„Schwarzenbergové kolaborovali s Němci“ je jednou z nejrozšířenějších a nejopakovanějších lží, jakým se výtečně daří zejména na sociálních sítích. Řeči o údajném „cizáctví“ a nedostatku „češství“ Karla Schwarzenberga se objevily už v kampani před prezidentskou volbou, iniciované a zdatně přiživované protikandidátem Milošem Zemanem a celou rodinou Klausovou.
Tuto odpornou vlnu splašků aktivně pomohl zvednout i známý antisemita a nyní veliký xenofobní řvoun proti přijímání uprchlíků Adam B. Bartoš. Ten v té době napsal a publikoval vymyšlený hanlivý článek o tom, že v sídle Therese Schwarzenbergové (jímž měl podle něj být hrad Hardegg) jsou zdi ověšené hákovými kříži, pod nimiž se vesele hajluje. Obratem se ovšem s naprostou jistotou zjistilo, že je to lež a nehorázný nesmysl. Hrad rodině už více než 300 let nepatří. Slouží jako muzeum. Údajný hákový kříž je namalován na obraze, ale není to kříž hákový, nýbrž tzv. jeruzalémský, který nemá s nacisty ani fašisty nic společného. „Hajlující“ lidé jsou pak vyvedení na tomtéž obraze, až na to, že nehajlují, ale v pozdravu vztahují ruce k onomu symbolu. Adam Bartoš se musel omluvit. To ale bohužel nezměnilo nic na tom, že mnoho lidí článku uvěřilo a už nikdy si nedalo vysvětlit, že je to pustá lež.
Zhruba ve stejné době se začaly šířit články a komentáře prohlašující pro změnu: „Chce vrátit majetek sudetským Němcům.“ A přestože neexistuje jediný záznam takového výroku, zatímco jasné prohlášení, že to nepřipadá v úvahu, naopak lze dohledat, i tato lež v některých hlavách pevně zakořenila. Dotyčné nezajímá, že Karel Schwarzenberg ve skutečnosti nejprve všechny ujistil, že ničí majetek není a nebude ze strany potomků odsunutých Němců ohrožen, a pak ještě vysvětlil, že (a proč) to ani vůbec není možné. Málo platno. „Hlas lidu“ nadále opakoval a opakuje: „Je to sudeťák a jedná v zájmu Němců.“
Tenhle nesmysl se posléze podivným mechanismem – ne nepodobným dětské hře Tichá pošta – přetavil v nesmysl ještě nehoráznější, a sice: „Je to nacista.“ (Představa nacisty, který sympatizuje s Izraelem, aktivně podporuje integraci romských dětí a přijímání uprchlíků libovolné barvy pleti, by byla zábavná, kdyby vinou tuposti těch, kteří na ní nespatřují nic podivného, nebyla spíše tragická.)
Blogy blábolilů vs. archivní materiály
Zůstaneme-li na sociálních sítích, jistě nepřehlédneme blogy a komentáře, ve kterých se tvrdošíjně opakuje také široce přijímaná lež prohlašující: Schwarzenbergové kolaborovali s Němci. Těm, kteří jí skálopevně věří, ji nelze vymluvit. Nikomu z nich nepřijde divné, že pro hovoří pouze články a příspěvky podobných žvástalů bez uvedení důkazů či zdrojů, zatímco opak je zdokumentován, a tím pádem doložen velice podrobně a naprosto bez pochybností. Nahlédnout do učebnic historie či podobných publikací dotyčné myslitele ani nenapadne – historici přece lžou a oni vědí svoje, protože to četli na internetu, kam to s mnoha hrubkami napsal tadyhle Pepa. Přesto jistě existuje dost lidí, kteří mohou lžím uvěřit prostě proto, že nemají dostatek informací.
Jak to tedy bylo doopravdy?
Jsme Češi a budeme Češi
Už před rokem 1938 se početná skupina aristokratů, sestávající z příslušníků takzvané staré šlechty, starých rodů, po staletí usazených na našem území, rozhodla veřejně deklarovat svůj příklon k českému národu. Kinský, Sternberg, Bořek-Dohalský, Lobkowicz, Czernin a mnozí další, pochopitelně včetně Schwarzenbergů.
