Lidská práva jsou práva každého jednoho člena společnosti, říká Jiří Diensbier, a vysvětluje, proč je pro nás důležité zůstat součástí Evropy právě i v této otázce a jakým rizikem by pro nás bylo zavření hranic. V našem rozhovoru dále vysvětluje, jak je podle něj nebezpečná xenofobní rétorika, proč by se měly omezit pravomoci prezidenta a proč jsou podle něj důležité nejen kvóty pro ženy, ale i možnosti uplatnění pro ženy i muže obecně a proč je pestrý tým výhodný jak pro zaměstnavatele, tak v oblasti politiky.

Krátce po přímé prezidentské volbě jste byl nejpopulárnějším českým politikem, pozitivní pohled na vás mělo 66 procent obyvatel. Podle nedávného průzkumu už vám ale důvěřuje jen 29 procent Čechů. Čím to podle vás především je?
Během přímé volby byla na všechny kandidáty upřena pozornost ať už mediální, tak do značné míry i společnosti. Asi není představitelné, že by někdo takovou popularitu udržel dlouhodobě. Klíčové je ale jednak to, že jsem převzal jako člen vlády agendu lidských práv, která obsahuje mnoho složitých a konfliktních témat, která společnost automaticky nepřijímá. Jsem zodpovědný za jejich řešení, to znamená, že nemůžu dělat, že tady ty problémy nejsou.

To bezpochyby. Nezlomila vám vaz ale spíš migrační krize?
Jednoznačně. Migrační krize se sice České republiky úplně netýká, nicméně se jí dotýká z hlediska zvednutí emocí a obav lidí z toho, co zatím nepřichází, ale co by jednou možná přijít mohlo, kdyby se situace nevyvíjela dobře. A mně v této oblasti záleželo a záleží na tom, aby česká společnost zůstala pokud možno tolerantní, aby se omezil strach, aby se vedla věcná debata, abychom neupustili od dodržování lidských práv a aby také evropská integrace fungovala a rozvíjela se. To je naprosto zásadní vzhledem k naší historické zkušenosti.

Mluvíte o tom, že je třeba čelit strachu a tlumit narůstající xenofobii. Jenže průzkumy ukazují spíše opačnou tendenci. Není to tedy marný boj?
To nesmí být marný boj, protože jinak bychom mohli ztratit takové hodnoty, jako jsou svoboda, demokracie a ochrana lidských práv. Naše společnost by se rozložila. Paradoxní je, že by se to dělo právě ve jménu ochrany těchto hodnot v situaci, kdy jim objektivně nic moc nehrozí. Je potřeba debatovat věcně. To, co je velmi důležité a co někteří zdůrazňují pouze jednostranně, jsou bezpečnostní opatření. Bezpečnost lidí v ČR musí být zajištěna. To vláda celou dobu dělá. Na druhou stranu bychom neměli zapomenout i na ty naše principy, mezi které patří humanita a pomoc lidem, kteří jsou v nouzi a kteří třeba utekli odněkud, kde jim hrozila ztráta života.

Pozice ministra pro lidská práva je specifická i tím, že si mnoho politiků myslí, že by vůbec neměla existovat. V čem je tedy hlavní poslání vaší funkce?
Já jsem ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. V tom názvu navíc není zahrnuto ještě to, že mám na starosti protikorupční opatření vlády, což je velmi rozsáhlá oblast. Dokonce bych si dokázal představit, že by se ta funkce dala rozdělit mezi dva úřady, člověk se rozhodně nenudí. Myslím si, že i to téma lidských práv je zcela zásadní. Je to právě široký přístup k ochraně lidských práv včetně sociálně-kulturních, environmentálních či hospodářských, který zaručuje svobodný život každého člověka ve společnosti. To, že se takto široká forma ochrany lidských práv v Evropě prosadila, je také, myslím, jedním z důvodů úspěchu Evropy, která dospěla v tomto směru nejdále z hlediska vytváření těch důstojných podmínek. Lidská práva jsou skutečně práva každého jednoho člena společnosti a myslím si, že o tom málo lidí takto přemýšlí. Ne každý si uvědomuje, že i v jeho zájmu je, aby tady co nejširší ochrana práv byla. Bohužel to platí i o některých politicích.

