Za nejtužší normalizace objížděl republiku a pouštěl lidem zakázanou hudbu. Prolínání politiky a hudby vnímal za komunismu, a vnímá je i dnes. S tím, jak kdo zpívá, politické postoje hudebníků sice nesouvisejí, ochota hrát za premiérovy peníze už ale leccos vypovídá buď o úsudku, nebo o hodnotových prioritách dotyčného umělce, myslí si hudební publicista Jiří Černý. 

Při vaší práci posloucháte spoustu hudby. Musíte od ní také odpočívat, abyste ji zas naplno vnímal?
To je pro mě hrozně důležité. Na rozdíl od většiny svých kolegů hudebních publicistů červenec a srpen vypouštím, pokud jde o hudbu. Bojím se, že jinak by mě přestala bavit, což je to nejhorší. Často také utíkám od populární hudby k vážné, případně k folkloru a naopak. 

Po desetiletí si udržujete přehled o hudbě, na niž píšete recenze a kterou hrajete svému publiku. Za komunistů i dnes, jakkoliv už méně často, při tom přichází řeč na politiku. Jak chápete obecně rozšířený postoj, že kultura, sport či cokoli jiného s politikou „přeci nesouvisí“?
S politikou souvisí do jisté míry úplně všechno, jen se ty věci mají oddělovat. Hudební publicista má hodnotit muzikanta nezávisle na tom, jestli se s ním v názorech na politiku shoduje či nikoli. Velice ostře nesouhlasím s některými politickými postoji Jarka Nohavici, ale přesto ho považuji za jednoho z největších talentů, jaký se kdy v našem folku objevil. 

Vy mu věříte emoce, které do své hudby snad vkládá?
Kritik, ale dokonce ani posluchač, není od toho, aby věřil zpěvákovi nějaké emoce, ale od toho, aby případně věřil dílu jako takovému. Protože co by mně bylo platné, kdybych věřil nějakému zpěvákovi třetí výkonnostní skupiny, že to všechno myslí upřímně, když to dílo samo by mě nechávalo chladným? Mezi kvalitou nějakého díla a mimouměleckými postoji daného umělce se musí rozlišovat. Jak jinak si vysvětíte, že Knut Hamsun dostal Nobelovu cenu za Hlad a pak se dal k nacistům?

Zaznamenáváte obezřetnost narůstajícího počtu hudebníků k festivalům sponzorovaným firmami pana premiéra? Jak tento fenomén případně vnímáte?
Pokud někomu nepřijde podezřelé, když ho finančně podporuje tak důležitý politik, jako je předseda vlády, tak něco v uvažování toho umělce není v pořádku. Buď je naivní, že vůbec neví, jak politika chce být provázaná s uměním, anebo si řekne, že peníze nesmrdí, a zpívá pro toho, kdo mu dá víc. 

Znal jste se s Václavem Havlem, s nímž jste mimo jiné chodil do tanečních, a který vás později přizval na setkání s Rolling Stones nebo Paulem Simonem. Čím vás oslovoval?
Vnímal jsem jeho pocit zodpovědnosti za druhé ještě předtím, než režim v 70. letech začal pronásledovat underground. Do doby, než se seznámil s Magorem Jirousem, se o takovou hudbu nezajímal, přesto se zastával undergroundu až do té krajnosti, že mu to nakonec vyneslo čtyři a čtvrt roku kriminálu. 

Měsíčník Revue Forum letos publikoval dosud nezveřejněný rozhovor s Karlem Krylem, jemuž jste sestavoval pět alb včetně toho debutového. Dostal se k vám záznam tohoto rozhovoru už dřív?

Dostal se ke mně velmi rychle, s jeho autorem Michalem Klímou jsme byli velcí kamarádi, Krylovy nahrávky si ode mě půjčoval a měl na jejich kvalitu svůj vyhraněný názor.  

