Andrej Babiš prochází v posledních měsících pozoruhodnou proměnou. Stagnující či klesající preference hnutí ANO jej vedou k radikální rétorice, za kterou by se nemusel stydět ani Tomio Okamura. Zároveň se stylizuje do role „jestřába“, připravujícího se na válku. Dokazuje, že populistické figury mu nejsou cizí.

[ctete]42399[/ctete]

Změna zájmu o zahraniční politiku

Andrej Babiš se zahraničním tématům dlouhodobě vyhýbal. Nezajímala jej, neprojevoval žádné názory. Stejně jako celé hnutí ANO, které chvíli koketovalo s tím, že se jeho mluvčím v zahraničních otázkách stane bruselský lobbista Pavel Telička, který se o tuto roli sám přihlásil. Nakonec z toho sešlo.

Šéf ANO považoval zahraniční politiku za okrajovou záležitost. To se projevilo zejména v době rodícího se ukrajinského konfliktu, kdy důsledně držel bobříka mlčení. Otázky na postup Vladimira Putina odbýval s tím, že nejsou jeho parketou.

Neprojevoval se ani v počátcích migrační krize. Přitom už v únoru loňského roku přijala Poslanecká sněmovna na návrh pravicové opozice usnesení, už tehdy vládu vyzývající k odmítnutí povinných kvót, a vyslovující podporu společnému postupu zemí EU k vyšší ochraně vnější hranice schengenského prostoru.

Teprve když před několika měsíci začaly migrační vlny eskalovat, kdosi Babišovi poradil, že toto téma nabývá na intenzitě zájmu veřejnosti. Společně s Milošem Zemanem se dnes předhánějí, kdo vydá silnější prohlášení.

O (bez)programovém farizejství hnutí ANO přitom nejlépe svědčí skutečnost, že je součástí jedné z nejvíce prounijních frakcí Evropského parlamentu Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), což Babišovi nijak nebrání na domácí scéně vystupovat z pozice kovaného euroskeptika.

Připravme se na válku

Majitel Agrofertu v této oblasti stupňuje mediální aktivitu. Z článku v Mladé frontě DNES „Babiš: Musíme intenzivně zbrojit“ (13. 1. 2016) musí mít čtenář dojem, že je válka na spadnutí. Hrozby teroristických útoků jsou jen slabým odvarem nebezpečí, které se na nás valí z blíže nedefinovatelného neznáma.

Andrej Babiš prohlašuje, že Česká republika musí být připravena na válku: „Dnes nám chybí pět tisíc vojáků a my musíme intenzivně zbrojit.“ Je poněkud varující, že zároveň říká: „Musíme přemýšlet o tom, aby armáda dostala nějakou specifickou pozici a nebyla paralyzována pravidly veřejných zakázek. To je zcela neuvěřitelné, jak to státu znemožňuje rychle a rozumně investovat.“

Těžko říci, jak o těchto slovech smýšlejí dnes neviditelné tzv. protikorupční iniciativy, které dlouho volaly po zpřísnění vojenských nákupů, kdy se v minulosti velmi často rozhodovalo bez výběrových řízení. Babišův zájem „rychle a rozumně investovat“ tak může znamenat návrat zpět.

Jistě není možné podceňovat bezpečnostní rizika současného světa, která se v posledních letech zvýšila. Pokud ale podle Babiše roste riziko velkého vojenského konfliktu, měl by vzápětí definovat, odkud tato hrozba hrozí. A zároveň platí, že pokud má takové obavy z budoucího vývoje, měl by iniciovat ve vládě takové kroky, které bezpečnost naší země zajistí v co nejúčinnější míře.

K rozmístění jednotek NATO není důvod

Jediná organizace, která dnes může garantovat ochranu svých členů před vnějším napadením, je Severoatlantická aliance. Dalo by se tedy očekávat, že ministr financí navrhne vládě připojit se k iniciativě pobaltských zemí a Polska, prosazujících posílení americké vojenské přítomnosti ve střední a východní Evropě. Mimo jiné by to přispělo ke zvýšení důvěryhodnosti naší země jako spojence NATO.

Ukrajinský konflikt a expanzivní vojenská strategie Ruska jsou natolik významné, že otevření vážné debaty na téma rozmístění jednotek NATO na našem území není vůbec od věci. Babišova laxnost je ve výše uvedených dramatických souvislostech poněkud překvapující. „Pokud chtějí některé státy rozmístit americké vojáky na svém území, je to jejich věc, protože k tomu asi mají svůj důvod,“ tvrdí šéf ANO. „Ale pokud jde o Českou republiku, nevidím k tomu žádný důvod.“

Zároveň tím odpověděl na otázku, jak by se stavěl k výstavbě amerického radaru podporovaného předchozí pravicovou vládou, dokud jej nezrušila poněkud lehkovážná Obamova administrativa. Nepodpořil by ji ostatně už jen z toho důvodu, že by mu nevycházela v průzkumech veřejného mínění, jimiž se důsledně řídí.

Dlouhodobé vztahy na Východě

Je celkem pochopitelné, že k podobným krokům „jestřáb“ Babiš žádný důvod nevidí. Nechce dráždit ruského medvěda a poškodit svoje obchodní aktivity na Východě, které rozvíjel už za komunistického režimu. Naopak kritizuje protiruské sankce, vítá zapojení Ruska do syrského konfliktu a peskuje ty, kteří kritizovali účast prezidenta Zemana na oslavách 70. výročí konce druhé světové války v Moskvě.

I proto nelze považovat jeho silácké vystupování za nic jiného než za vytváření atmosféry, kdy současný svět spasí jen silní vůdcové putinovského typu. Na někoho to jistě zabírá, ale je to jen jedna z dalších Babišových marketingových póz. Nelze ji však podceňovat.

Bohumil Doležal k tomu ve svém komentáři (ZDE) trefně poznamenává: „Pan Babiš nedělá nic jiného, než že využívá situace, živí hysterii ve veřejnosti, i bez něho dosti velkou, a předestírá lidu vykutálený plán na suverénní Českou republiku, která v sobě spojí výhody vojenské diktatury a policejního státu. Postkomunistická oligarchie si přitom přijde na své.“

[ctete]39108[/ctete]