Konec listopadu 2015 byl termínem prvního předání Metropolitního plánu, který má být schválen nejpozději do roku 2020. Plán byl v pátek 27. listopadu konečně předán Magistrátu hlavního města Prahy. Veřejnosti není přístupný. Podle mého názoru má plán v Praze celou řadu konkrétních negativních dopadů od nevhodné zástavby celých čtvrtí po problematické radiální trasování nových linek metra. Masterplán pražské plánovací revoluce je nyní na stránkách Občanského monitoringu (obcanskymonitoring.cz). To však není na překážku jej publikovat i jinde. Dokonalý rozbor Metropolitního plánu je v článku Martina Veselého v časopise ABS. Politické pozadí je ale stejně důležité.
K analýze Metropolitního plánu a nového Institutu plánování a rozvoje Prahy patří i pohled na politický motiv jejich vzniku. Obojí je součástí Masterplánu, jak si vybudovat politickou pozici skrze přízeň lobbistů i veřejnosti zároveň podle přísloví o tom, jak se vlk (veřejnost) nažere a koza zůstane (developerům) celá. Metropolitní plán neohrozí do roku 2020 staré klientelistické dohody a veřejnosti nabídne světlou budoucnost plánovací revoluce, osvícenou nákladnými propagačními akcemi „osvíceného reformátora“.
Za miliardy z rozpočtu města se nový nezávislý Institut plánování a rozvoje Prahy zbavil závaží kritického myšlení a ideologické doktríny deregulace města, již dnes ošetřuje finančně nejatraktivnější obor činnosti magistrátu – rozvoj města. I když politicky Masterplán nevyšel a politik, pozdější primátor, se ve volbách neprosadil, po zřízení Institutu plánování a rozvoje dostala plánovací revoluce vlastní dynamiku a nelze ji zřejmě zastavit.
„Demokracie se hroutí tam, kde chybí fungující administrativa“ (David Hume)
Metropolitní plán nevznikl z potřeby nápravy poměrů pražské výstavby. To by znamenalo obrátit kritickou pozornost k problémům, které jsou brzdou rozvoje města. Ty evidentně leží v oblasti správního a politického rozhodování, v pochybnostech o pravomocných rozhodnutích v oblasti výstavby. Bezpochyby jde o dominantní postavení mocných subjektů, diktujících podobu města. Nerovné jednání v správních řízeních, lokajské postoje šéfů odborů k velkým hráčům, ignorování nebo účelový výklad zákonů a vyhlášek, „cinknuté“ architektonické i dodavatelské soutěže. Tyto nešvary se sice promítají do územního plánu, ale nejsou systémovými chybami současné a dosud platné metodiky a struktury územního plánování. Náprava nepotřebuje nový model územního plánování, ale „road map“, tedy plán postupu k vytčenému cíli.
Argument pro a jednání proti
Hlavní argument, proč zrušit již hotový územní plán z roku 2012, bylo podle tehdejšího radního Tomáše Hudečka (dříve TOP 09, dnes nezávislý) projednání zhruba 10 000 připomínek. Nahradil ho proto plán nový. Než vstoupí v platnost, bude třeba těch 10 000 připomínek projednat tak jako tak, a to v rámci změn dosavadního platného plánu z roku 1999. Teprve až bude celá klientela změn uspokojena, nastoupí nový deregulovaný Metropolitní plán čtyř barev (místo dosavadních šedesáti), který nedá úřadům žádnou jednoznačnou oporu pro jejich rozhodování, ale zato poskytne developerům nové možnosti zastavovat v území to, co tu ještě zbylo. Na to pamatuje opět Metropolitní plán v rámci doktríny tzv. zahušťování Prahy.
