ROZHOVOR / Vypadá to, že režisér Jiří Havelka (Vlastníci, Mimořádná událost) bude mít dobrý rok. Ve středu proběhne očekávaná premiéra jeho nastudování Racka v Divadle Na zábradlí, světlo na konci tunelu pak lze spatřit, i co se týče chystaného filmovéhp projektu. Zahradníkův rok je příběh zahradníka (Oldřich Kaiser), který na úpatí kopce provozuje malé zahradnictví. Idyla trvá jen do chvíle, kdy se nahoře v zámku usadí nový majitel. Hodlá vše přetvořit k obrazu svému, včetně okolní krajiny. Zahradnictví těmto plánům značně překáží, a tak je třeba jej odkoupit. Jenže… nabídka není přijata. Když to tedy nejde po dobrém, přikročí se k razantnějšímu „vyjednávání“. Jako bychom to odněkud znali. Jakkoli Jiří Havelka říká, že jde o malý film, jeho téma je bezpochyby veliké a aktuální.

„Pokud vše dobře dopadne,“ říká režisér, „premiéra proběhne v červenci na filmovém festivalu ve Varech.“

Natáčení, jemuž vévodil Oldřich Kaiser a jeho životní partnerka, hudebnice Dáša Vokatá, prý provázely nesnáze a průtahy.

To je pravda, řešila se zejména komplikovaná postprodukce. Každopádně, za výsledným tvarem si stojím.

Budeme film číst jako velkou babišovskou alegorii?

Díky tomu, co se v téhle zemi a za její hranicemi děje, jsem měl během poslední projekce dojem, že už je to spíš válečný film.

Ve středu a čtvrtek máte premiéru Čechovova Racka. Pokud se nemýlím, toho posledního, co se Na zábradlí hrál, inscenoval sám Petr Lébl.

To je pravda, vznáší se to tu nad námi všemi.

Opravte mě, ale řekl bych, že vy jste spíš příznivec autorského, kolektivního divadla, než že byste se vyžíval v uvádění prověřené hry, k níž je nutné najít vlastní klíč.

S dramaturgyní Dorou Viceníkovou jsme k té látce došli z mnoha stran, dali jsme si čtrnáct dnů na to přečíst všechny Čechovovy hry, a Racek z toho vyšel jako první volba. Máte pravdu, mám radši autorské divadlo, nikdy mě nelákal čistě interpretační projekt, kdy se řeší, co ten který režisér vetkl do svého výkladu, bývá to soutěž, jak to kdo udělá jinak, kdo bude originálnější. Trochu mi to vadí. Tohle ale bylo velké dobrodružství.

V čem?

Už první čtená zkouška byl velký zážitek, kdy skrze herce začal ožívat text napsaný v roce 1895. Ne nadarmo se o Rackovi říká, že je to první moderní drama. Zcela mě do sebe vtáhlo. Pochopil jsem, že nebude problém vložit do hry šém dneška. Například postavy, jako je herečka Irina Arkadinová (hraje ji Jana Plodková) nebo její bratr Sorin,  u nichž jsem měl vždy pocit, že jsou opravdu staré a že jim život protekl skrz prsty, hrají herci mojí generace. Najednou je to osobní a nesmírně intenzivní.

Jaký dojem jste vůbec měl z četby slavné Čechovovy hry?

Bylo to zvláštní, výtisk z divadelní knihovny bylo opoznámkovaný mými předchůdci, kteří se s tím prali tak jako já, myslím, že v tomto případě si mezi řádky vpisoval Jiří Ornest. Čechov má schopnost hodit vás zprudka do každé ze svých postav, majících strach z prázdnoty. Samozřejmě, takovou tíseň řeší jinak zralí lidé po čtyřicítce a jinak mladí jako Nina Zarečná anebo Treplev. Vezměte si třeba jenom začátek Treplevovy hry, kterou uvádí v rodinném kruhu. První replika zní: „Ať nám zobrazí, co bude v dávné budoucnosti za dvě stě tisíc let“. A Sorin cynicky odpoví: „Za dvě stě tisíc let nebude nic.“ Ale Treplev trvá na svém: „Tak ať se nám představí to nic.“ Tahle ponurá nálada hry se alespoň ve mně srazila s pocitem kolapsu, který žijeme každý den. To podstatné se nemění: čím zakrýt temnotu a jak najít smysl v nesmyslu bytí. Tohle Čechov umí napsat skvěle. Proto je dodnes aktuální.