Ten rozhovor vznikl 5. listopadu 1989. Karel Kryl v něm kritizoval údajné zaměření Čechů na konzum a rezignaci na jakékoli vyšší hodnoty. Souhlasil byste s ním a pozorujete případně nějaký vývoj?

Na první pohled by se mi zdálo, že ke konzumu tíhneme stále víc, na druhou stranu je u nás kolem deseti profesionálních operních scén, což je u národa s 10 miliony obyvatel něco naprosto neobvyklého. Jsme součástí středoevropské hudební tradice, a když si uvědomím, na jaké úrovni je i naše ochotnické divadelnictví, případně kolik u nás vychází knižních titulů, pak mě napadá, že na tom nejsme vůbec špatně. A ten pocit se mi potvrzuje i při mých cestách po republice.

Český rozhlas s vámi nedávno ukončil dlouholetou spolupráci, ovšem následná petice na vaši podporu, kterou podepsalo několik tisíc lidí, Rozhlas přiměla ke změně postoje. Pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře pokračuje dál a vy jste prohlásil, že „má smysl se za něco brát“. Kdybyste tuto větu vztáhl na českou společnost, co v tomto ohledu přinesla největší demonstrace za posledních 30 let, která se mimochodem odehrála jen desítky metrů od místa, kde vzniká tento rozhovor?

Především těm lidem – sjeli se z koutů celé republiky – vrátila určitě občanské sebevědomí a důvěru v to, že ten systém, jakkoliv je ovlivňovaný finančními magnáty, přeci jen jako demokracie prokazuje svou životaschopnost. 

Zpočátku toho vzdoru jsem si říkal, zaplať pánbůh, že se ti o 50 let mladší lidé vůbec zajímají o politiku, a že jim záleží na občanských svobodách, ale zároveň mě napadlo, že si lidově řečeno rozbijí hubu, že na třetí Staroměstské náměstí přijde už jen pár lidí. V tom jsem se naštěstí mýlil. 

Do budoucna jsem optimista. Já si ani v těch nejhorších dobách neříkal, že se nedá nic dělat. Kdybych si byl něco takového myslel, netrmácel bych se po republice a nehrál lidem zakázanou muziku. 

Zmínil jste občansky aktivní mladé lidi. Po invazi v roce 1968 jste měl příležitost sledovat zájem lidí o dění ve společnosti, totéž se opakovalo v listopadu 1989, a lidé jsou v pohybu i dnes. Pozorujete v posledních dekádách nějaké změny v připravenosti zejména mladých Čechů projevovat občanské postoje v naší pořád ještě syrové demokracii?

Obrovské změny. Dnešní třicátníci jsou pro politický zápas připraveni mnohem lépe než ti z roku 68, kdy ještě hrály velkou roli iluze reformních komunistů, ale i oproti roku 1989 nebo pozdějším letům. Ti dnešní si vedou mnohem obratněji než studentští vůdci z listopadu, když později předstoupili s výzvou Děkujeme, odejděte. Bude to hlavně tím, že už se narodili do svobodných poměrů a většina z nich studovala po nějaký čas na Západě.

Ve funkci prezidenta je komunisty podporovaný člověk, z jehož rukou dostávají státní vyznamenání různí pomocníci minulého režimu. Vedle něj kumuluje moc rovněž komunisty podporovaný premiér. Vnímáte v posledních letech cosi jako ozvěny normalizace ve společnosti?

To, že Petr Žantovský dostal medaili Za zásluhy, dokonce I. stupně, tedy vyššího, než spousta hrdinů a předních herců, to tomu Zemanovi nikdo nesmaže. Nedivím se nikomu, komu občas něco připomene normalizaci, nicméně já se k takovým hlasům nepřidávám. Když si vzpomenu na bezmoc, jakou jsem prožíval, když mí kamarádi Vašek Havel, Jirka Dienstbier, byli v kriminále…

Celý rozhovor s Jiřím Černým čtěte v aktuálním vydání Revue FORUM.