Vaše zásilka byla přesměrována na výdejnu do pekel horoucích? Vaše máma (učitelka!) sdílí na Facebooku další článek o chemikáliích rozprašovaných z letadel, o čemž Česká televize samozřejmě mlčí? Do toho srkáte děsně ekologickým papírovým brčkem ledové kafe z plastového kelímku a připadáte si, že vám ta absence logiky snad zkroutí i prsty u nohou? To všechno jsou otázky, na které se vtipným pohledem dívá Michaela Janečková ve své další knížce Jelita a jitrnice. Po veleúspěšných Třešních v rumu, kde popisovala cestu na „ostrov svobody“ se svým komunistickým dědečkem, se tentokráte podívala na nás doma. A je to opět lehce napsané s notnou dávkou, leckdy i trochu černého, humoru. O knížce, i o jejích inspiračních zdrojích vyprávěla pro FORUM 24.

Proč se knížka jmenuje zrovna Jelita a jitrnice?

Po Třešních v rumu to vypadá, že mám nějaké silné nutkání napsat kuchařku, a furt se ne a ne trefit, že? Možná se mi do toho psaní podvědomě ta láska k jídlu a pití vkrádá. Nicméně i tentokrát je název dvojznačný. Jelity a jitrnicemi myslím primárně lidi. Přičemž jelito se celkem běžně používá pro ne příliš bystrou osobu většinou mužského pohlaví, o něco méně častěji slýchám i ten ženský ekvivalent – jitrnice. Dohromady tvoří takový popletený jin a jang, v našem případě „Jiř a Jan“, symbol takového typicky českého žerbuddhismu, životního přístupu hraničícího až s náboženstvím, jak to pracovně nazval grafik Lumír Kajnar. Právě on symbol na obálku knihy vymyslel.

Třešně v rumu bylo, můžeme-li to tak říci, autobiografické roadmovie. Kam zařadit tuhle novinku?

Já si sama nejsem úplně jistá. Technicky vzato je to román, protože v knize vystupuje osm postav, z nichž každá symbolizuje něco jiného a nese jiný příběh. Mají společné to, že všichni bydlí na jednom sídlišti na kraji Prahy. A ať vám někteří z nich budou sympatičtí a jiní třeba vůbec ne, brzy přijdete na to, že mají společnou ještě jednu věc. A sice přesvědčení, že to, jak vidí a chápou svět oni sami, je zdravé a normální, a všichni ostatní normální lidé ho musejí chápat stejně. A to je jejich největší životní omyl. Děj je zasazen do současnosti, postavy sledujeme v průběhu jednoho roku. Pokud si Třešně utahovaly ze socialismu jako takového a „ostrova svobody“, pak Jelita jsou takovou střelbou do vlastních řad. A protože si neumím moc vymýšlet, je v knize spousta vlastních zážitků a skutečných situací.

Když jsme se před časem bavili o Třešních v rumu, říkala jste, že poměr skutečnosti a autorské licence je 90:10. Kolik je to v této knížce? Hlavní postava je novinářka, vy jste novinářka. Manžel hlavní postavy je voják, váš muž taky. Nakolik jde o autobiografii? Kolik těch historek popsaných v knížce se vám fakt stalo, kolik je z doslechu a kolik jste si úplně vymyslela?

Myslím, že tentokrát se pohybuju někde okolo hodnoty 70:30. Což mi přijde už dost, zdráhám se proto mluvit o nějaké autobiografii. Ale to bude možná trochu i profesní deformace. Taky se mi to blbě srovnává. Netuším vlastně, jak moc si obecně spisovatelé úplně vymýšlejí děj i postavy, a nakolik se nechávají ve svých dílech inspirovat svými nebo cizími životy. A jak moc to potom taky přiznají. Co ale zůstalo i teď, je, že ty úplně nejšílenější situace jsou zpravidla reálné.

Takže vás manžel opravdu „sbalil“ na waterboarding, jako je to v knížce?

To je zrovna čistá pravda. S mým mužem jsme se seznámili v roce 2009 na Kurzu přežití ve Vyškově, který pořádá armáda pro novináře. Než jsme potom ale stihli první rande, odjel na misi do Afghánistánu a půl roku jsme si jen psali. Romantika!

A fakt se modlíte k Ytongu? Což je podle mě jedna z nejvtipnějších situací v knížce.

My právě ne, tuzemské někdy až fanatické uctívání Ytongu a šmoulovych fasád nás jaksi odklonilo do náruče stavitelů dřevostaveb.

