Daniel Herman vzpomíná ve své knize rozhovorů Srdcem proti ostnatému drátu (Praha, Portál, 2013) na svou tetu Hanu Bradyovou, jejíž příběh se stal světoznámým. Její bratr Jiří Brady se dnes stal kvůli kauze státního vyznamenání předmětem pozornosti našich médií. Jak to ale bylo s jeho sestrou?
Další zajímavý rodinný příběh je takzvaný Hanin kufřík. To je příběh sestřenice mé maminky, jejíž otec a otec mé matky byli bratři. Pocházeli z České Třeboně. Hanička Bradyová byla deportována spolu se svým bratrem Jiřím, který dodnes žije v Torontu, do terezínského ghetta. V roce 1944 byli deportováni do Osvětimi, každý v jiném transportu. Hanička byla rovnou na rampě zařazena do skupiny, která byla odeslána přímo do plynové komory, kde zahynula. To je tragická historie, která postihla jeden a půl milionu židovských dětí kvůli jejich původu.
Tím ta historie ale neskončila. Její bratr, můj strýc Jiří, za mnoha nesmírně šťastných okolností přežil válku. Po komunistickém puči se rozhodl pro odchod do Kanady, kde je od roku 1951 dodnes. Kolem roku 2000 bylo v Tokiu založeno centrum o holocaustu. Založila ho Japonka Fumiko Išioka, která je velice zaujata tímto tématem a snaží se také o určitou japonskou reflexi nad vlastní historií, což určitě není dosud otevřené a jednoduché téma. Jako ředitelka tohoto centra se obrátila na památníky na místech bývalých koncentračních táborů v Evropě se žádostí o zaslání artefaktů proto toto středisko.
Z Osvětimi byl zaslán kufřík se jménem Hana Brady (Hanička Bradyová). Fumiko Išioka zahájila detektivní činnost, aby odhalila, komu tento kufřík patřil. Jela do Prahy do Židovského muzea, kde jí ukázali deportační seznamy, kde opravdu našla jméno Haničky Bradyové. Na tom seznamu jen u jednoho člověka nebyla poznámky, že zahynul a to bylo jméno mého strýce Jiřího Bradyho. Po dalším pátrání se paní Išioka dozvěděla o adrese mého strýce v Torontu a napsala mu dopis, setkali se, udělali spolu rozhovor, který byl odvysílán na jedné z kanadských rozhlasových stanic. Tento příběh dokonce vyhrál soutěž na téma historického dokumentu. Vznikla knížka, která v České republice vyšla pod názvem Hanin kufřík. Je přeložena do čtyřiceti jazyků. Je to příběh tohoto děvčátka z Nového Města na Moravě, které ve svých třinácti letech skončilo život v plynové komoře v Osvětimi.
Na tom je vidět, jak je nesmírně důležité, když se jeden konkrétní příběh vyjme z jedné anonymní masy čísel, o kterých nemáme žádnou konkrétní představu. Jeden a půl milionu dětí si nedovedeme představit. Šest milionů Židů nebo dvaašedesát obětí druhé světové války, osmdesát tisíc českých Židů, to jsou všechno čísla, pod kterými konkrétní představy mizí. U konkrétního příběhu člověk vnímá, jak strašlivým způsobem se ty strašné okolnosti velkých dějin promítaly do těch takzvaných malých dějin lidských životů. Takže vznikl velký příběh Hanina kufříku, o kterém se dozvídají děti v mnoha zemích a všech kontinentech. Děti to učí toleranci a uvědomují si, jak vůbec není samozřejmé že mají své rodiče, mají někoho, kdo je má rád a mají někoho rády, že běžný život, jak ho známe, není vůbec samozřejmý. Příběh obyčejné české holčičky najednou začíná fungovat jako jakýsi model.
Hanička vždycky chtěla být učitelkou a okolnosti jí to neumožnily. Ale když to vezmeme z dnešního úhlu pohledu, tak se jí to vlastně uskutečnilo touto formou. Když si dovolím určitou spekulaci, je to jakýsi produkt tajemné alchymistické dílny Boží, která je schopná i „odpadky života“, tedy ta negativa, přetavit ve stavební materiál něčeho nového. O existenci této alchymistické dílny jsem hluboce přesvědčen. Za určitých okolností je možné minus přetavit v plus. Takhle je nakonec možné přetnou řetězec nenávisti, zla a revanše. Příběh Haničky, mé tety, je pro mě jasná výzva, že něco takového možné je.
Citujeme z knihy Daniela Hermana Srdcem proti ostnatému drátu.