Sedmnáctého září 1938 se tedy na Pražský hrad k prezidentu Edvardu Benešovi dostavila šlechtická delegace se svým prohlášením. Hlavním autorem této deklarace, z hodin dějepisu známé jako „Prohlášení české historické šlechty“, byl František Schwarzenberg a významně se na něm podílel také jeho bratr Karel VI. ze Schwarzenbergu, otec dnešního předsedy TOP 09. Prohlášení je slibem věrnosti českému národu a vyjadřuje též odhodlání bránit vlast a sdílet s ní v oněch nelehkých časech její úděl. Že nejde o planá slova, bratři Schwarzenbergové vzápětí dokázali i v praxi mj. tím, že sloužili jako důstojníci v československé armádě a na posílení obranyschopnosti země se podíleli nemalou měrou i finančně. Toto ryze vlastenecké memorandum končí slovy:
Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.
O čtyři měsíce později – kdy Edvarda Beneše v prezidentském úřadu už vystřídal Emil Hácha – delegace jen v nepatrně obměněném složení dorazila znovu k audienci s opakovaným ujištěním, i tentokrát z dílny obou Schwarzenbergů. Tento opakovaný slib je uzavřen např. slovy: Jsme hotovi, kdykoli by se toho potřeba ukázala, státu podle svých sil a schopností posloužiti. A dále: „…nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.
Perlička o „strážci dokumentů“
Častou reakcí na zmínku o těchto deklaracích je mezi lidem internetovým obratem vpálené obvinění, že dotyčný lže a žádná „Prohlášení“ neexistují. A výjimkou není ani nanejvýš i bizarní názor, že pokud existují, tak jsou to falza vyrobená po roce 1989. (Neptejte se mě, jak tomu někdo může věřit.) Protože se ale pokřikovači o kolaborantech a prohlašovači výše zmíněných hloupostí rekrutují převážně z řad příznivců současného prezidenta, možná je bude zajímat, kde se originály listin nacházejí. Na Hradě. A to konkrétně v Archivu Kanceláře prezidenta republiky.
Poněkud divní kolaboranti
Brzy po nacistické okupaci se Karel VI. Schwarzenberg dočkal od Němců „odměny“ za své počínání. Kromě toho, že během mobilizace narukoval do naší armády s odhodláním bránit vlast se zbraní v ruce (na což nakonec také došlo), mu započítali rovněž účast na deklaraci pročesky orientované šlechty a fakt, že se i přes veškerý nátlak (a výhody, které by mu z toho plynuly) odmítl přihlásit k německé národnosti.
Výsledkem bylo uvalení nucené německé správy. Říšský protektor Reinhard Heydrich v dopise Martinu Bormannovi na vysvětlenou k tomuto svému výnosu mj. napsal:
„Schwarzenbergové patří k oněm intelektuálním štváčům, kteří nám s využitím svých německých jmen a šlechtických kontaktů obzvláště škodili…“
Karel Schwarzenberg tedy musel i s rodinou opustit Orlík a vzdát se práva nakládat se svým majetkem. Poněkud svérázná odměna za údajnou spolupráci, není-liž pravda?
V té době začal Karel VI., coby nadšený genealog a historik, psát knihu Písně českého státu, což mělo být pokračování publikace Obrazy českého státu, často přezdívané „vlastenecký bestseller“. Němcům se tato historická práce, dokumentující kontinuitu české státnosti, natolik nelíbila, že ji brzy po vydání, už v roce 1940, zakázali a její náklad zabavili.
O tom, že deklarace postojů není jen pouhými slovy, nýbrž činy, přesvědčil pak Karel VI. Schwarzenberg znovu v roce 1945. V Čimelicích (kam se musel z Orlíku vystěhovat) inicioval vznik – samozřejmě ilegálního – národního výboru. V utajení pak jednali o opatření zbraní pro ozbrojený odpor. Na což nakonec také došlo a Karel Schwarzenberg stanul v jeho čele. Po válce převzal z rukou tehdejšího ministra obrany (a pozdějšího prezidenta) Ludvíka Svobody vyznamenání za odboj.
Odboje se aktivně účastnil i jeho bratr František. Ten kratičce pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Emila Háchy. Odešel z vlastní vůle, poté, co odmítl podepsat slib věrnosti Adolfu Hitlerovi. Posléze pomáhal udržovat utajené spojení s československou politickou reprezentací v Londýně a coby spojovací důstojník generála Karla Kultvašra se nakonec účastnil Pražského povstání.
Nevím tedy, jak vy, ale já si kolaboranty s Němci představuju malinko jinak.
