Pro zajímavost se vyplatí mrknout na to, co říkají komunisté. Většinou to skončí konstatováním, že říkají pořád to samé.
V Haló novinách Jiří Dolejš, kterého snad někdo považuje za „liberálnějšího“ komunistu, píše, že u nás „mediálním debatám o Číně vévodí obsedantní antikomunismus a abstraktně moralistní úvahy o zradě lidských práv za údajně netransparentní ‘kšefty’“. To se Dolejš trochu sekl, nemůže jít o antikomunismus, když v Číně žádný komunismus není. Je tam asociální kapitalismus, který nemá s komunismem ani jako s ideou vůbec nic společného. Režim, který kašle na pracovní podmínky, na životní prostředí a práva jednotlivce, není ani pokusem o komunismus a ani si na to už moc nehraje. Pokud s. Dolejš ještě věří v komunismus, tak je jeden z posledních na světě.
Komunistická strana Číny není ani strana, ani komunistická. Pojem strana vyjadřuje nějaký vztah, třeba že je pravá a levá polovina, zima a teplo a tak dále. V politice to znamená, že jsou tu subjekty, které soupeří na základě demokratických pravidel o výkon moci. V Číně nic takového není. Komunistická strana Číny je organizace sloužící k udržení moci a majetku některých lidí, teď už především různých kapitalistických ultraboháčů. Prokazuje se tu teze, že kapitalismus je možný bez demokracie, ale demokracie není možná bez kapitalismu. Číňané se nám někde na cestě vývoje zadrhli.
Dolejš dále tvrdí: “Pokud jde o strašení návratem do tzv. temné minulosti, tak neuškodí si připomenout, že v ČLR vzkvétá podnikání a tržní ekonomika více než jinde na světě. A politické svobody? To přeci není exportní artikl a Čína se i zde mění. Ostatně je tu řada jiných asijských zemí, kde se z účelových důvodů přehlíží mnohem problematičtější situace.“ (To myslel Rusko? Odvážné!)
Čína se možná mění, ale asi tak, že už se nepopravuje veřejně. Orgány popravených jsou i nadále hlavním zdrojem pro transplantace v zemi. Náboženská svoboda je okleštěná, jak vědí třeba pronásledovaní čínští katolíci. Od „politiky jednoho dítěte“, která zemi poškodila, se přešlo k politice dvou dětí. Mezitím si Číňané kvůli likvidaci tradic a novému životnímu stylu odvykli, tak se třeba dočkáme nějakého osvíceného dekretu o povinném počínání a rození.
Abychom to neprodlužovali. Nemohli by komunisté svou tragikomickou existenci zakončit jinak, než poklonkováním asociálnímu kapitalistickému režimu v Číně, podlézáním imperialistickému Rusku a zasíláním blahopřejných telegramů do Severní Koreje?
