Jiří Havelka má za sebou premiéru svého třetího filmu. Po úspěšných Vlastnících a Mimořádné události je tu Zahradníkův rok. Poetická knížka Karla Čapka k tomu vskutku má co říci. Dvanáct spisovatelových citátů, měsíc po měsíci, tvoří páteř příběhu, v němž je ale poezie pramálo. Surové zakleknutí všeho schopného mafiána na malého podnikatele převzal režisér ze života, z několik let staré kauzy, která kromě zahradníka, nuceného všemi prostředky prodat vlastní pozemek, prověřila i schopnost státu zastat se jedince proti bezskrupulóznímu zlu. Jakkoli snímku dominuje Oldřich Kaiser, komedie to opravdu není.

Každý, kdo někdy viděl nějaký americký western, šoupe ve tmě kina nohama natěšený, že se ponižovaný samorost dřív nebo později vzbouří a dá tomu kojotovi co proto. Ovšem, nejsme v Americe. I proto režisér svůj film označuje jako „brambory western“.

Hlavní hrdina nevezme do ruky winchesterovku, bezmezně věří ve státní byrokracii, opakovaně se vrací na úřad a čeká pomoc, která se ovšem ztrácí ve změti nikam nevedoucích vyhlášek. Má nám to připomenout Kafku v roce jeho staletého výročí. „Všechny sociologické průzkumy vám říkají, že žijeme v době velké krize důvěry v instituce, což je nebezpečné, protože v tu chvíli se hroutí celý systém,“ připomíná Jiří Havelka.

„Film není o tom, že by systém byl nefunkční, je jen pomalý a neschopný účinně čelit bezskrupulóznímu, barbarskému zlu. I když my nikdy nevidíme, kdo ty konkrétní činy páchá. Do skutečné kauzy pana Mandyse, která mě k napsání filmu inspirovala, se nakonec vložil ombudsman a Rus, majitel přilehlého zámku, který zahradníka týral, se stáhl. Ten člověk nedodržoval žádná pravidla, uložené pokuty obratem platil, starostka se bála za ním jít, protože na lidi pouštěl psy, a někteří sousedé, které rovněž nutil prodat své pozemky, podlehli strachu, což je pochopitelné. Co je hrozné, že šest let poté, co pana Mandyse málem přizabil, prodalo jeho firmě Ventus ministerstvo financí pozemky v Tiché Šárce, kde chtěl stavět. Praha 6 mu to zarazila, ale myslím, že ty pozemky vlastní dodnes. Vlastní dál i ten zámek,“ popisuje pro deník FORUM 24 režisér.

Film vznikal poměrně dlouho, ještě za Babišovy vlády, a jeho autor o něm během příprav vyprávěl jako o možné alegorii na násilné převzetí malého velkým, které bylo tehdy „populární“.

Dále čtěte

Případ pro začínajícího kata. Věštba nastupující normalizace, kterou režim okamžitě zakázal

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Třetí manželka scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (2. 8. 1935 – 20. 5. 1989) Daňa Horáková…

Babiš už ale u moci není. Je takové poselství ještě pořád aktuální? „Pravda je, že vznik tohoto filmu byl hodně dlouhý, scénář ležel mnoho let v šuplíku, a pokaždé, když se oživila možnost ho realizovat, jsem ho vnímal jinak, protože doba se změnila. Což mě přesvědčilo, že to je dobrá látka. Samozřejmě od začátku ruské invaze v Ukrajině je pro mě těžké tuhle optiku opustit. Ne že by to ten scénář nějak zásadně změnilo, ale asi by tam nebyla věta nebo spíš výhrůžka makléře o tom, že se díval do starých map a že tohle zahradnictví vždycky patřilo k zámku… ano, a Ukrajina vždycky patřila k Rusku,“ dodává pro deník FORUM 24 Havelka.

„Vzkaz je jasný.  Podnikatele, týrajícího svého souseda, ve filmu nespatříme, pouze jednou projede kolem vůz s černými skly. Kdo všechno za nimi může sedět? Nevím, Rus, Číňan, kdokoli, kdo má hodně peněz, kdokoli, koho si divák představí. Mě ovšem zajímají spíš lidi okolo, vykonavatelé. Právník, hlídač závory, jenž získá netušenou moc. Zacharova taky nikdo neviděl, ale jeho právníka a makléře lidé z různých jednání znají,“ uzavírá.