Filip Turek FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Od ctihodných strážců odkazu „dob, kdy byl svět ještě v pořádku“ dnes často slýcháme, že ten či onen „libtard“ nebo „progresivista“ prý vnucuje společnosti normalizaci nenormálního.
Liberálové a levičáci prosazují emancipaci žen, zatímco normální ženuška netouží po ničem jiném než po útulné kuchyni, kde by milovanému manželovi chystala vepřoknedlo. Zviditelňují se sexuální menšiny, takže jednoho dne u vás doma zazvoní homosexuál a suše oznámí, že vám přišel rozvrátit tradiční rodinu. A prosazují migraci, přičemž každý exemplář Il divino Boemo (božského Čecha) dobře ví, že pšenka mu pokvete jedině na rodné hroudě a míšení kultur je mor. A někteří dokonce naznačují, že i praotec Čech byl vlastně migrant…
Nápady prosazované liberály a levičáky ovšem u nás nemají tradici. Správný český pivní skaut nepřemýšlí o nějaké rovnoprávnosti „dženderů“, protože s kamarády v hospodě po osmnáctém pivu jednomyslně dospěli k názoru, že to ty slepice už opravdu přehánějí. Sexuální menšiny mají být rády, že už je nezavíráme do blázinců a vězení, jenže ony chtějí všechna práva jako úplně normální lidi! A ti migranti, co nám Brusel vnucuje, ale naštěstí se proti nim rozhodně postavili Slovák a Japonec… Nějaké stěhování ze zahraničí, to u nás nebývalo a nikdy, nikdy nebude!
Z pohledu rádobykonzervativců každá společenská změna, která se chápe výjimky a postupně k ní formuluje obecnější pravidlo, znamená „normalizaci nenormálního“. Co na tom, že stejné věci, na které dnes tito zpátečníci přísahají, byly samy svého času v postavení přehlížené a trpěné výjimky?
V antickém Řecku, k jehož tradici se dnešní západní demokracie hlásí, byste nikomu nevysvětlili, že muže a ženu má pojit jakési jedinečné citové pouto a rodina je základ státu. Jistěže se Řekové tehdy ženili, aby v manželství zplodili děti, avšak citovou vazbu přitom realizovali spíše v „duchovních“ vztazích s mladšími hochy. Dnešní ideál hluboké citové vazby muže a ženy se začal prosazovat jako menšinový teprve ve středověku a uchytil se až během romantismu. Po většinu evropské historie masivně převažovaly, řečeno s Vladimírem Neffem, „sňatky z rozumu“.
Za prací a „na zkušenou“ se i v méně majetných společenských vrstvách běžně cestovalo do zahraničí až do 1. světové války. Teprve s ní se v Evropě objevily „normální“ takřka neprostupné státní hranice, po nichž je tolika našim spoluobčanům nesmírně smutno.
Vše dosud řečené ovšem neznamená, že by kolem nás skutečně nedocházelo k masivní normalizaci nenormálního. Musíte se po ní však poohlédnout úplně jinde.
Jen si tak trochu zahajlovat
V okruhu Institutu Václava Klause se sice již na přelomu století rojily podivně nahnědlé ultrapravicové postavy, leč spolek si dával dobrý pozor, aby dotyční nebyli příliš vidět. Rubikon tedy překročil teprve prezident Zeman, když na jednom pódiu společně vystupoval s dezinformátorem a islamofobem Konvičkou.
Skutečný proces normalizace nenormálního pomalu, ale jistě prokapává českou společností na nižší úrovně. Prozatím jsme se dopracovali k bodu, kdy se na sociálních sítích běžně setkáte s názorem, že podnikatel nemusí brát žádné ohledy při prodeji vojenského materiálu nebo vojensky využitelného zboží do Ruska. Kdy hajlování Filipa Turka nebo Hany Gelnarové je tlačeno pod nálepku „právo na vlastní názor“ a dochází k odmítání tradiční stigmatizace extrémistických politických postojů.
