Čína je jedna z nejstarších civilizací. Byla, je a bude. Je ale dobré vidět, že je obdivuhodná i strašná. Po období, kdy byla respektována především pro počet obyvatel, si získává u mnoha lidí obdiv svými výkony v mnoha oblastech. Koří se jí i Miloš Zeman a další politici i bývalí politici. Jejich servilní přístup si nijak nezadá s výroky na adresu Brežněvova Sovětského svazu.
Při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice, která se bude konat na konci března, se plánuje podpis dohody o strategickém partnerství. Miloš Zeman ho chce jako vůbec prvního prezidenta ozvat do Lán. Líbí se mu také smlouva o partnerství Hlavního města Prahy s Pekingem. Veškerou kritiku odmítá.
„Ti, kdo odmítají včlenit do textu dohody o partnerství Prahou a Pekingem to, že uznáváme politiku jednotné Číny, trpí pokročilou sklerózou, protože všechny vlády ať už pravicové nebo levicové, od roku 1989 nemluvě o době před tím, uznávají politiku jednotné Číny včetně Tchaj-wanu,“ říká prezident. Zeman si také cení toho, že Česko bude jedinou zemi Evropské unie, kterou čínský prezident při své cestě navštíví.
V čínské televizi se v roce 2014 vyjadřoval takto: „Naprosto chápeme, že není možné zasahovat do vnitřních záležitostí jakéhokoli státu včetně Číny… Neučíme vás tržní ekonomiku ani lidská práva, naopak se od vás chceme učit.“
Když necháme stranou, že učit se od Číny tržní ekonomice by bylo poněkud nemístné, protože se jedná o asociální kapitalismus devastující lidi i životní prostředí a největšími kapitalisty jsou komunističtí potentáti, stojí za zmínku ona lidská práva. Na ně se Česká republika v poslední době dost vykašlala a pokud jde o Čínu, je odklon od předchozí zahraničně politické linie zcela jasný.
Podívejme se teď aspoň na jednu barbarskou stránku čínského režimu a tou je otázka trestu smrti. Zahraniční média, ta čínská samozřejmě nikoli, se tím zabývají dost podrobně. Stačilo by se aspoň podívat na to, co se píše třeba v anglické Wikipedii. Abychom ušetřili čas těm, komu se to nechce hledat, ponoříme se do buržoazních pramenů za ně.
I v obecném povědomí je známo, že v Číně se popravuje hodně a to i za činy, které jinde na šibenici nevedou. K nim patří například separatismus, který si lze vykládat různě (zvlášť když jde Tibeťany) , prodej padělaných léků a nebezpečných potravin, loupež a zpronevěra.
Trest smrti se provádí zastřelením nebo smrtící injekcí. V injekci se používá směs tří látek, stejně jako ve Spojených státech. Provádí se na provinilcích „ekonomických“ trestných činů, jako je korupce. Střílí se například pachatelé vražd. Exekuce se děje na popravišti nebo jiném určeném místě. Soudní personál ověří totožnost pachatele a ptá se ho, jestli chce říci nějaká poslední slova. Pokud se zjistí, že došlo k nějaké chybě, je výkon trestu zastaven a záležitost musí být hlášena Nejvyššímu lidovému soudu k dalšímu rozhodnutí. Provedení rozsudků smrti musí být oznámeno veřejnosti, ale nesmějí se konat na veřejnosti. Dříve se prováděly popravy i na stadionech a rodina musela zaplatit i smrtící kulku.
Přítomný soudní úředník učiní písemný záznam a lidový soud pak uvědomí rodinu popraveného.
Čísla se tají
Kolik lidí je v Číně popravováno? Podle Dui Hua Foundation v San Franciscu, která se zabývá případy politických a náboženských vězňů, vězněním mladistvých a reformou trestu smrti, se odhaduje, že Čína popravila 12 tisíc lidí v roce 2002, 6 500 lidí v roce 2007 a asi 2 400 v letech 2013 a 2014.
Tresty smrti jsou vykonávány nejvíce Íránu, Saúdské Arábii, Iráku a Spojených státech. V USA platí jen v některých státech. Přesný počet poprav v Číně není znám, je to státní tajemství. Amnesty International (AI) odhaduje, že jich je několik tisíc ročně. Počty klesly od doby, kdy Nejvyšší lidový soud získal v roce 2007 právo zkoumat všechny tresty smrti.
Skupiny sledující stav lidských práv a zahraniční vlády kritizovaly čínské používání trestu smrti z různých důvodů, včetně jeho aplikace na nenásilné trestné činy a mučení kvůli vynucování doznání. Soudní řízení nesplňují mezinárodní normy a čínská vláda odmítá zveřejňovat statistické údaje o trestu smrti. Podle amerického ministerstva zahraničí je naprostá většina rozsudků smrti uložena za násilné a nikoli politické trestné činy.
Ačkoliv trest smrti nepatří k prioritám současného vedení, tomu jde především ekonomický růst, znečištění životního prostředí, potírání skandální korupce, i tak je pokles počtu poprav zřejmě realitou. Také se už nepopravuje veřejně na stadionech.
