Hrozivé následky tornáda na jižní Moravě FOTO: Ray Baseley
FOTO: Ray Baseley
Říká se, že až bude národu nejhůř, vyjedou z hory Blaník rytíři a pomohou. Za poslední dva roky jsme se přesvědčili, že takovým rytířem může být každý z nás. Když nebyly roušky, lidé je šili i pro ty, kteří to neuměli nebo nezvládli, když přišlo tornádo, neváhali jsme otevřít peněženku a pomoci těm, kteří přišli o střechu nad hlavou. Proč nás ovšem ono rytířství vždy tak brzy přejde a staneme se opět stádními typy?
Přírodní katastrofa, která zpustošila některé obce na jižní Moravě, ukázala, že se český národ dokáže semknout a držet při sobě. Stává se to ovšem tak zřídka, že není moc co slavit. De facto potřebujeme, aby šlo o životy, abychom se k sobě dokázali chovat slušně, empaticky a s porozuměním.
Poprvé jsme si tuto krátkodobou „rytířskou“ chvilku střihli v době, kdy se v naší republice prvně ukázala síla koronaviru. Vláda nebyla schopna občany ochránit ani tím, že by jim poskytla šanci sehnat si roušky, které přitom nařídila nosit.
V první moment lidé nenadávali, jak je naším národním zvykem, ale začali situaci řešit. Kdo měl doma šicí stroj, nebo alespoň vládl šikovnýma rukama, vyráběl roušky. Navíc nejen pro sebe a své blízké, ale pro každého, kdo je potřeboval. Najednou jakoby neexistovali sobci a egoisti, většině záleželo na tom, aby byl každý chráněn.
Vietnamští obchodníci dávali členům integrovaného záchranného systému nápoje zdarma, vyhlášení šéfkuchaři Zdeněk Pohlreich a Jan Punčochář vařili pro nemocnice, některé firmy děkovaly zdravotníkům svými výrobky, do špitálů se hlásily stovky dobrovolníků.
Byli jsme všichni na jedné lodi a na pár týdnů ze společnosti zmizela propast, kterou úspěšně prohlubuje prezident a několik populistů ve vládě i mimo ni. Atmosféra připomínala Staroměstské náměstí 22. února 1998 kolem šesté hodiny ranní. Tehdy desetitisíce hokejových fanoušků jako jeden muž podporovaly náš hokejový tým na Turnaji století v Naganu. Lidé měli společnou vidinu a ta je spojovala.
Stejně tomu bylo i při první vlně pandemie. Postupem času a kvůli nesrozumitelným vládním opatřením se však vše vrátilo do starých kolejí. Znovu jsme začali být podráždění, rozdělili jsme se na rouškaře a antirouškaře, později se dvě skupiny staly z těch, kteří akceptují či odmítají očkování.
Spojila nás zase až další „facka“. Tornádo na jihu Moravy nám opět drsně a bez příkras ukázalo, že se často dohadujeme o hloupostech a nevidíme, co je opravdu podstatné. V pátek však český národ potkala další „rytířská“ chvíle. Během několika hodin dokázali občané poslat na sbírky pro oběti katastrofy přes sto milionů korun, čímž ukázali, že nám není cizí neštěstí lhostejné.
Spojovacím atributem „rouškové krize“ a ataku přírodních živlů však nebyla jen touha pomoci těm, kteří to akutně potřebují, ale také totální selhání vlády. Místo toho, aby se okamžitě začalo řešit, jak postižení obyvatelé moravských vesnic ihned dostanou finanční pomoc, muselo nejprve přijít politické defilé na místech katastrofy.
Ministr vnitra, ministryně financí, ministryně práce a sociálních věcí a premiér. Ti všichni se přijeli nechat vyfotografovat a natočit do zpráv. Ti všichni přijeli něco naslibovat. Alena Schillerová třeba ve chvíli, kdy sbírka Nadace Via hlásila 20 milionů korun od dárců, oznámila, že stát blahosklonně poskytne polovinu této částky.
Mezitím se ti politici, kteří skutečně chtěli pomoci, chopili koleček se sutí nebo nasedli do traktoru a s materiálem se vydali na místo. Některé strany zase poslaly peníze, nebo vyzvaly své členy, aby se finančně podíleli na sbírce, kterou založily.
Ne, skutečně nikdo z těchto zmiňovaných politiků nebyl z hnutí ANO nebo ČSSD. Ti, kteří pomohli, tak, jak bylo třeba, se jmenují Jurečka, Rakušan, koalice SPOLU a Bartoš.
To bychom si měli pamatovat, až na podzim půjdeme k volbám. Uvědomme si, že další skryté nebezpečí, které na nás číhá stejně jako koronavirus či tornádo, je rakovina naší země. Tahle má ovšem jméno a dá se léčit. Stačí nevolit Andreje Babiše, a pak na sebe zase můžeme být pyšní. Naše děti a vnoučata nám za to jednou poděkují.
