ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
KOMENTÁŘ / Jihoafrická republika měla do 28. října Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) v Haagu předložit důkazy o izraelské genocidě v Gaze. Ani po uplynutí tři čvrtě roku od podání žaloby tak ale nebyla schopna učinit – a nyní usilovala o prodloužení lhůty o několik měsíců. Soud nicméně jihoafrickou žádost ve čtvrtek zamítl.
Důkazní situace u ICJ tedy vypadá pro žalující stranu tristně. Je pochopitelné, když se izraelská strana snaží věc prezentovat jako naprostou jihoafrickou blamáž. Z hlediska průběhu samotného procesu to dokonce nejspíš bude pravda.
To však ještě nemusí znamenat, že by kauza byla neúspěchem jihoafrických snah. Pokud tyto snahy chápeme jako využití právních nástrojů pro vedení války (lawfare), situace skýtá odlišný pohled.
Základní otázka zní, co bylo skutečným cílem žaloby. Od počátku se přikláním k názoru, že JAR musela počítat s neúspěchem u ICJ, protože na rozdíl od předběžného projednávání kauzy nyní bude požadován solidní standard pro podávání důkazů. A kdokoliv žalobu formuloval, musel si sám být dobře vědom toho, že důkazy o izraelské genocidě nemá. Že by dokázal doložit jednotlivé případy válečných zločinů, jichž se dopustily Izraelské obranné síly (IDF), ale nikoliv existenci a uskutečňování cíleného záměru zničit palestinské obyvatelstvo Gazy.
Chtěla žalující strana dosáhnout odsouzení Izraele u mezinárodního tribunálu, protože JAR tak nesmírně záleží na dodržování mezinárodních pravidel? To zřejmě nebude pravda, jestliže sami jihoafričtí politici rutinně jednají s válečnými zločinci.
Ve skutečnosti bylo hlavního cíle žalující strany dosaženo už samotným podáním žaloby. Ta však neslouží nějaké abstraktní univerzální spravedlnosti, ale válečným cílům palestinského teroristického Hamásu, jehož je Jihoafrická republika spolehlivým spojencem.
Politické dopady obvinění Izraele
I když žaloba u ICJ technicky vzato neuspěje, během jejího projednávání bylo dosaženo důležitých cílů Hamásu, jeho spojenců a sponzorů.
Aktivistická média se již před mnoha měsíci utrhla ze řetězu a s odvoláním na žalobu omílají jako údajný fakt „izraelskou genocidu“. A tento aspekt kauzy vykazuje nemalý politický vliv, třebaže je „genocida“, kterou se mává, s největší pravděpodobností pouhým výtvorem propagandy.
Hlavním terčem dezinformační kampaně íránských ajatolláhů a jejich klientů není Benjamin Netanjahu mířící v poutech do Haagu, ale západní podpora Izraele. Politickou i vojenskou podporu žaloba samotnou svou existencí nesmírně zkomplikovala, protože je nyní každá podpora aktivisty důsledně rámcována coby „napomáhání genocidě“. Na některé izraelské spojence už to má nepopiratelný, hmatatelný vliv. Jinde je zatím dopad propagandistické kampaně co se týče konkrétních rozhodnutí méně patrný, ale to ještě neznamená, že by neexistoval.
Do jisté míry lze použít srovnání se severovietnamskou Tetovou ofenzívou provedenou na zlomu ledna a února 1968. Toto vojenské dobrodružství Hanoje skončilo na taktické i operační úrovni katastrofou. Nejenže byly všechny dočasné územní zisky dosažené po překvapivém útoku rychle eliminovány americkými a jihovietnamskými vojáky, ale došlo také ke zničení dlouhá léta budovaných vojenských struktur jihovietnamských komunistických povstalců. Od té doby už sami nehráli ve válce žádnou důležitější roli, sever se musel plně spoléhat na vlastní pravidelnou armádu.
Na strategické úrovni byl však obrázek úplně jiný. Katastrofa díky ochotné spolupráci západních aktivistů a médií s nepřítelem vyústila v úplný strategický úspěch. Veřejná podpora pro další angažmá ve Vietnamu v USA klesla na naprosté minimum. Washington byl postupně přinucen naplánovat odchod a „vietnamizaci“ konfliktu, který po mnoha dalších bojích skončil vítězstvím komunistického Severního Vietnamu.
„Kozácký kousek“ Ukrajinců v Kurské oblasti zřejmě směřoval k podobnému strategickému výsledku, protože jako čistě vojenský podnik nikdy nedával smysl. Avšak spolupracující aktivisté a média v Putinově Rusku v tomto případě, jak se dalo očekávat, zcela chybějí. Proto se úspěch nedostavil. Oproti tomu zástupy těch, kdo dnes na Západě a v rozvojových zemích neúnavně z plna hrdla řvou o izraelské „genocidě“ v Gaze, dávají jihoafrickým spojencům teroristů naději, že i když soud nejspíš prohrají, nakonec díky němu vyhrají válku.
Vady „profesorského“ myšlení
Konvenční američtí generálové se oháněli tvrzením, že neprohráli jediné ozbrojené střetnutí se severovietnamskými silami a jejich proxies. Stále čekali na okamžik, kdy protivník konečně uzná všechny porážky. Dočkali se však pouze toho, že jim propagandistická větev války zabránila v ní pokračovat. Zapomněli na otřepanou poučku, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, a nepochopili, že zatímco si užívali taktická vítězství na bojišti, v týlu skončili poraženi.
Podobný přístup, pokud jde o dezinformační a propagandistické válčení, někdy pozorujeme i dnes. Stále ještě existují lidé, kteří se domnívají, že když podle nějakých solidních argumentačních standardů vyhrají spor, protistrana to „nakonec“ přece musí uznat. Pokud budou data z Českého statistického úřadu ukazovat, že si ekonomika vede dobře, pak to destruktivní populistická opozice nakonec bude muset připustit. Atd., atd.
Svět, v němž reálně žijeme, měl však k osvícenskému ideálu svobodné diskuse vždy velmi daleko – a to, co bránilo jeho uskutečnění, zdaleka nebylo jen „mocenské ovlivňování komunikace“.
Výsledek řádně vedené diskuse se občas ještě vyskytne v akademické sféře nebo ve vědeckých kruzích. Pro praktický život však nemívá většího významu než výsledek večerního fotbalového zápasu. Spíše vykazuje dopad výrazně menší.
Protivníky, kterým je jedno, že prohrají všechny soudy („protože byly zkorumpované sionisty a Američany“), stejně jako všechny argumentační spory a všechny bitvy, nepřesvědčíme, aby přestali, poukazy na kterékoliv z jejich selhání.
Jediný fungující recept, který existuje, radí počínat si tak, abyste v konfliktu nakonec vydrželi déle než oni.
