás reprezentovaný skupinami, které si tento politologický termín dávají přímo do názvu. Propagátorům očividně není zřejmý rozdíl mezi povahou otázek, které mohou být řešeny v referendech, a těmi, které si žádají jiné, než alibisticky zprůměrované odpovědi. Stejně tak jim asi není známa neuvěřitelná nákladnost tohoto způsobu rozhodování – ve Švýcarsku kupříkladu na 90 procent referend je zmařeno anebo dopadá v neprospěch položené otázky, což přijde nastejno.

I když v jednotlivých případech se může zdát, že se jedna o racionální odmítnutí nerozumných návrhů, ve skutečnosti máme co dělat s neoblomnou zákonitostí: záporných výsledků bývá mnohonásobně víc, než kladných. Vyjadřuje to celkovou nevůli společnosti ke změnám. Je to dobrý návod na společenskou nehybnost. Navíc tento způsob politiky vůbec neodstraňuje rostoucí pasivitu voličstva, což jsme mohli pozorovat zcela nedávno na osudu maďarského referenda o uprchlických kvótách EU anebo na Slovensku, kde naprostá většina vypsaných referend přichází kvůli neplatnosti vniveč.

Hlasatelé přímé demokracie by měli vzít na vědomí, že tato forma řízení společnosti činí stranickou politiku – ale také samotné politiky, tudíž i je – zcela bezpředmětnými: každý problém může anonymní úředník zadat k telefonickému nebo elektronickému průzkumu, jehož zprůměrovaný výsledek se stává definitivním. Žádný průzkum veřejného mínění, žádné přihlédnutí k zájmům skupin, síťových struktur a veřejně prospěšných spolků nemůže nahradit hlavní princip klasické politiky – leadership se zárukou osobní vymahatelné odpovědnosti, což jedině umožňuje překračovat zprůměrovanou vůli obyvatelstva a činit nepopulární rozhodnutí, a tím i naplňovat smysl slovesa „vést“. Že na otázku „Co s tím?“ dnes neumíme dát kloudnou odpověď, neznamená, že ji nebudeme mít ani zítra, až k nějaké odpovědi budeme okolnostmi dohnáni.