KOMENTÁŘ / Západ není v krizi proto, že by selhal. Je v krizi proto, že si přestal věřit. Svobodu zaměňuje za pohodlí, naději za cynismus a demokracii za technický rámec. Dnešní doba je napjatá, geopoliticky neklidná, ekonomicky nejistá. Člověk cítí, že se něco láme – ne hlasitě, ale hluboko. A právě proto má smysl si připomenout: tenhle příběh ještě neskončil. A psát jej teď musíme my.

Velikonoce nejsou sentimentální vzpomínka na dávný zázrak. Jsou každoroční zkouškou odvahy. Schopnosti věřit v dobro, i když to příliš dobře nevypadá. Naděje neznamená čekat, že „bude líp“, ale znamená vědět, že má smysl dělat dobro, i když žádnou jistotu výsledku nemáme. A i když to bolí. Tak si představuji postoj „člověka Západu“.

Je to základní výbava někoho, kdo nechce ohýbat záda jen proto, že se to zrovna vyplatí. Kdo chce žít sám se sebou v míru – a večer u zrcadla nepotřebuje výmluvy. A právě to dnes bolí. Protože žijeme v době, která ztratila schopnost rozeznat hodnotu od emoce, pravdu od dojmu, svědomí od efektivity. Stačí dobře mluvit, správně se tvářit a mít všechno pod kontrolou – a všechno ostatní se odpustí. Kromě slabosti. A kromě ticha.

Náš příběh je přes všechny otřesy pořád příběhem svobody, radosti a naděje. A ano – taky příběhem pitomosti, protože ta je, zdá se, nezničitelná. Ale to nevadí. Přes mrzení mnohých je to přirozená věc. S pitomostí počítáme. Podstatné je, že člověk byl stvořen jako svobodná bytost. Ne k tomu, aby někomu sloužil, ale aby nesl odpovědnost. Může říct ne. Může se mýlit. Může litovat. A může začít znovu. Nic silnějšího neexistuje. A proto to tolik lidí děsí.

„Člověk Západu“ je dnes pod tlakem ze dvou stran. Na jedné je studená ruka řízené loajality – fascinace silou, která vždy ví, co je správné, a dokáže to vnutit druhým. Vypadá to nekomplikovaně a efektivně. Vábí to unavené duše, které už nechtějí nést břemeno svobody. Jednoduchá řešení říznutá východním despotismem. A z druhé strany přichází zrcadlový extrém – líbivá, úzkostlivá představa světa sluníčka a všech barev duhy, ve kterém je úplně všechno trauma, každá odlišnost revoluce a pravda věcí se ohýbá podle citového komfortu těch, kteří zrovna na sítích křičí nejvíce. V obou případech jde o totéž: člověk nemá myslet sám. Jen opakovat, co se mu nabídne. (My lepší lidé víme lépe než Ty, co je pro Tebe dobré, soudruhu… Oh wait – co mi to připomíná?)

Ale svoboda, která je jen technická, nám nestačí. Potřebujeme svobodu v hlavách. V jazyce. V otázkách. V trapných pokusech. V omylech i v odpuštění. Svobodu dělat dobro i nedobro – ale s vlastní odpovědností. To nejdůležitější se nikdy neodehrává navenek. Ne v institucích, ne v ulicích, ale uvnitř člověka. Tam, kde se potichu rozhoduje, jestli zůstane věrný pravdě, nebo pohodlí. Jestli bude žít s čistým štítem – nebo s výmluvou.

Václav Havel to popsal jako moc bezmocných. Neokázalou sílu těch, kdo se nenechají přepsat podle okolností. Masaryk mluvil o vnitřní svobodě – ne jako o filozofickém luxusu, ale jako o nezbytném předpokladu demokracie. A Marek Orko Vácha – můj současný nejoblíbenější autor – připomíná, že démoni dneška se neskrývají za hrůzou. Ale za směšností. Právě ta odzbrojuje. Směšnost se netrestá – směšnost se sdílí. A tak se člověk naučí smát dřív, než se vůbec stihl rozhodnout, že bude odporovat.

Smích totiž často není projevem radosti, ale náhražkou za odvahu.

Velikonoce nejsou na dívání. Není to kulisa ani rituál, který se odžije, abychom mohli zpátky do svého pohodlí. Velikonoce jsou výzva. Osobní. Neodbytná. Ukazují, že i pád, zrada a smrt můžou být cestou. Že není konec, dokud se člověk nerozhodne, že už se zvedat nebude. A že vzkříšení není romantika – ale bolestné rozhodnutí znovu žít.

Vědomé bytí, rozhodnutí. Protože radost – skutečná radost, ne ta instagramová – není dárek. Je to volba. Volba navzdory únavě, navzdory cynismu, navzdory tomu, co všechno se ve světě i v nás pokazilo. Kdo čeká, že jednou „přijde chvíle štěstí“, nikdy se nedočká. Je to kravina. Šťastný život jsou šťastné dny. Šťastný je ten, kdo se k tomu rozhodne. Kdo si tu chvíli postaví. Vydře. Vytančí.

Protože ano – tančit život pod hvězdami má smysl. I když se vám smějí. I když svět vypadá rozbitě. Právě tehdy. Právě tam. Právě proto.

Je módní tvrdit, že všechno jde do háje, že už je pozdě. Ale to je přece hrozný nesmysl. Pořád jsme součástí nejbezpečnější, nejbohatší a nejsvobodnější civilizace, jaká kdy existovala. Stačí se podívat jen o kousek jinam a je zřejmé, že to není samozřejmost. Někdo za to zaplatil. Někdo tomu obětoval život. A my teď máme tu drzost si myslet, že to celé můžeme prohrát jen proto, že se nám nechce myslet a bojovat?

Demokracie je dřina. Svoboda je dar a závazek. A naděje není kýč. Je to postoj. A my dnes nutně potřebujeme lídry – ne ve funkcích, ale v každodenním životě. Každého, kdo si udrží páteř, nadhled a schopnost říkat věci nahlas. Každého, kdo si nenechá vzít jazyk, myšlení, otázky. Každého, kdo chápe, že svoboda je vždy nejprve v hlavě – a až potom v zákonech.

Tenhle svět stojí za to. Ne proto, že je dokonalý. Ale protože je náš. A protože s ním ještě není konec. Velikonoce nám dávají na všechny nejistoty a hloubavé otázky odpověď. Všechno důležité začíná v okamžiku, když se zdá, že už není co zachraňovat. A všechno skutečné začíná v tichu – tam, kde se člověk rozhodne nevzdat.