Radek Banga a Iva Pazderková odešli při vyhlašování Českého slavíka demonstrativně ze sálu – tahle zpráva proběhla nedávno snad všemi médii a rozpoutala zběsilou diskusi i na sociálních sítích. Všichni tedy vědí, že se tak stalo na základě vystoupení skupiny Ortel, známé nejen svou neblahou minulostí, ale i současnými neonacistickými, rasistickými a nenávistnými projevy a symboly. Kapely, která se drze přirovnává ke Krylovi, ale objevuje se ve společnosti profláknutých neonacistů a hajlujících fanoušků na koncertech.

Romský hip-hoper Radoslav „Gipsy“ Banga odkráčel ze sálu s pískotem a s prohlášením, že nacismus do veřejného prostoru nepatří.

Má pravdu. Naprostou a nezpochybnitelnou pravdu. O to otřesnější je fakt, jakou tsunami hnusu tohle prohlášení, s jakým snad každý slušný člověk musí souhlasit, vzápětí ve společnosti rozpoutalo.

[ctete]87832[/ctete]

Ti umírněnější se vrhli na Bangovu tvorbu, zejména na jeho texty, které se hemží vulgarismy nejhrubšího zrna. No ano, hip hop, rap, punk… a podobné hudební směry takové prostě jsou. V tomto kontextu ale vůbec není podstatné, že jeho písničky skutečně nepatří těm, které by si společnost starých dam pobrukovala u kafíčka. A právě tak je v souvislosti s jeho postojem naprosto lhostejné, jestli umí zpívat nebo je nejhorším zpěvákem v naší galaxii a přilehlém vesmíru.

Pravdou je – a snad v tom jediném se s jeho kritiky dá souhlasit –, že když věděl, nebo mohl aspoň důvodně předpokládat, k čemu toho večera dojde, neměl tam chodit vůbec a celého toho trapného spektáklu normalizačních zombií, ve který se tahle „soutěž“ už dávno proměnila, se vůbec neměl účastnit. Ale pořád lepší, když tam šel a nemlčel, než kdyby přišel, seděl a ještě tomu tleskal.

[ctete]87731[/ctete]

Radikálnější spoluobčané se pak slétli na jeho profil a předvedli esenci toho nejhoršího, co se v lidské povaze vůbec může skrývat. Příznivci Ortelu (předtím Conflict 88, přičemž 88 = HH čili Heil Hitler) a Ortela (vlastním jménem nomen omen Hnídka) se jali dokazovat, že ani oni, ani jejich oblíbená kapela nejsou žádní nácci výzvami „Cikáni do plynu!“. Čeští „vlastenci“ (míněno ti, kteří se za ně hlasitě prohlašují ozdobení často georgijevskými stužkami) ho pak zahrnuli nejodpornějšími rasistickými nadávkami a výhrůžkami násilím, případně rovnou smrtí.

Naše společnost nerušeně hnědne. O tom nemůže být pochyb. A to, co je za normálních poměrů právem drženo v temných koutech a obecně odsuzováno jako nepatřičné, nelidské a nepřípustné, se překvapivou intenzitou valí navenek a vybublává z kanálů. Rasismus, antisemitismus, xenofobie, neonacismus… A proč ne, když k nám od některých politiků, včetně toho nejvyššího, od veřejně politicky vystupujících lidí, byť by to byly bizarní již odsouzené či zatím jen trestně vyšetřované figurky typu Konvičky a Bartoše, nebo celebrit šoubyznysu doléhá zpráva, že na tom vlastně není zas nic tak špatného.

[ctete]86908[/ctete]

Je samozřejmě absurdní se domnívat, že dnešní neonacisté by byli nějací vzdělanci znalí historie národního socialismu a dobového kontextu, nebo jen – abychom nebyli tak nároční – alespoň znalí prosté definice pojmu „nacismus“. Což dokazují třeba už jen tím, že oni sami kdekomu, například lidem stranících Ukrajině proti Putinovi, nadávají do fašistů. Sami sebe pak pokládají za vlastence, přičemž „vlastenectví“ v jejich přituplých mozečcích splývá s touhou mlít do moučky, posílat do plynu, věšet či střílet každého „cizáka“, případně kohokoli, kdo se jim nelíbí – názorem, vyznáním, barvou kůže.

