Jan Graubner FOTO: ČTK / Vondrouš Roman
FOTO: ČTK / Vondrouš Roman
NÁZOR / Je málo sporné, že to, co se odehrálo 21. prosince v hlavní budově pražské filozofické fakulty, byla hromadná vražda bezbranných lidí, a že tedy obsahuje výrazné rysy zbabělosti. Pražský arcibiskup se během sobotní bohoslužby v chrámu svatého Víta na Pražském hradě pokusil o diferencovaný pohled.
Arcibiskup řekl, že před zlem nás neuchrání žádná instituce, ani žádný zákon – pokud mu nechceme podlehnout, musíme se proti němu umět postavit. Ale vidět zlo jen v druhých by bylo laciné a nespravedlivé. Musíme být pravdiví a uznat i svoji spoluvinu na slabém stavění hrází proti zdi. To znamená dozrát k takovému stupni lásky, která je schopná i odpouštět. Odpouštět neznamená, že schvalujeme zlo. Jen ukazujeme, že láska je silnější než zlo.
Arcibiskup Graubner pak uzavírá: „V obětním průvodu přineseme k oltáři jednu růži za každou oběť. A jednu přidáme i za toho, který se nechal Zlem ovládnout, a tak zmanipulovat, že se stal nástrojem příšerné smrti. Chceme tím vyjádřit naši víru, že láska musí nakonec vždycky zvítězit.“
Jsem věřící křesťan, jen patřím k jiné denominaci než pan arcibiskup. A chtěl bych především říci: brutalita a bezohlednost vraždění z 21. prosince bere člověku dech natolik, že snadno ztrácí sebeovládání. Tím obdivuhodnější je, když se najde někdo, kdo takové slabosti nepodlehne. Chce to statečnost, a tu pan Graubner projevil. Klobouk dolů.
Je zásluhou deníku FORUM 24, že se k arcibiskupovu vystoupení otevřela diskuse, a to jiná, než jakou by člověk očekával v atmosféře naplněné hněvem, jemuž se nelze divit, ale není nutné ho ve všem všudy sdílet. Proti hněvivým reakcím na Graubnerovu homilii se vyslovil kolega Jan Jandourek. Ve svém článku, jehož titulek zní „Odsuzovat arcibiskupa Graubnera za jeho slova o vrahovi a obětech není na místě“, označil kritiku, jíž byl dosud pan arcibiskup podroben, za přehnanou. Upozornil, že arcibiskup neměl v úmyslu banalizovat hromadnou vraždu a omlouvat pachatele, což je ostatně zjevné.
Lze mít pochopení i pro ty, kterých se tragédie na fakultě dotkla a jsou mimořádně citliví. Jistě, já se k nim taky trochu počítám, jen si myslím, že projevy nespokojenosti s vyjádřením pana arcibiskupa dosti přesáhly přijatelnou míru (některé příklady pan Jandourek uvádí). Je jistě pravda, že k lidem bezprostředně postiženým a jejich blízkým je třeba přistupovat ohleduplně. Něco jiného jsou ovšem reakce, z nichž jde hrůza, protože vzbuzují dojem, že by jejich hlasatelé rádi v díle pachatele postupovali tak trochu po jeho způsobu. I proto mi připadá to, co pan arcibiskup řekl, docela potřebné a záslužné. Je to velmi důrazné odmítnutí fanatismu, s nímž přišel atentátník. A toho je v této situaci velmi zapotřebí.
Druhý výrazný příspěvek přidal ve čtvrtek Pavel Šafr. Titulek zní: „Máme si přečíst dopis masového vraha? Jeho zveřejnění je nebezpečné“. Pokud tomu dobře rozumím, text dotyčného dopisu zatím není veřejnosti znám, protože policie, která ho nalezla, ho nedala k dispozici. Zdůvodnění zní, že prověřování celé záležitosti nadále probíhá, a konají se mimo jiné výslechy dalších lidí; zveřejnění takových informací by mohlo narušit další vyšetřování. Nezbývá než to respektovat (zní to ostatně docela rozumně) a plyne z toho jediné: mluvíme o textu, který zatím nikdo z nás nezná. Je to tak trochu podobná situace jako v roce 1977, kdy byli lidé nuceni, aby odsuzovali Chartu77, která nebyla zveřejněna.
Pavel Šafr tvrdí: lze předpokládat, že atentátník v dopise vyjádřil ideologii svého chování. Taková prezentace ideologického zdůvodnění vražd „s sebou nese obrovské riziko, že si tím pachatel získá i po smrti své následovníky, a můžeme si být jisti, že se najdou desítky zmatených jedinců, které by mohl pachatel inspirovat, dojmout a podnítit k následování“. Proto navrhuje, aby ve věci zveřejnění rozhodli lidé, kteří mají politický mandát, tj. ministr vnitra a premiér (proč ne rovnou obě komory parlamentu, jejich mandát je ještě širší). A my bychom měli přijmout, když nám sdělí, že se dopis masového vraha zveřejňovat nebude kvůli riziku šíření jeho propagandy či snahy o ospravedlnění. „Nejlepší by bylo takový dopis rovnou spálit“ (což ovšem z hlediska dokumentace zločinu nejde). Zločinci ale nesmějí mít možnost promlouvat k veřejnosti. Žádný další Hitler nesmí dostat slovo (podotýkám, že jde o text, který jsme nikdo nečetli, a že analogie s Hitlerem je přece jen víc než nadsazená).
A navíc: je mi strašně líto, ale tahle argumentace (Pavel Šafr to tak určitě nemyslel, ale je to tak) mi děsně připomíná argumentaci, s níž přistupoval v roce 1977 komunistický režim k Chartě 77. (Trochu vím, o čem mluvím, sám jsem byl tehdy mezi prvními 242 lidmi, co Chartu podepsali.). Veřejnost byla tehdy nucena, aby podepsala „Antichartu“, ale to, co měla odsuzovat, nesmělo být zveřejněno, aby to veřejnost nepopletlo. Nechci nijak srovnávat Chartu s dopisem našeho atentátníka, jen mi připadá logika Pavla Šafra trochu podobná logice husákovského aparátu. Opakuji, samozřejmě vím, že to tak nemyslel, ale je mi líto: lidem to radši ani neřekneme, mohlo by jim to poplést hlavy.
Myslím, že žurnalisté by měli veřejnosti, pro niž píší (tedy vlastně nám), důvěřovat aspoň v tom smyslu, že jsme schopni vlastního rozumného úsudku a že k rozumnému úsudku vede jen rozumná veřejná diskuse. Pokud tomu tak není, jsme ztraceni všichni: politici, novináři i veřejnost. Ale já jsem v téhle věci optimista.
Proto je moc dobře, že arcibiskup řekl v chrámu sv. Víta to, co řekl, a že deník FORUM 24 diskusi o homilii arcibiskupa Graubnera otevřel. A proto se do ní rád hlásím.