Vnímáte tedy v české lidsko-právní politice jakýsi odklon od hodnot, které jí vtiskl Václav Havel? Například v otázce Číny se zdá, že hledíme spíše na obchod, vidíme to i v dalších případech…
Nezjednodušoval bych to pouze na odkaz Václava Havla. My máme i odkaz první republiky, dokonce i před jejím vznikem na konci 19. století se řešila témata sociálních práv, důchodového zabezpečení, podpory v nemoci, všeobecné volební právo… V roce ’89 byl jedním z hesel návrat do Evropy, tedy návrat k těmto hodnotám. Mimo jiné Charta 77 byla prohlášením na podporu mezinárodních smluv v lidsko-právní oblasti, ke kterým pak Česká republika přistoupila. Je v naší tradici tuto politiku uplatňovat jak vnitropoliticky, tak i v zahraničních otázkách. Jestli se cítíme být součástí Evropy v tom hodnotovém smyslu, nesmíme na to zapomenout.

Často dochází k rozporu mezi zahraniční politikou raženou Hradem a tou, kterou prezentuje vláda. Může být tento stav nějak ohrožující pro náš obraz před zbytkem Evropy?
Zdůraznil bych, že podle Ústavy naši zahraniční politiku určuje výhradně vláda, byť je prezident formálně hlavou státu a reprezentuje jej navenek. Má pravomoc sjednávat smlouvy, ale vše, co se týká zahraniční politiky, spadá do tzv. kontrasignovaných pravomocí. To znamená, že prezident tyto kroky může podnikat pouze se souhlasem vlády a tam, kde se něco podepisuje, je nutný spolupodpis předsedy vlády. Jinými slovy by podle naší Ústavy měl prezident respektovat tuto vůli vlády, jinak může dojít k tomu, že bude naše zahraniční politika nevěrohodná pro partnery.

Jste jedním z autorů ústavního návrhu na zpřesnění pravomocí prezidenta. Kterým konkrétním krokům současné či i bývalého prezidenta by tato změna zabránila?
Pro upřesnění jde o návrh vlády na změnu ústavy, který vyplývá z koaličního prohlášení, kde se vláda zavázala, že navrhne takovou změnu, která v návaznosti na přímé prezidentské volby upraví Ústavu tak, aby nedošlo k narušení parlamentní formy republiky. Já jsem tento návrh podle plánu předložil, vláda jej schválila a odeslala do Sněmovny, kde zatím čeká na projednání v prvním čtení. Nerad bych to vázal na nějaké konkrétní kroky konkrétních prezidentů, je třeba o této věci mluvit bez osobního rozměru, protože žádné právní předpisy by se neměly psát na míru osobám, které vystupují v roli určitých ústavních institucí. Jde o to, aby byla zachována rovnováha garantující zachování parlamentní formy republiky. Nemá být cílem získat převahu pro jednoho nebo pro druhého dle konkrétního obsazení. Cílem je, aby Ústava byla jasná a nedávala příčiny k jakýmkoli budoucím konfliktům.

Co se týká uprchlické otázky, byl jste kritizován za výrok, že Česko může přijmout až patnáct tisíc uprchlíků…
Takhle přesně to nebylo. Bylo to v době, kdy se diskutovalo o stovkách nebo jednotkách tisíc lidí a v rámci té paniky jsem jednak připomněl, že v dobách jugoslávských válek tady jen z Bosny a Hercegoviny bylo odhadem mezi 35 až 40 tisíci uprchlíků. V zásadě přišli během krátkého časového úseku, Česká republika nijak nezkolabovala. Odhady ze všech zemí bývalé Jugoslávie dokonce činily okolo sta tisíc lidí. Tím pádem hroutit se z toho, že přijde pár tisíc lidí, je naprosto nesmyslné. A to číslo vzniklo z toho, že jsem mluvil o nabídce Svazu průmyslu a dopravy, který řekl, že je možné okamžitě zaměstnat minimálně 5 tisíc uprchlíků. Mluvil jsem o tom, že už jenom tato nabídka znamená, že když započteme rodinné příslušníky, tak by nebyl problém pro Českou republiku přijmout a zajistit integraci 7 až 15 tisíc lidí. Nechtěl jsem tím vyhlašovat nějaké směrné číslo, jen jsem říkal, že nemá smysl se hroutit z pár stovek lidí, když máme zkušenost z minulosti a i v současnosti se ukazuje, že bychom zvládli podstatně vyšší čísla. Nikdo není rád z této migrační vlny, každý by byl asi radši, kdyby žádní uprchlíci nepřicházeli, protože by nemuseli, ale máme i právní závazky, že když dorazí někdo, kdo má právo na mezinárodní ochranu, takovou ochranu poskytnout. Není to jen otázka toho, co chceme, ale i otázka civilizačních hodnot. Aktuálně je detenčních centrech u nás pár lidí, žádní uprchlíci nepřicházejí, Česká republika zkrátka není cílovou zemí a nejsou zde žádná bezpečnostní rizika, která by v minulosti nebyla.