Tím se velice blíží komunistům. Ti sice (i oni zatím naštěstí jen slovně) nevěší, nestřílí a neposílají do lágrů cizince jiných ras, ale názorové odpůrce s radostí.

Odporná hnědorudá slitina pak v dojemné shodě podporuje prezidenta. Stačí se podívat, kdo 17. listopadu demonstroval na jeho podporu – okamurovci, konvičkovci, bartošovci a komunisté. Čili rasisti, nácci, antisemiti a hlasatelé třídní nenávisti.

Je ale faktem, že k většině běžného občanstva dolehnou daleko spíš výroky celebrit, o kterých si s chutí čtou v bulváru a jejichž názory ochotně přijímají za své, než projevy bizarních postav z pochybných extremistických stran, straniček a uskupení. O to děsivější je pak reakce, jakou na vystoupení Radka Bangy předvedla superpopulární Lucie Bílá:

[ctete]79941[/ctete]

„Žijeme v krásné zemi, kde bychom si měli vážit jeden druhého. Gesto Radka Bangy bylo velmi zbytečné. Jsou věci, které se neříkají veřejně, ale měly by se říkat v soukromí.“

Místo, aby se za kolegu jasně a hlasitě postavila, tím národu v podstatě sdělila, že náckoidních hlupáků si máme vážit, nijak proti nim nevystupovat, a když už, tak prosím někde vskrytu a šeptem.

Její kolegyně Lucie Vondráčková se zase domnívá, že je třeba to brát „s nadhledem a humorem“ a že jde vlastně jen o „potřebnou pestrost v životě a umění“. No což, trocha hnědi přece nevadí…

Ze strany lidí, kteří chtě nechtě utvářejí názory spousty našich spoluobčanů a jsou pro ně jakýmisi vzory a autoritami se tak zřetelně dává najevo, že veřejné náckovství je v pořádku a že hanba a nevychovanost je naopak proti němu protestovat.

Lucie Bílá ovšem zjevně nechápe, že Banga, jako příslušník romského etnika, může sílící rasisticko-nacistické tendence – a jejich nepochopitelnou společenskou toleranci – pociťovat ostřeji a hlouběji. Není to ostatně tak dávno, co Andrej Babiš „žertovně“ glosoval romský pracovní, později koncentrační tábor v Letech jako něco v podstatě chvályhodného, zaměřeného proti flákačům a lenochům – „kdo nepracoval, šup, a byl tam“.

Přičemž jí samé očividně připadá v naprostém pořádku vesele kolaborovat s kremelskou propagandou a veřejně se prostituovat s Alexandrovci, výkladní skříní agresivního Putinova režimu, ke kterým se za společného zpěvu dojemně vinula a ani trochu jí nevadilo, že tahle zpívající armáda přímo opěvuje zabrání Krymu.

A když se na síti objevila fotka, kde Bílá hajluje po boku Daniela Landy (o níž si mnozí včetně mě původně mysleli, že to musí být fotomontáž), Landa posléze přiznal, že se tak stalo „na opileckém mejdanu“. No co, naše Lucinka – Hlavně srdíčko! Hlavně dušička! – prostě tak trošičku hajíčkovala, a co má být?

Není tedy v žádném případě pravdou, že odsouzení neonacismu a jasné vymezení proti těmto „padesáti odstínům hnědi“ v českém provedení do veřejného prostoru nepatří. Naopak. Patří sem jako nic jiného. A nemá se to jenom šeptat, nýbrž křičet nahlas. Jak nejsilněji můžem.

Jinak se můžeme taky dočkat doby, kdy „šup, a budeme tam“.