Posuny ve veřejném mínění míří k relativizaci všeho a všech, nad kterou by i autor Švejka musel bujaře zajásat. Babiš má podvod s Čapím hnízdem, což je sice špatně, ale Fiala má aféru se záložnou, což je taky špatně. (Hodinky jako holinky.) Jenomže „prodejná“ média píšou pořád jen o Babišově podvodné reklamě, přitom policie žádnou ani nenašla. A to je špatně. Takže „vlastně“ Čapák je plus minus v pořádku. Každý má svou aféru, tak to v politice chodí. A basta.
„Protikorupční hnutí“ ANO zažívá čím dál více korupčních afér, jeho voličům to ovšem nevadí. Proč by měla někomu překážet situace, kdy si regionální politici ANO funkce de facto kupují a poté se snaží, aby se jim vklad za každou cenu zhodnotil? Řídí stát jako firmu!
Promluvte si s průměrným Babišovým voličem – a záhy poznáte, že na každou zmínku o katastrofálních politických podrazech ANO či slovenského Smeru dostanete stereotypní odpověď ve stylu „No a co? A vy zase bijete černochy!“
„Novoty“ versus vyzkoušené zlo
Věci označované jako „nenormální“ (ve smyslu odlišnosti od průměru) ve skutečnosti netvoří žádnou jednolitou skupinu. Některé považují pozorovatelé za „nenormální“ jen proto, že sami chovají odlišné osobní preference. Ve skutečnosti však nemají žádný důkaz, že to, co se jim nelíbí, skutečně škodí. Pohádky ovčí babičky o tom, jak budou homosexuální manželé zneužívat komerčního mateřství, jsou tu proto, že žádná skutečná data, která by potvrzovala škodlivost manželství pro všechny, odpůrci nikde nenašli. Museli dezinterpretovat vědecké studie, nebo rovnou vybájit úplné nesmysly.
Debata o tom, co jsme z dobrých historických důvodů zvyklí označovat za „nenormální“, by měla mít úplně jiné parametry. Ústavnost nebo dělba moci kontrastují s vražednou svévolí absolutistického vládce a všech jeho moderních imitací, rozhodně nejde o výběr z jednoho menu, na němž jednotlivé varianty vykazují rovnocennost. Kritiku plánu Donalda Trumpa chovat se po znovuzvolení jako absolutistický monarcha není namístě vykládat z číchsi osobních preferencí. Je motivována obyčejným pudem politické sebezáchovy.
Hajlování se rozhodně neodsuzuje a nezakazuje proto, že se nelíbí řekněme příznivcům Churchillova „V“. Osoby, které „rekreačně“ hajlují, se tím hlásí ke zhoubné ideologii, jež vyvolala zatím nejhorší válku v lidských dějinách a způsobila desítky milionů mrtvých. Nemusíme hypoteticky vymýšlet, co by třeba mohlo být na hajlování špatně. Moc dobře víme, že neonacismus škodí a čím škodí, a kdo jeho symboly oprašuje, nemá ve veřejném prostoru co dělat.
Jedno z vysvětlení takzvaného tekutého hněvu používá tvrzení, že prý lidé takto reagují na „příliš velké tempo společenských změn, které mentálně nezvládají“. Ukazuje se nicméně, že ve skutečnosti je odolnost vůči změnám u těchto lidí dosti značná, dokonce mnohem větší, než řekněme před třiceti lety.
Kolem ultrapravicového politika Sládka v 90. letech rychle vznikl sanitární kordon, který mu znemožnil úspěšně pokračovat v kariéře. Avšak jeho dnešní následníci už takovým komplikacím nečelí. Stali se, jak se krásně česky říká archivní němčinou, „salonfähig“.
A rozhodně ne proto, že by se míra společenské nebezpečnosti jejich jednání od nebezpečnosti jednání Miroslava Sládka nějak zásadně lišila.