Na podzim probíhalo médii téma uprchlických kvót, kde se naše vláda rozhodla pro kvóty nehlasovat, zároveň se o ně ale nesoudila. Byl jste také pro to odmítnutí?
Já jsem celou dobu tvrdil, že kvóty samy o sobě řešením nejsou a že je třeba přijít s nějakým návrhem celoevropského řešení, což platí doposud. Máme-li společný Schengenský prostor, máme také mít společná evropská pravidla a tu věc řešit společnými silami, solidárně a za společné peníze. Nicméně tehdy se odhlasoval ten relokační mechanismus, odhlasoval se podle norem, ke kterým jsme přistoupili, tím pádem nemělo smysl podávat jakoukoli žalobu, přestože jsme pro přijetí tohoto mechanismu na Evropské radě nehlasovali. Doopravdy zásadní je soustředit se na hledání společného řešení, které bude spojovat jak ochranu vnější schengenské hranice, tak zřizování hotspotů, návratovou politiku, azylové řízení.  Součástí tohoto řešení musí být solidární přístup jak po stránce financování, tak i z hlediska nabídky pomoci lidem, kteří potom ten azyl dostanou.

V souvislosti s kvótami se někde objevil argument, že kdyby eskaloval konflikt na Ukrajině, tak bychom tu mohli mít velké množství uprchlíků zase my a chtěli bychom, aby se k tomu řešení ostatní státy i třeba nějakým přerozdělovacím mechanismem přidaly. Dá se to takto srovnávat?
Evropská integrace je užitečná pro všechny členské země bez výjimky. Je založená na spolupráci a solidaritě. Čili pokud každý bude egoisticky řešit jen své problémy, tak nemá evropská integrace budoucnost. Ať už bude mít potíže jakákoli země, ty ostatní by ji v tom neměly nechat. Z tohoto hlediska je v zásadě jedno, zda čelíme krizi uprchlíků přicházejících přes Řecko anebo z Ukrajiny. V obou případech bychom měli situace řešit solidárně a na základě společných pravidel.

Kvůli migrační krizi také poklesla důvěra Čechů v čelní evropské politiky, podle nedávného výzkumu dokonce věří kancléřce Merkelové o 12 procent méně lidí než Vladimiru Putinovi. Má tento rozdíl souvislost s pro-kremelskou a proti-uprchlickou agendou Hradu?
Nepochybně situaci nepomáhá žádný politik, který se na strachu snaží populisticky přiživovat. Čím výše je ten politik postavený, tím hůře. Ve vztahu ke kancléřce Merkelové se zde nicméně stále opakují velmi nespravedlivé předsudky. Vyčítá se jí takzvané „pozvání“ uprchlíků. Když se podíváme zpátky, v jakém kontextu tyto výroky byly, tak vidíme, že Maďarsko bylo tehdy pod náporem uprchlíků. Tehdy kancléřka řekla, že ti Syřané, kterým zároveň dovolila odjet z Budapešti, dostanou azyl v Německu. Tím mimo jiné právě solidárně pomáhala nejen jedné členské zemi. Pokud by Německo takto solidárně k situaci nepřistoupilo, pokud by se uzavřelo a začalo by budovat ostnaté dráty, tak by důsledkem bylo, že by statisíce uprchlíků zůstaly v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku či v České republice. Následně by řetězovitě rostly opony na jednotlivých národních hranicích a dost možná by již dneska bylo po Schengenu.

Mělo by to nějaké dopady pro naši ekonomiku?
Ano, zcela katastrofální. Jsme průmyslově orientovaná a exportně založená ekonomika. Představa, že máme znovu hranice mezi státy a stojí tam dlouhé kolony kamionů s našimi výrobky, to by vedlo ke kolapsu české ekonomiky. To jsou ty věcné argumenty, které je třeba uvádět, když jste zmiňoval, že zde klesá důvěra v evropské instituce. Je náš životní zájem, aby evropská integrace fungovala, aby Evropa byla otevřená, abychom se mohli volně pohybovat nejen, když jedeme na dovolenou, ale také když dovážíme nebo vyvážíme zboží. To by si měl každý uvědomit. Když někdo říká, že je Evropa neakceschopná, tak jsou neakceschopné všechny členské země, to jsme my všichni.

