Vždy na Štědrý den myslím s vděčností na lidi, kteří mě na cestě životem obohatili a kteří už odešli.
Po celý život jsem měl totiž starší kamarády. Byli to vesměs muži, kteří měli v době komunismu těžký osud, ale nenechali se zlomit. Třeba historik a disident Emanuel Mandler, liběchovický farář páter Saller a také novinář a politický publicista Jiří Loewy. Jirka mě obohatil mimo jiné i úžasným vánočním poselstvím, které bych Vám chtěl nyní předat.
Obrovskou výhodou těchto přátelství bylo to, že mě tito pánové vedli a já jsem mohl být jejich vděčným žákem. Nevýslovně smutnou stránkou těchto přátelských vztahů však bylo to, že mi umírali.
Jirka Loewy byl krásný člověk, elegantní muž a vynikající novinář. Byl to ryzí sociální demokrat, který se postavil po únorovém puči v roce 1948 otevřeně proti komunistické zvůli, šířil antikomunistické letáky, byl zatčen a skončil v jáchymovských dolech.
Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval se svojí výjimečnou a skvělou ženou do západního Německa a vydával tam ve Wuppertalu exilové Právo lidu, tedy noviny čestných sociálních demokratů, kteří draze platili za to, že se nepřidali ke komunistům, jako někdejší premiér Zdeněk Fierlinger.
Po listopadové revoluci se Jirka snažil o obnovu takové sociální demokracie, která by neměla žádnou nostalgii po reálném socialismu. Proto také prožíval frustraci z toho, že se jeho strana plní bývalými komunisty.
Jednou ke mně Jirka vstoupil do mé šéfredaktorské kanceláře a svým džentlmenským vystupováním okouzlil nejprve moji asistentku a pak hned mě. Od první chvíle jsme byli kamarádi a vedli jsme dlouhé celonoční rozhovory o české minulosti i přítomnosti a hlavně o politice a o novinách.
Když přišly Vánoce, tak mi Jirka poslal následující článek. Je to vánoční poselství o jedné americké holčičce, která chtěla přijít na to, kdo nosí dárky. Nyní je ta správná chvíle, abych toto poselství opět předal dál.
Přeji Vám všem, milí čtenáři, krásné vánoční svátky.
Pavel Šafr, šéfredaktor Svobodného fóra
Vánoční poselství šéfredaktora Churche
Čechy, Němce a Francouze čeká každoroční nadílka shodně na Štědrý večer; příslušnými nadpřirozenými dárci jsou v těchto zemích Ježíšek, der Weihnachtsmann a Petit Papa Noel. Avšak jiný kraj znamená i jiný mrav. Například v Nizozemsku nadílí Sinterklaas (Mikuláš) už 5. prosince večer, a dost: Vánoce se slaví v poklidu a většinou už bez dárků.
Ve Švédsku naděluje 13. prosince svatá Lucie, v Itálii 6. ledna bezzubá čarodějnice Befana a ve Španělsku téhož dne svatí Tři králové, los Reyes Magos. Děd Moroz se Sněguročkou chodí po pravoslavném způsobu obšťastňovat děti až 7. ledna. Štědrý den Angličanů a Američanů se spíše podobá našemu Silvestru. Dárky se dávají až 25. prosince ráno. V anglosaském prostředí je pro nadílení příslušná jiná mikulášská inkarnace, Santa Claus.
Všechny tyto štědře nadělující nadpřirozené bytosti už odedávna zaměstnávají fantazii dětí. Aspoň do té doby, dokud neodhalí šedou životní realitu, že naděluje tatínek.
Je tomu už 118 let, co jedna americká holčička chtěla vánočnímu tajemství mermomocí přijít na kloub – a to s pomocí redakce novin. Jmenovala se Virginie O˝Hanlonová a žila s rodiči v New Yorku. Jednoho dne roku 1897 napsala deníku Sun čtenářský dopis:
˝Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?˝
V oddělení dopisů si s tímto dotazem nevěděli rady. A v celé redakci zavládly rozpaky. Nakonec dopis přistál na stole šéfredaktora Sunu. Byl jím zkušený novinář Francis P. Church, syn baptistického kazatele, absolvent Kolumbijské univerzity, který za války Severu proti Jihu pracoval jako frontový dopisovatel deníku New York Times.
Bylo o něm známo, že ho máloco dokáže vyvést z míry. Věděl si tedy rady i nyní s dotazem o existenci Santa Clause. Především si uvědomil, že nesmí zklamat dívčinu důvěru v informovanost a pravdomluvnost printmédií. A tak jí v obvyklé časové tísni redakčního provozu za pouhých pár minut napsal osobní odpověď. Text vyšel příštího dne na titulní straně Sunu.
Santa Claus existuje
˝Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.˝
A pokračoval:
˝Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii – nic z toho, co činí život snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy.
Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý den vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo?
Žádný člověk ho nemůže uvidět jen tak. To ale vůbec nic nedokazuje. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují.
Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno. Můžeš rozzlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč?
Protože skutečný svět je zahalen závojem, který nedokáže protrhnout žádné násilí. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Pak najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním. Asi se zeptáš, jestli je to pravda. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti, jako jsi Ty, a naplnil radostí každé otevřené srdce.
Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church.˝
Štafeta naděje – Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a šéfredaktorem Churchem se odehrála v prosinci 1897 – před 118 lety. Sklidila nesmírný úspěch, redakce byla zasypána tisíci souhlasných čtenářských dopisů.
Newyorský deník Sun ji od té doby uveřejňoval vždy znovu v předvánočním týdnu na své titulní stránce, ještě mnohá desetiletí po roce 1906, kdy Francis P. Church vydechl naposledy. Dopis se stal nedílnou součástí tradice listu až do roku 1950, kdy deník zanikl.
Ale tehdy převzaly štafetu četné angloamerické i mnohé jiné noviny a časopisy po celém světě, v Evropě také německý týdeník Welt am Sonntag. Oba dopisy – dávná dětská otázka a nadčasově moudrá, úsměvná odpověď novinářova – tak nezanikly ani roku 1971 smrtí Virginie O˝Hanlonové, ředitelky školy ve výslužbě; ozývají se v různých koutech světa podnes. Přejme si, aby tichá štafeta naděje a dobra obstála v konfrontaci se silami temnot, zla, vražedné nenávisti.
Přejme tomuto poselství lásky – slovy dávno zesnulého amerického novináře Francise P. Churche, aby nikdy nezaniklo a zaznívalo na světě lidí ještě za desetkrát deset tisíc let.
Jiří Loewy