K oblíbeným frázím různých brexitérů a czechzitérů patří, že neomarxistický Brusel dusí národní státy svým byrokratickým aparátem, záplavou směrnic regulujících život a kašle na „obyčejné lidi“. Zatím to ale nevypadá, že by si Britové mohli nového rozkvětu nějak moc užívat.
Jak informuje deník Guardian, britští politici mají v plánu zakázat prodej sladkostí a pamlsků u pokladen obchodních řetězců a chtějí omezit i další propagaci tohoto zboží. Pokud vláda záměr skutečně prosadí, mohli by ho podle Guardianu přivítat hlavně rodiče dětí. Zákaz propagace a nabídky nezdravých pochutin a nápojů by se měl týkat například prostoru u pokladních přepážek a měl by postihnout také slevové akce nebo akční nabídky řetězců typu kup dva za cenu jednoho. Omezení propagace a nabídky by se kromě pokladen mohlo vztahovat také na vstupní plochy obchodů a na konce jednotlivých nákupních uliček. (iRozhlas.cz)
Podobná pravidla by ale rovněž měla platit pro internetové obchody, „které nebudou moci inzerovat pochutiny a nezdravá jídla na svých čelních místech včetně domovské stránky nebo u rekapitulace objednávky před zaplacením. A také restaurace nově nebudou moci nabízet takzvané bezedné kelímky u nápojů s vysokým obsahem cukru.“
Bruselský teror se zatím zřejmě projevoval tak, že obezitou nebo nadváhou trpí v Británii 63 procent obyvatel.
Nemilé dopady osvobození lidu dopadly i na obyvatele Kentu, kde začala stavba obřího parkoviště, které má zachytit část kamionů čekajících na odbavení.
„Rozhovory o obchodní dohodě mezi Velkou Británií a Evropskou unií vstupují podle britského ministra zahraničí Dominica Raaba do posledního týdne. I po víkendovém jednání obou hlavních vyjednavačů zůstávají stále mnohé sporné body. Británie se proto připravuje i na to, že by obchodní smlouva po 1. lednu nebyla a zboží by podléhalo celním kontrolám. V Kentu začala stavba obřího parkoviště, které by zachytilo část kamionů čekajících na odbavení… Skoro třetina z nich by mohla čekat právě na parkovišti poblíž vesnice Sevington. Parkovišti, kterému jeho odpůrci přezdívají Farage Garage, tedy Farageova garáž, podle předního zastánce brexitu. ‚Společnosti přijdou o peníze, možná část řidičů propustí. Našich, anglických řidičů. Když se bavím s lidmi, žádná firma není připravená na to, aby její auta a řidiči stáli třeba dva dny na místě před celnicí,‘ říká řidič kamionu, který míří s nákladem do Nizozemska.“ (iRozhlas.cz)
„‚Jsem zcela zničená,‘ řekla prostě v reakci na nové zprávy podle britského listu The Guardian Charlotte Ashmoreová. Žije v jednom z dobových stavení s výhledem na rozlehlou pláň, kterou brzy zaplní náklaďáky. S velkým parkovacím centrem se podle místních pojí i neustálý zvukový i světelný smog. ‚Můj syn je autista a právě kvůli klidu, který tu panuje, jsme se sem před dvěma lety přestěhovali. Nemá rád hluk ani světlo, má z toho úzkosti. Parkoviště náklaďáků tu nechce,‘ uvedla Ashmoreová o svém šestiletém synovi Nathanovi. „‚Zvažuji, že dům prodám, ale nedávno jsme získali pětiletou hypotéku, takže jsme v pasti,‘ dodala.“ (Seznam Zprávy) Tak nějaké problémy budou, to jistě, ale pro novou slávu suverénního impéria je třeba něco obětovat.
Jeden ze strůjců brexitu pan Farage se hned po referendu zdekoval od jakékoli odpovědnosti, konstatoval, že ty peníze slibované pro Brity na červených autobusech se zřejmě nezajistí a odebral se na chvíli do Evropského parlamentu, kde byl jistě k ničemu, ale něco si tam jistě našetřil.