Kdybychom integrovali hlouběji a přenechali unii více pravomocí, byla by pravděpodobně akceschopnější…
No samozřejmě! Jedinou cestou je pokračování v evropské integraci. V otázce migrace to je vidět. Teď se diskutuje o ochraně vnější hranice, o přeměně Frontexu na jakousi pohraniční stráž Evropské unie, to je přece integrační moment. Jde vidět, jak to naráží ne na evropské instituce, ale na členské státy, které se brání dalšímu takovému integračnímu kroku, a to i v takto vážně situaci. Je to jednoduché. Potřebujeme chránit vnější hranice, k tomu potřebujeme další integrační krok. Stejně tak tomu je i u azylového řízení a dalších věcí.

Zvláštním efektem migrační krize je fakt, že si nyní podle mnohých mohou „oddechnout“ například Romové a jiné menšiny, protože se objevil jiný terč.
Asi bych nemluvil o oddechnutí. Populisté samozřejmě nyní dostali do rukou téma, na kterém mohou mnohem snadněji získat pozornost a veřejnou podporu. Pravda je taková, že pokud budujete kulturu nenávisti, může na to doplatit kterákoli společenská skupina, také s tím máme bohaté zkušenosti. Je třeba usilovat o to, aby byla společnost maximálně tolerantní ve všech ohledech a aby jakékoli emoce a vášně nepřevažovaly nad racionálním uvažováním. Je jedno, zda jde o migraci nebo je to postaveno na přístupu k nějaké konkrétní menšině, třeba té romské, jejíž třetina, která žije v podmínkách sociálního vyloučení, je jistě vážný problém a úkol, který se také řeší. Je to dlouhodobý problém a jednoduchá řešení nepomohou. A to platí zpravidla všude, že rychlá a jednoduchá řešení jsou ta nefunkční a vedoucí do pekel.

Bohuslav Sobotka v reakci na prezidentův výrok o kalašnikovu v rozhovoru pro Respekt řekl, že Zeman se rétorikou zařadil mezi neonacisty. Myslíte, že to opravdu zašlo až tak daleko?
V zásadě se dá říci, že prezident se bez jakýchkoli zábran postavil vedle extremistů na podium už 17. listopadu. Tady je třeba zdůraznit, že prezident republiky by měl především sjednocovat společnost, předcházet tomu, aby docházelo ke konfliktům a asi by bylo dobré, kdyby se nad touto svojí rolí zamyslel. Někteří to dnes bagatelizují, ale otázka byla jasná – jak se zbavit premiéra Sobotky a na otázku následovala odpověď, že buď demokraticky volbami, nebo nedemokraticky kalašnikovem. A pokud je ve společnosti takové napětí, jakého jsme svědky v posledních měsících, jsou takovéto výroky naprosto nemístné. Prezident to mohl myslet jako bonmot, ale leckdo si to může vyložit jinak.

Když už jsme u funkce prezidenta, co vám dala prezidentská kandidatura?
Byla to zajímavá zkušenost. Byť má člověk kolem sebe tým lidí, se kterými kampaň vede, stále je tam absolutní osobní odpovědnost za to, co se v té kampani odehrává i za výsledek. To vše dohromady představovalo velmi zajímavou a neopakovatelnou zkušenost.

Zemanovi kritici mluví o tom, že je nutné pro příští volbu najít protikandidáta, na jehož přijatelnosti se shodnou lidé napříč spektrem zleva doprava. Je to v našem prostředí možné?
Tak, jak jste to formuloval, si to úplně představit neumím. Myslím, že každý kandidát na prezidenta by měl nabídnout jasnou představu o tom, jak chce vykonávat svou funkci, u nás jsou samozřejmě vžité určité představy o způsobu výkonu prezidentského mandátu. Nicméně každý kandidát by měl nabídnout svou vizi, měla by to být především vize spojování společnosti, nikoli jejího rozdělování. Role určitého moderátora spíše, než toho, kdo bude situace hrotit a stavět části společnosti proti sobě, takového kandidáta by si lidé měli v té příští volbě vybrat.

