Ilustrační foto FOTO: FORUM 24 / Bing Image Creator
FOTO: FORUM 24 / Bing Image Creator
Sociolog a ředitel nezávislého výzkumného ústavu Levada Centrum Lev Gudkov v pořadu „Nádech a výdech“ na kanálu Chodorkovskij Live v rozhovoru vysvětlil, jak Rusové vnímají dnešní realitu a čeho se bojí. Rozebral, jak ruští občané vnímají válku a jak berou sociologové v podmínkách nesvobodné společnosti v úvahu, že lidem se nechce na některé otázky odpovídat. Levada Centrum ještě stále může v Rusku působit, je ovšem označeno jako „zahraniční agent“.
Lev Gudkov objasňuje, jak je to s ochotou respondentů pravdivě (nebo vůbec) dát najevo své názory a zda lze takový průzkum provést.
„Technicky je to docela dobře řešitelné. Ale musíte prostě vzít v úvahu, že strachy jsou různé povahy. Existují reaktivní strachy. A ne každý se bojí toho, co si spojuje s odpovědí na otázky sociologů. Prostě naprostá většina v tomto smyslu nepociťuje nepříjemné pocity. Už samotný fakt stmelení se s úřady působí, že strach nevzniká. V jistém smyslu je to osvobození od strachu, chcete-li. Rozpuštění vlastního já v tomto kolektivním ‚my‘ – splynutí, prožitek sebe sama jako součásti tohoto velkého ‚já‘. To je velmi silný prostředek, jak se zbavit strachu – takové osvobození, vytěsnění strachu. A ti, kdo tvrdí, že se lidé bojí odpovídat a lhát, jsou většinou ti, kdo svůj vlastní strach přenášejí na celou populaci,“ říká sociolog.
Pak popisuje, že je několik dalších kategorií lidí, kteří odmítají odpovědět. „Jsou to starší ženy, nevzdělané, žijící na venkově nebo v malých městech. Říkají něco ve smyslu: „My se nebouříme proti vládě, já jsem pro Putina, ale ničemu nerozumím, tak se mě neptejte.“
Podle Gudkova je strach tou nejdůležitější součástí ruské politické kultury. Pochází ještě ze sovětských dob a možná ještě z dřívější doby. Je nereflektovaný, institucionalizovaný a naučený. Lidé vědí, co, kde a jak říkat. „To neznamená, že lžou. Znamená to, že reprodukují to, co si myslí. Protože jinak myslet neumějí, nevědí jak. Neexistuje žádný prostředek, jak artikulovat své vlastní chápání skutečnosti.“
Některé věci lidé vědí ze své každodenní zkušenosti, například že ceny rostou, a to bez ohledu na to, že třeba oficiální agentura Rosstat tvrdí, že stouply jen o 8,5 procenta. Občané vědí, že je to mnohonásobně víc. Pokud jde ale o záležitosti mimo jejich přímou zkušenost, tak jsou závislí na informačních kanálech, na obrazu, na konstrukci reality, kterou jim poskytuje televize.
„Sami nejsou schopni si vytvořit přesvědčivou představu o tom, co se děje. To, že jsou úřady zkorumpované a zlodějské – no ano, to není třeba dokazovat. To je základ vnímání reality. Nikdo se nebojí na tyto otázky odpovědět.“
Ruským občanům podle průzkumů záleží zjevně více na domácích než zahraničních problémech.
„Především je to samozřejmě růst cen. Nejen potravin, ale i spotřebních služeb, zboží a tak dále. Ale je to také růst cen za bydlení a veřejné služby. A celková situace. Nejistota v tomto smyslu. Nedostatek důvěry v budoucnost. Nejistota spotřebitelů. Dosud – to je ještě setrvačnost sovětské éry – se lidé hodnotí z hlediska, řekl bych, zbavení se nedostatku… A když se peníze velmi rychle znehodnocují, vyvolává to samozřejmě úzkost, nejistotu, strach z budoucnosti.“
V době války se nominální příjmy ruského obyvatelstva v průměru zvýšily o třetinu. Na druhou stranu peníze pohlcuje inflace, takže vzniká velmi rozporuplný stav, že peníze jsou, ale dá se za ně koupit stále méně.