I jiné věci se vyvíjejí přímo roztomile: „Když se před čtyřmi lety rozhodovalo o setrvání Velké Británie v Evropské unii, tvrdili zastánci brexitu, že Británie bude mít víc peněz a omezí se byrokracie. Zatímco od jejich tvrzení, že ostrovní země získá týdně 350 milionů liber do zdravotnického systému, couvali někteří brexitáři hned po referendu, jak to doopravdy bude se zbavováním se ‚Bruselského molochu‘, se ukázalo až v posledních dnech.
S pokračujícími jednáními o budoucím fungování začíná být totiž patrné, co všechno reálně obnáší brexit – kolik administrativy znamená každodenní provoz Spojeného království mimo Evropskou unii. Nejnovější odhady hovoří o tom, že jen na vyplňování celních dokumentů nutných pro obchodování s Evropskou unií bude potřeba založit speciální akademii, která bude muset vyškolit 50 000 nových úředníků.“
Co se nám to tady stalo, když hesla byla tak skvělá? Dá se to říct stručně, jde o „zákon nezamýšlených důsledků“, jak ho znají lidé se základním přehledem společenských věd.
„Zákon nezamýšlených důsledků, často citovaný, ale zřídka definovaný, říká, že jednání lidí – a zejména vlády – má vždy neočekávané nebo nezamýšlené účinky. Ekonomové a další odborníci z oblasti společenských věd dbají na jeho moc po staletí; stejně dlouho ji politici a veřejné mínění do značné míry ignorují… První a nejúplnější analýzu konceptu nezamýšlených důsledků provedl v roce 1936 americký sociolog Robert K. Merton. Ve vlivném článku nazvaném Neočekávané důsledky cílevědomé sociální akce označil Merton pět zdrojů neočekávaných důsledků. První dvě – a ty nejzjevnější – byly ‚nevědomost‘ a ‚omyl‘. Merton označil třetí zdroj za ‚panovačnost bezprostředního zájmu‘. Tím měl na mysli případy, kdy někdo chce zamýšlený důsledek akce natolik, že se záměrně rozhodne ignorovat všechny nezamýšlené účinky. (Tento typ vědomé nevědomosti se velmi liší od skutečné nevědomosti.)“ (Econlib.org.)
Ignorováním nezamýšlených důsledků vynikají především diktatury. Komunistická Čína si vymyslela „politiku jednoho dítěte“, protože vládcové usoudili, že se rodí moc dětí a nedá se to zvládnout. Šli na to administrativně, takže se i na venkově konaly hony a zjišťování, jestli někdo není nelegálně těhotný. Výsledkem je ale nezamýšlená demografická krize, nárůst poměru starších obyvatel a také se rodí více chlapečků než holčiček. Proč? Protože pohlaví lze dnes zjistit velmi brzo po početí a holčičky byly prostě utraceny, neboť místní kultura dává přednost chlapečkům. Teď najednou chybí nevěsty.
Před pokušením experimentovat není imunní ani demokratická společnost, a také tam se kašle na nezamýšlené důsledky. Muset najmout víc úředníků, než má celá Evropská unie na všechno, jen kvůli clům, je klasický příklad. To ale byla „vědomá nevědomost“, protože to mohlo dost lidí napadnout, taky asi napadlo, ale byli zticha, protože „nic než národ“. Hezkou ukázkou je u nás Václav Klaus mladší se svým nesmrtelným výrokem, že musíme okamžitě vystoupit z Evropské unie, i kdybychom měli o třetinu zchudnout. V Británii pak stoupenci brexitu z řad podnikatelů, kteří potichu své podnikání přesunuli do jiných zemí, protože jim „osvobozená Británie“ bude samozřejmě komplikovat kšefty. A to ještě nemluvíme o dost zásadním „nezamýšleném důsledku“, že kvůli výsledku referenda půl na půl je dnes Británie rozdělena nejen mezi jednotlivými oblastmi, a výsledkem může být i její rozpad, ale je rozdělena i napříč rodinami.
Všechno je ale otázka priorit. Pokud některé lidi uspokojí mávání vlajkou, nic proti tomu. Smůlu mají ti, kdo tohle nechtěli, a teď ponesou následky činnosti těch mudrců, co všechno zpackali.