Krátce poté, co jste se stal ministrem, jste vznášel návrh, aby byla poskytována pomoc lidem s neúnosnými dluhy. Máte představu o nějakém konkrétním systému?
To je věc, kterou řešíme doposud, protože z analýz v rámci agendy řešení sociálně vyloučených lokalit vyplývá, že zadlužení bývá jednou z hlavních překážek práce s těmi lidmi, kteří nějakou pomoc potřebují. Pokud je tedy někdo předlužený a nedosáhne ani na osobní bankrot, což znamená, že není schopen během pěti let splatit 30 procent svých dluhů, tak takovému člověku nemůžete poskytnout bydlení, nemůže si zařídit žádné legální zaměstnání, protože by si tím fatálně zhoršil svoji sociální situaci, protože by neměl nárok na dávky na jedné straně, na druhé straně by mu zároveň většinu příjmu sebral exekutor. Proto se zabýváme systémem oddlužení těchto lidí, což samozřejmě nemůže být na úrovni morálního hazardu ve smyslu, že více či méně svojí vinou ti lidé nasekají dluhy, my jim je odpustíme a oni si je pak s omezenými sociálními kompetencemi nasekají znovu.

Jak se tomu ale dá předcházet?
Musel by to být velmi přísně nastavený proces. Trval by více let, zhruba 5 až 7 let, po tu dobu by ti lidé, kteří se potýkají s dluhy, museli spolupracovat se sociálním pracovníkem, který by řešil zlepšování jejich příjmové situace, otázku bydlení, museli by se snažit splatit maximum toho, co by si objektivně mohli dovolit. V takovém případě, kdy by ty podmínky řádně plnili, by došlo k odpuštění zbytku dluhu. Mimochodem, nechali jsme si zpracovat ekonomickou analýzu a jeden jediný člověk, který je předlužený a nepřijme kvůli tomu zcela racionálně legální zaměstnání, stojí stát řádově statisíce korun ročně.

Takže proces oddlužení by tedy měl vést k tomu, aby se eliminovaly výdaje státu?
Když je člověk předlužený a bydlí někde na ubytovně, stojí to peníze jeho a stát to financuje v dávkovém systému zbytečně draho. Kdyby bylo takového člověka možné umístit do sociálního bydlení, což je další připravovaná legislativa, tak by to bylo levnější pro něj i pro stát. V momentě, kdy by takový člověk mohl přijmout legální práci, tak by stát ušetřil na sociálních dávkách, měl by příjem na sociálním pojištění a na dani z příjmu, ušetřil by řadu nákladů, které souvisí se správou všech těchto věcí a byla by šance, že se postupně dostane do normálního života, zároveň to může být výhodnější i pro věřitele, byť nedostanou mnoho ze svých pohledávek, ale je to lepší, než když nedostanou vůbec nic.

Nebude ale pak problematické určit, kdo na takový proces má nárok a kdo ne?
To se dá stanovit nějakou míru zadlužení. Osobně si myslím, že lidé, kteří by byli schopni svoji situaci řešit i bez toho, by si nikdy nevybrali vstoupit do takového systému. Ten by, jak říkám, musel být nastaven velmi přísně.

K pilířům vaší politiky patří i gender, například jste zastáncem aplikace určitého systému kvót na kandidátkách atd. Tak může ale docházet k „pozitivní diskriminaci“, tedy že by se často schopnější muži nedostávali na vyšší pozice jen proto, že jsou muži… Dá se tomu zamezit?
Tak především kvóty jsou až to poslední v politice rovnosti žen a mužů. Mnohem důležitější jsou jiná opatření. Například vytváření podmínek pro to, aby oba rodiče v rodině mohli pokračovat ve své profesní kariéře. S tím souvisí rodičovská dovolená, tedy mateřská/otcovská rodičovská dovolená… Jde tedy o to, aby se oba rodiče mohli starat o nově narozené dítě a zároveň nepřišli o svoji kvalifikaci. Souvisí s tím dostatečný počet míst v předškolních zařízeních. Je to otázka různých flexibilních forem pracovního úvazku, aby bylo možné kombinovat rodinu s prací. Je to důsledné trvání na stejném odměňování za stejnou práci, protože podle průzkumů jsou dnes ženy placeny až o 22 procent méně za tutéž práci. Co se týká těch kvót například na kandidátkách, tak si myslím, že to nelze interpretovat jako diskriminaci mužů. Muži v tomto směru zjevně diskriminováni nejsou, a pokud vyjdeme z předpokladu, že žen je ve společnosti dokonce o něco více než mužů, že muži i ženy jsou stejně schopní, tak není důvod, proč by neměli mít stejnou možnost se uplatnit ve všech možných pozicích, včetně volených funkcí.

