Hlasy, podle kterých je senát nadbytečnou institucí, se na zdejší politické scéně objevovaly vždycky. Nikdy sice nebyly tak silné, aby se realita zrušení horní komory parlamentu začala naplňovat, přesto se však proti senátu v minulosti vyslovila celá řada poměrně významných politiků, včetně třeba Andreje Babiše, Miloše Zemana či Tomia Okamury, u nichž tyto pochybné plány v myšlenkách stále přetrvávají.
Pomiňme nyní fakt, že zrušení senátu by bylo formálně velmi složité, protože by ho musel odsouhlasit sám senát. I kdyby tu ta možnost byla, jakkoli se mohla zdát v minulosti obhajitelná, dnes tento institut nabírá na zcela novém významu. Od revoluce jsme nebyli tak blízko narušování demokratických hodnot a autoritářským tendencím, jako jsme dnes. Zrušení senátu by ještě před několika lety mohlo znamenat jen úlevu rozpočtu a zkrácení legislativních procesů; dnes by znamenalo ohrožení jisté, i když ne stoprocentní, záruky demokracie.
Pravdou je, že v době, kdy je Česká republika členským státem mnoha mezinárodních institucí včetně EU a NATO, zde existuje patrná záruka zvenčí. Evropská unie by nejen kvůli nám, ale i ve prospěch svých zájmů neměla dopustit, aby se zdejší politická situace jakkoli zvrhla v národní boj o demokracii. Pak tu samozřejmě máme ústavní soud a prezidenta, instituce, které by tuto funkci měly plnit také. Přesto existuje reálná pravděpodobnost, že výsledek říjnových voleb naznačí nutnost zachování senátu jako určité pojistky nebo přinejmenším komplikace pro případné nedemokratické sklony příští koalice.
Stále budou existovat tací, kterým se bude zdát horní komora parlamentu v tak malé zemi zbytečnou zátěží. A také tací, kteří budou stát za zrušení senátu ze zcela jiných, podstatně egocentričtějších pohnutek, třeba aby měli zjednodušenou cestu k prosazování svých zákonů a mechanismů vyráběných na klíč, třeba ve prospěch Agrofertu. Ale právě to je důvod, proč teď musejí demokratické subjekty stát za zachováním a udržením funkce senátu, kterou aktuálně zastává. Třebaže se dříve mohla zdát rozporuplná a třebaže ani dnes není stoprocentní, pořád je jedním z mála posledních existenciálně nutných článků republiky zabraňujících kolapsu naší vybudované demokracie a svobody.