Pověst Číny ale dost utrpěla tím, že z popravených byly získávány orgány k transplantacím.
Odsouzení jako materiál
Mezinárodní nevládní organizace Coalition to Investigate the Persecution of Falun Gong založená ve spojených státech obvinila čínské nemocnice z používání orgánů popravených vězňů pro komerční transplantace. Nedobrovolné odebírání orgánů je v Číně protizákonné, ale praxe je poněkud jiná. Podle čínského práva musí od roku 1984 dát odsouzení vězni písemný souhlas, že se stávají dárci orgánů. Dobrovolnost takového souhlasu je dost pochybná. Vznikl také mezinárodní černý trh s orgány z Číny.
Jak referoval v červnu 2001 list New York Times, bývalý čínský armádní lékař, tehdy 38letý Wang Guoqi, který požádal o politický azyl, vypovídal ve Spojených státech před kongresovým výborem, že pomáhal odebírat orgány popraveným vězňům a také odebíral kůži člověku, který ještě nezemřel. Líčil, že odebíral mezi lety 1989 až 1995 kůži a rohovky z těl více než stovky popravených. Jeho svědectví označila Čína za lež.
V roce 2009 čínské úřady uznaly, že u dvou třetin transplantací orgánů v zemi lze vysledovat původ těchto orgánů až k popraveným vězňům a oznámily patření proti takové praxi.
Čína má jeden z největších transplantačních programů na světě, v roce 2004 bylo hlášeno více než 13 000 transplantací a v roce 2006 20 000. Země má ale extrémně nízkou míru dobrovolného dárcovství orgánů. V letech 2003 až 2009 bylo dobrovolných dárců jen 130. Proto většina orgánů používaných při transplantacích pochází od vězňů.
Přes tento nedokonalý systém dárcovství má Čína jedny z nejkratších čekacích dob na světě. U ledvin, jater a srdce jsou to jen týdny. Proto v Číně kvete mezinárodní transplantační turistika. Ta je ziskem příjmů pro čínská lékařská, vojenská a bezpečnost zařízení. Příjemci neznají dárce a často ani totožnost personálu, který operaci provádí. Nemocnice získávají orgány od místních zprostředkovatelů díky svému napojení na soudy, vazební zařízení a věznice. Neexistují etická pravidla pro personál. V roce 2005 Čína přiznala, že 95 procent orgánů pochází od vězňů. O pět let později to bylo ale prakticky stejné a v roce 2014 tentýž činitel ministerstva zdravotnictví Huang Jiefu tvrdil, že počty využívaných odsouzenců k smrti klesají. Není to samozřejmě jak ověřit.
Orgány berou i vězňům svědomí
Skutečnost je ale nejspíš ještě horší. Existují vážné obavy, že k transplantacím jsou využívány i orgány takzvaných vězňů svědomí, příslušníků náboženského hnutí Falun Gong, Tibeťanů, Ujgurů a křesťanů „podzemní církve“. Ti nebyli odsouzeni k trestu smrti a často byli potrestáni mimosoudně kvůli svému náboženskému přesvědčení.
V roce 2009 napsal New York Times, že během kampaně proti hnutí bylo zabito 2000 členů Falun Gong, hnutí samo uvádí, že k roku 2013 to bylo 3700 mrtvých. Autoři David Kilgour a David Matas zkoumali vztah mezi persekucí a transplantacemi. Jakékoli ověřování je samozřejmě velmi obtížné. Jak sami píší, v tomto případě u toho byli jen pachatelé a jejich oběti. Autoři porovnávali oficiální statistiky, ptali se členů Falun Gong a vznášeli dotazy do čínských nemocnic na dostupnost orgánů po členech Falun Gong pro transplantaci. Dostávali odtamtud překvapivě věcná sdělení o tom, jak je to s „dodávkami“ čerstvých orgánů.
Autor Ethan Gutmann, autor knihy Jatka (vyšla i u nás) zkoumal zase statistiky, které ukazují korelaci mezi počtem transplantací a dobou pronásledování Falun Gong. Na celé čínské záležitosti je dost podezřelé, že počty provedených transplantací jsou vyšší, než počty popravených, jak je odhadují mezinárodní organizace. Kde se orgány berou, když sami Číňané přiznávají, že jich 90 procent pochází od odsouzenců k smrti? Navíc se značná část z nich popravuje injekcí, takže jejich orgány jsou pro transplantaci nevhodné. Ne všichni vězni jsou také zdraví.
Tolik tedy jen jedno téma ze země, jejíž prezident k nám přijede na návštěvu a jehož Miloš Zeman pozve do Lán. Jistě se mu neopomene obdivovat. Mohl by třeba něco pochvalného říci i o tom, jak to v Číně s těmi transplantacemi pěkně jde. Nebo se blýsknout nějakými čísly a podotknout, že mezi lety 2000 až 2005 bylo provedeno 41 500 transplantací, ke kterým při vší snaze to nějak vysvětlit chybí dárci. Prostě zázrak.