Byly by takové kvóty tedy spíše dlouhodobou normou, nebo jen krátkodobým řešením?
Ze světa je zkušenost, že tam, kde se dosáhlo vyrovnaného zastoupení díky kvótám, třeba ve skandinávských zemích, následně od těch kvót upustili, protože jakmile dosáhnete rovnovážného stavu, tak má pak tendenci se udržovat. O kvótách se dá mluvit jako o jakémsi přechodném režimu. Vyrovnaná zastoupení v zastupitelských sborech pak mají za důsledek to, že se témata zohledňují ze všech hledisek. Tím pádem ten výsledek v podobě legislativy více odpovídá potřebám společnosti. Mimochodem, jsou i studie, které ukazují, že i společnosti, které měly pestře poskládané své vedení, lépe přečkaly tu krizi, která svět zasáhla v roce 2008, některé nadnárodní korporace samy zavádějí tato pravidla. Zase se to netýká jen žen a mužů, týká se to i věkového složení. Zkrátka čím pestřejší máte tým, tím kvalitněji, kvalifikovaněji rozhoduje, zohledňuje všechny aspekty věci. Ještě bych uvedl jednu věc. Jestliže vycházím z předpokladu, že ženy a muži jsou stejně schopní, tak pokud společnost nedává stejný prostor oběma, sama se připravuje o využití svého potenciálu.

Nicméně společnost nedává nějakými pravidly ani teď větší prostor mužům, pohlaví se v těchto věcech nerozlišuje…
Formálně máte samozřejmě pravdu, ale vzhledem k určitým stereotypům ve společnosti a k tomu stavu, který je nastaven se udržovat. V současnosti muži rozhodují o tom, kdo se například dostane na ta místa na kandidátce, umisťují tam zpravidla sami sebe, to znamená, že ty struktury se skutečně samy udržují. Samozřejmě řeknete, že třeba v byznysu, manažerských funkcích i veřejné sféře ženy mají stejné možnosti. Teoreticky ano, ale zpravidla žena zůstává s dětmi doma na mateřské. Pokud má těch dětí více za sebou a je doma třeba pět let, vypadne z toho profesního života, ztrácí tím konkurenční výhodu, přichází o zkušenosti. Vše souvisí se vším, v důsledku to ale vede k nevyužití obrovské části potenciálu, protože se nevyužijí schopnosti všech.

Mluvil jste o tom, že některé státy takové mechanismy měly či mají. Chtěl byste se inspirovat nějakým konkrétním fungujícím modelem?
Myslím si, že přesné přebírání vzorů ze zahraničí nefunguje. Realita každé země je trochu jiná. Francouzi například již v regionálních volbách volili dvojice, to znamená, že důsledně volili paritu, padesát na padesát. Tuto ambici bych já pro Českou republiku v téhle chvíli neměl. Ale už jenom to, že se otevře to téma kvót ve volebních zákonech, tak se otevírá společenská debata o rovných příležitostech, rovnosti žen a mužů mnohem šířeji. Už jen diskuze mění atmosféru ve společnosti.

Má ta snaha k intenzivnější debatě a k vnímání širších souvislostí úspěch?
Jde to pomalu. Proto jsem říkal, že kvóty jsou až tím posledním, nicméně bych je nezavrhoval. A doopravdy je pro mě nepřijatelná teze, že ženy jsou neschopné, nebo že jsou méně schopné ženy upřednostňovány před schopnějšími muži. Ta míra schopnosti je stejná.

Jistě, tady jde ale o to, že v praxi by to mohlo vést k tomu, že žena by místo získala ne na základě lepších schopností, ale proto, že je žena…
Tak to ale není. V té směrnici o rovnoměrnějším zastoupení v dozorčích radách akciových společností na burze, která je nyní projednávána, není důraz kladen na upřednostnění ženy před mužem. Tam je naopak důraz na transparentní pravidla výběru, která by už sama o sobě dala rovnější šanci. To genderové pravidlo je tam uplatněno pouze pro situaci, kdy by vedle sebe stál stejně kvalifikovaný muž a žena a ta jedna skupina by byla podreprezentována. Jinými slovy to právě vylučuje upřednostnění někoho s horšími předpoklady.