„Za necelé tři roky vzrostl průměrný nominální příjem obyvatelstva na hlavu z 22 na 31 tisíc rublů. Jde samozřejmě o průměrný údaj. Je to však také ukazatel. Inflace se pohybuje někde kolem 30 procent, zejména ve spotřební sféře. Mám na mysli nejnutnější potraviny a oblečení. Snižuje se schopnost lidí modernizovat domácí spotřebiče, které se rozbíjejí. A tak dále. A to nemluvím o hypotékách a podobně. Lidé si ale nespojují růst cen s válkou, na to nejsou žádné nástroje. Inflace působí jako zcela iracionální, spontánní okolnost,“ vysvětluje Lev Gudkov.
Neschopnost spojit si zhoršení ekonomické situace s válkou je způsobena tím, že v Rusku dnes není „svobodné informační pole“. Kdyby probíhala svobodná diskuse, tak by lidé argumenty přijali. V televizi ale běží propaganda, že všechno je dobré a bude ještě lepší. „A to, že příčinou je válka, chápe asi čtvrtina obyvatel. Že je to vzájemně propojené. Ti, kteří jsou znepokojení a používají jiné zdroje informací, mají k situaci jiný postoj.“
K nějakým změnám v myšlení ale přece jen dochází, i když pomalu. Postoj k válce jako takové je dnes podle Gudkova „po neúspěchu blitzkriegu, po prvních měsících zásadně rozporuplný“.
„Akci schvaluje 75 procent lidí. Ale více než 50 procent, asi 55 procent, si přeje zastavení bojů, chce, aby začaly mírové rozhovory. Měření v září a říjnu přineslo určité výsledky – těžko říci, nakolik je to vypovídající, protože jde jen o jedno až dvě měření, nelze zatím říci, že jde o trend –, ale roste vědomí, že náklady na válku jsou příliš vysoké. A že je to chyba, že náklady jsou příliš vysoké. Válka přináší více škody než užitku. Je to poprvé, co máme k dispozici takováto data. Nejde jen o špatné svědomí ze ztrát na životech, z ničení, z toho, že se válka přesunula na ruské území, Kursk, raketové útoky a tak dále. Panuje obecný pocit, že se vytratil smysl této války, její účel. Protože je zcela zřejmé, že žádný úspěch se nekoná. Postoupit o pět až sedm kilometrů, zničit tři nebo čtyři obrněné transportéry – to nedělá žádný dojem. Objevil se pocit, že se to všechno zaseklo a ztrácí smysl. Cíle, které byly vytyčeny – ‚denacifikace‘, ‚demilitarizace‘ Ukrajiny – to vše je pryč.“
Novinkou, které poslední průzkumy přinášejí, je změna v postoji k vládě a dalším úřadům. Dosud se myšlení Rusů hodně drželo schématu „car je dobrý, ale bojaři špatní“. Vladimir Putin měl vždycky vysoký rating, ale vláda a Státní duma na tom nebyly v hodnocení dobře. Od roku 2022 je ale vidět znatelně lepší hodnocení činnosti všech mocenských institucí, a to skutečně všech.
„To je poměrně obtížně vysvětlitelná věc. A do pozitivní sféry se dostala vláda (dříve byla hodnocena negativně) a duma, která byla vždy peskována. A soudní systém, nemluvím o armádě a dalších věcech. Nejpovrchnějším vysvětlením – ale nemůže být jediné – je samozřejmě informační izolace a zákaz jakékoli kritiky, jakékoli analýzy činnosti. Totální cenzura a kontrola s mocenskou pochvalou činnosti všech složek státní moci. Izolace, cenzura plus kontinuita takové sebechvály politické třídy dává takový efekt. Zdá se mi však, že je to jen jedno z vysvětlení. Složitějším vysvětlením je, že lidé tomu chtějí věřit na pozadí prudce zvýšených obav a nejistoty z budoucnosti. Chtějí doufat, že to úřady zvládnou,“ konstatuje sociolog Lev Gudkov.