Jedna postava je postarší učitelka. Vaše maminka je taky učitelka, a navíc, jak jste přiznala na křtu knížky, dělala i korekturu a knihu přečetla jedenáctkrát. Nakolik je postava inspirována maminkou?

Máma dělala pro nakladatelství Grada korekturu jak mojí prvotiny, tak i teď Jelit a jitrnic. A jsem za to velmi vděčná. Nevím, kdo jiný by byl ochoten udělat to takhle skvěle, pečlivě a nadstandardně rychle, protože termín vydání už hořel jasným plamenem a já byla ve skluzu. Některé pasáže jsme na Whatsappu konzultovaly i ve dvě ráno. S učitelkou v důchodu Alenou – což je jedna z postav – ale nemá společného vůbec nic. Tam proběhla inspirace trochu jinde.

Pro člověka, který se pohybuje v mediální branži, je tam spousta narážek, pochopí to i neznalí čtenáři?

Myslím, že nikdy není úplně možné, aby jakýkoliv čtenář pochopil úplně sto procent toho, co měl autor na srdci. Ani to dle mého není účel, není to tak důležité. Dokonce myslím, že řadě lidí nebude ta postava novinářky vůbec sympatická, třeba si ji zařadí do „týmu jelit“ hned na začátku. A je to úplně v pořádku. Člověk je často i v reálném životě současně za padoucha i hrdinu, záleží jen na úhlu pohledu a pozorovateli.

Mají se po obyvatelích kanceláře 142 na Kavčích horách začít bát i nějací vaši další bývalí, či snad dokonce současní kolegové, že je „literárně zpracujete“?

Já myslím, že naše legendární kancelář 142 na zpravodajské chodbě z toho vyšla ještě poměrně mírumilovně! Zatím nikdo z kolegů, kteří – podotýkám – opět posloužili pouze jako inspirace, nic nenamítal. Podle mě totiž vědí stejně dobře jako já, že jsem popsala jen takový čajíček. Nicméně ano, samozřejmě je možné, že se mnou už nikdo nebude chtít nikdy trávit žádný společný čas, natož sdílet kancelář, pro případ, že by se tam udála nějaká neodolatelná historka.

Spektrum postav a postaviček je skutečně velice pestré. Nakolik jste se inspirovala Výměnou manželek, kterou rovněž zmiňujete jako svoje „guilty pleasure“?

Taky trochu, hlavně v případě postavy taxikáře a jeho ženy Jiřiny. Cílem bylo stvořit dvojici, na první pohled řekněme takové ústřední jelito a jitrnici celého příběhu. U kterých si ale nakonec člověk řekne, jestli se vlastně náhodou ale nemají úplně nejlíp.

A proč se firma, u níž jezdí jedna z postav jako kurýr, jmenuje zrovna Knedlík? Má to snad něco naznačovat?

Tak, je to knížka, není to reportáž. To si pojďme říct. Do knížky si může napsat kdo chce, co chce. Nicméně, že jsem se před časem poměrně důkladně zabývala i texty o švarcsystému a obecně zakázkové ekonomice, to není žádné tajemství a jde to lehce vygooglit.

Proč je každá kapitola/každý měsíc uvedena nějakým citátem z novin či reklamního letáku apod.?

Až na výjimky jde o reálné citáty, titulky a úryvky článků, které lze na internetu běžně dohledat. Taková mozaika výkřiků, které nám skládají celý ten jeden rok. Zároveň mě bavily ty kontrasty, jsou tam jak kousky biblických textů, tak pranostik, vedle toho třeba titulek z Blesku nebo leták Lidlu. Někdy si totiž myslíme, že zvyky, folklor a národní povaha jsou věcmi minulosti, přitom my i teď svým současným chováním a trendy vytváříme folklor. Moderní. Namátkou. Dříve si půlka vesnice věšela na barák do štítu sošku svatého, který měl stavení ochránit. My dnes stavíme okapové chodníčky. A sázíme túje. Je dost možné, že to jednou bude vnímáno úplně stejně podivně.

Chtěla jsem tím zkrátka umocnit dojem, že ty největší bizáry není potřeba si vůbec vymýšlet, protože je všichni žijeme.

Co bude příště? Po Třešních v rumu jako aperitivu, Jelitech a jitrnicích jako předkrmu by to chtělo nějaký hlavní chod. Jezdíte na koni, tak co třeba Koňský guláš?

Pevně doufám, že na ten nedojde! To by mě koňáci doslova roznesli na kopytech. Něco se rýsuje, ale asi vás zklamu. Tentokrát to v jídelním lístku nenajdete.