Institut plánování a rozvoje Prahy se sice v tomto volebním období rozešel s dosavadní šéfkou Ing. Jitkou Cvetlerovou, spojenou s érou primátorování Pavla Béma (ODS), ale osvojil si kompetence sám diktovat přípravu rozvojových území, zcela v developerských intencích maximálního vytěžování území (záměry jako „Bouevard Letná-Prašný most“ nebo „Smíchov City“). Likvidace typických pražských lokalit nevhodnou a přerostlou zástavbou se zdá být všem ukradená. To ale není urbanistický, nýbrž politicko-správní problém.
Cestou defenestrace a revoluce
K české politické tradici patří revoluce čili převrat, otevírání emočních stavidel společnosti a zaslepení tou kterou ideologickou fantazií. Politik, který není zakotvený v pražských strukturách, může sotva vymyslet lepší nápad než se prohlásit za reformátora systému, z něhož vyčnívá na veřejnost právě korupční praxe stavebního rozhodování, a na druhé straně právě tuto dosavadní praxi prodloužit o mnoho let. Tak vlk-veřejnost dostane v mediální kampani sežrat plánovací revoluci a pražskou kozu budou kmotři porcovat dál podle starých zákulisních dohod. Právě tato dvojí tvář je vtip celého Masterplánu radního pro rozvoj a později primátora Tomáše Hudečka. K tomu, co již bylo v Praze rozdáno, nabídne nakonec po schválení Metropolitní plán i to, co ještě k zástavbě zbylo a v standardním plánování by nebylo možné zastavět.
Kult plánu a ideologie výstavby
K české revoluci patří dogma ideologie. Radní Hudeček hledal ideu a našel ideologa ezotericko-architektonické obnovy města skrze magii pythagorejského tetraktysu, který, jak nám sděluje oficiální publikace Institutu plánování a rozvoje Prahy „Duch plánu“, „obsahuje tajemství stálého tvoření a obnovy“. Jako úřední tvůrce byl dosazen architekt Roman Koucký. Osloven se cítí být i široký obor architektury, který vyniká jak v české tradici ideové revoluce, tak i v přizpůsobivostí podle poznání, že „architektura existuje v každém režimu“.
Praxe jednání Institutu plánování a rozvoje Prahy s veřejností výše uvedený rozklad potvrzuje. Neformální setkání s veřejností s nulovým průnikem do praxe rozhodně nepředstavuje onu vyhlašovanou participaci. Není to ani tzv. „Ozvučná deska“ s nákladnou brožurou s životopisem všech vyvolených účastníků, která měla vytvořit plánovací elitu v exkluzivních saloncích primátora. Ke klace Tomáše Hudečka patří i mladý tým Institutu plánování a rozvoje a řada novinářů. Nechyběla dotace na velmi povrchní film Plán. Vytěžovací developerský koncept zahušťování zástavby je dobře prezentován výrokem bývalého ředitele Institutu plánování a rozvoje, že „centrum města nabízí hotovou infrastrukturou a developerský zájmem o lukrativní lokalitu“.
Koncept stavebního, nikoli funkčního, zahušťování směrem do centra města hrozí likvidací specificky pražské rozvolněnosti a vizuální přehlednosti. Paradigma diskontinuální zástavby Prahy je dané přirozeným růstem v morfologicky bohatém reliéfu a hlavně jedinečnou přízní „nešťastných“ okolností, jako bylo 50 let totalitní chudoby a vcelku rozumné památkové ochrany centra válkou nepoškozené Prahy.
Ideologie je lázeň pro čisté svědomí nečisté politiky
Bezpochyby platí, že transparentní a rovný přístup k rozhodování, jasné podmínky a pravidla jsou pro investice a ekonomický a stavební rozvoj nutné. Napříč politickým spektrem je ale regulace chápána jako kapitalismu nepřátelský pojem. Etický maxim, že politici musí postavit prospěch obecný nad zájem soukromý a že mají povinnost diktovat podmínky a směry rozvoje (nejlépe tradičním územním plánem), ruší neoliberální makroekonomický trend, který se prosadil na finančním trhu a bez průhlednosti, kontroly a regulace skončil světovou hospodářskou krizí.
