Psychologie učí, že když člověk delší dobu, třeba několik let, žije v nekomfortních podmínkách vybočujících z běžné normy, dospěje postupně do stadia, kdy mu stávající situace naopak vcelku normální připadat začne a vlastně se mu zdá svým způsobem nezměnitelná. Stává se to týraným ženám nebo vězňům, ale abychom nevolili případy natolik extrémní, tak třeba i lidem v nevyhovujícím zaměstnání s nesnesitelným šéfem. Žijeme pak v jakési otupělosti, kdy si sice uvědomujeme, že nám něco vadí, ale spíš to připomíná setrvalé tupé pobolívání hlavy, ze kterého jsme jen trochu otrávení, nikoli ostrou palčivou bolest zubu či ledvinové koliky, která nás vymrští z postele a dožene na pohotovost.

Aby ze sebe dotyčný dokázal onen otupující příkrov setřást, musí si uvědomit, nejenom co je špatně, ale i jak by to mělo být správně. A právě ve chvíli, kdy námi naprosto otřese náhlá představa nikoli ideálu, ale pouhé a obyčejné normality, si s hrůzou uvědomíme, v čem to žijem. Nepotácíte se tedy náhodou i vy v polospánku a v milosrdném mlžném klamu, že stále absurdnější abnormalita naší každodenní reality je už vlastně normou?

Přede mnou se dveře do normálního světa náhle otevřely 17. listopadu cestou po stále plnějším Václaváku, kolem širokoplošných obrazovek k hlavnímu pódiu, kde od odpoledne do večerních hodin probíhal hlavní program dne. Ohromná akce s názvem Festival svobody, se zpěvem a hudbou všeho druhu, s proslovy veselými i vážnými, s nápisy, vlajkami a transparenty… prostě se vším, co k oslavám a svátkům patří. Co je normální.

[ctete]85424[/ctete]

Byly tu ale ty pootevřené dveře… A za nimi jsem uviděla prezidenta. Nikoli Miloše Zemana, ale prostě někoho, kdo je prezidentem naší republiky.

Ne, neměl tvář Michala Horáčka. Ba ani Karla Schwarzenberga. Neměl vlastně vůbec žádnou konkrétní tvář, ale byla vlídná a laskavá, s moudrýma očima. Přicházel po Národní třídě s kyticí, a když se přiblížil k pamětní desce, lidi se spontánně roztleskali. On učinil zadost prezidentské povinnosti a obrátil se, aby si s nimi popovídal, prošel se po „Korze Národní“ a aspoň chvíli si s nimi užil sváteční atmosféry.

Pochopitelně krátce vystoupil i v televizi a promluvil ke svým spoluobčanům. Nikdo se nemusel bát, že z obrazovky začnou lítat *undy, nehorázné lži, urážlivé „bonmoty“ nebo ohavné řeči mstivého egomaniaka. Nikdo si to ani nedovedl představit, protože v normálním světě je něco takového u hlavy státu naprosto nemyslitelné.

[ctete]86294[/ctete]

Večer se pak ten normální (nikoli ideální) prezident vrátil, aby byl bouřlivě přivítán na Václavském náměstí, kde ještě jednou – tentokrát naživo – pozdravil oslavující a strávil nějakou chvíli mezi nimi. A protože jsme (za těmi dveřmi do snu) měli úplně normálního prezidenta, bylo i to shromáždění úplně normálně oslavné, místo aby představovalo demonstraci znechucení z prezidenta, jakého máme doopravdy.

A pak se ty dveře zavřely…

A my zase byli nazpátek v podivné zemi, kde prezident na státní svátek nevystrčí nos a zabarikáduje se v Lánech. A kde se zdá, že když letos už nemůže stát na tribuně s polonáckem a putinovskou aktivistkou za svorného potlesku regulérních nácků a bolševiků, nikdo jiný mu za to, aby opustil místnost, nestojí.

[ctete]85956[/ctete]

Ostatně – kam by taky jít mohl, aby se nedočkal potupného vypískání? Na Albertov už ne, ten si, naštěstí včas, zabrali studenti. Kdo ví, co by se tam jinak letos dělo. Možná bychom se dočkali vystoupení čínských vlajkonošů.

Na Národní asi taky ne. Moc lidí tam mělo na klopě Havla nebo maličké červené trenýrčičky. A na Václavák? No, to by asi taky dost dobře nešlo. Nic jiného mu tedy vlastně ani nezbývalo. Ve městě, jež je sídlem prezidenta. Smutné…

A zatímco tedy seděl v Lánech, mluvčí Ovčáček snaživě chrlil na Twitteru hlášky hodné zneuznaného pubertálního fracka, jimiž se s trapností sobě vlastní trefoval do svých oblíbených terčů a do lidí, kteří normálně slavili, vyjadřovali své občanské a politické postoje a zkrátka dělali to, k čemu je takový svátek určen.

A teprve v té chvíli jsem si s naléhavostí onoho bolavého zubu uvědomila, jak daleko už jsme se vzdálili od normality a v jak hluboké žumpě už vězíme. Voda na onu příslovečnou „žábu v hrnci“ se už od volby Miloše Zemana hlavou státu, pozvolna ohřívala a za chvíli už bude vřít klokotem. Vyskočíme dřív, než bude pozdě?

Václavské náměstí se 17. listopadu o půl osmé večer rozeznělo hlasem stovek budíků. Probudíme se konečně?