A tak místo rozvoje máme rozvoj jako tržní aukci nemovitostí a v konkrétních případech jako třeba „Smíchov City“ je tvorba města přenechána zcela developerovi. Ten ale nemá řešit kulturní, společenské ani ekonomické potřeby komunity, nýbrž si zajistit vlastní korporátní profit. V populismu vulgo-ekonomie, která „nezná špinavé peníze“, se svoboda podnikání a deregulace rovná nezávaznosti zákona i etických norem. Přizpůsobit tomuto modelu z politického kalkulu plánování Prahy je doslova zločin na identitě města.
Sprostá slova aktivista a rovnost
Lobby těchto developerů, která má problémy s prosazováním svých dávno politicky ošetřených záměrů, dnes vidí, že jí stojí v cestě kritický občan-aktivista. Tím se stanete snadno a rychle vyslovením pochybností o vhodnosti stavebních a dopravních projektů. Stačilo, abych v soukromém rozhovoru zmínil potřebu omezení automobilů v Praze, abych uslyšel: „Jste aktivista, s vámi se nebudu bavit“. Nálepka aktivismu je argument k rozpadu koalic a vytěsnění z politické funkce. Argumentace chybí.
Občanské spolky, které se pokoušejí o revokaci a nápravu tam, kde evidentně selhala státní správa, jsou v nerovném postavení a prakticky bez finančních prostředků v docela v jiné váhové kategorii, když vystupují proti proti oligarchii velkých hráčů. Samotné selhání demokracie je nerovnost příležitosti občana a korporace, rovná kvadrátu nerovnosti finančních prostředků. (Tento fatální nedostatek demokracie řešili v USA republikáni a demokraté na počátku 20. století protitrustovými zákony).
Přesto zrušení projektů jako Maršmeloun nebo pozastavení projektu Ledního Medvěda na Vítězném náměstí v Dejvicích a řada dalších jsou pozitiva prosazená pod tlakem veřejnosti.
Kladivo na aktivisty
Není těžké pochopit, že pokus zrušit dosavadní klientelistické dohody mezi politiky a developery je v Praze, kde je politik závislý na přízni finančních skupin, politickou sebevraždou. Tam, kde ke změně názoru došlo, stojí nápravě v cestě nikým nekontrolovaný Institut plánování a rozvoje Prahy, instituce na politické vůli nezávislá, pro kterou je nejvyšším veřejným zájmem architektura (viz případ odvolání radního Matěje Stropnického za aktivismus – údajně za pokus o kontrolu Institutu plánování a rozvoje).
V úředním pohledu na město jako architekturu chybí občan. Participaci veřejnosti předstírají panelové pseudodiskuse. Politické pohnutky plánovací revoluce z úředního dekretu, prezentované jako smělé rozetnutí gordického uzlu disfunkční rozvojové praxe, ukazují na pochybený jak politický, tak rozvojový kalkul.
K tomu, aby volnost rozhodování nesla pozitivní výsledky, by musely být splněny dvě podmínky: Etický diktát musí platit pro všechny vrstvy rozhodování a nesmí chybět politická odvaha a iniciativa k lokálnímu inovativnímu řešení.
Je zajímavé, že Latinská Amerika, města jako Medelin, Buenos Aires, Bogota, ale také Barcelona nebo Londýn, se mohou pochlubit iniciačními rozvojovými projekty. Ne na zisk orientovaná „světová architektura“ s velkým A, ale realistické, odvážné, včasné a nápadité lokální řešení, které je přitom ekonomicky validní, je světová událost. Z profesních a občanských pozic bychom měli všemi prostředky hledat rychlou výhybku ze slepé koleje architektonicko-podnikatelské revoluce.
Jiří Gebert
architekt
Bubenečská Beseda r. s.
