Ředitel nakladatelství Academia a spisovatel Jiří Padevět je známý zejména díky svým knihám o české novodobé historii. V rozhovoru pro FORUM 24 jsme hovořili o tom, jak se česká minulost odráží v naší dnešní situaci, a to hlavně v současné hlavě státu Miloši Zemanovi. Právě jeho pozdrav extremistickému Klubu českých pohraničníků totiž Jiří Padevět velice ostře komentoval. Dokáží někdy Češi jasně a rázně odsoudit čtyřicet let komunistické totality?

Vy jste se poměrně ostře vyjádřil k jednomu z posledních kroků prezidenta Zemana, a sice k jeho zdravici pro Klub českého pohraničí. Překvapuje vás jeho čin po všem, co už jsme s ním zažili?

Člověk si říká, že už nemůže být hůř – a ono je. Tento krok hlavy státu mě ani tak nepřekvapil, jako spíše zarazil. Vůbec nebudu hodnotit svůj vztah k panu prezidentovi, jsem jenom prostým občanem, on je nejvyšším státním úředníkem. Pokud ale prezident pošle zdravici, ve které hovoří o jakémsi střežení historické pravdy, spolku, který adoruje vrahy, který nostalgicky vzpomíná na období stalinismu a který je v hledáčku Bezpečnostní informační služby – a to zcela oprávněně –, je to prostě zvláštní. Otázkou je, zda je to proto, že se pan prezident spletl a nebyl dostatečně informován o tom, co to je za hrůzný spolek, nebo proto, že má k tomuto spolku sympatie, nejraději by vstoupil do jejich řad a mával s nimi prapory pohraniční stráže v tričkách s Vladimirem Putinem, jak je vidět na fotografiích z jejich srazů, anebo jestli je to jen další střípek z řady veřejných vystoupení na téma: „Koho dneska zase naštveme“. Nevím, který z těchto důvodů je pravda, možná nějaký úplně jiný a možná je to kombinace všech těchto tří. V každém případě si myslím, že prezident státu, ve kterém je – jak doufám – stále funkční tajná služba i vědecké ústavy zabývající se moderní historií, by měl rozumně zvážit a možná si i nechat kvalifikovaně poradit, komu bude posílat zdravice a koho bude označovat za nositele historické pravdy.

Váš příspěvek měl poměrně velký ohlas, ale zdá se, že Zemanův krok nějaké celospolečenské pohoršení nevzbudil.

Víte, žijeme v České republice. U nás celospolečenské pohoršení vzbudí spíše opilá druhořadá hvězdička popmusic nebo autonehoda známého sportovce. Rádi používáme sousloví celospolečenská debata. Důležité ale je uvědomit si, že takováto debata, pokud se týká politiky, moderní historie nebo vědy, se vždycky týká poměrně úzké skupiny lidí. Víc lidí to prostě nezajímá. Moje prohlášení mělo slušný ohlas pouze v rámci sociálních sítí. Napsal jsem to především proto, že jsem se naštval. Jednalo se o poznámku občana, který zjistil, že jeho prezident, prezident země, ve které žije, dává prostor extremistům a legitimizuje je. Přirovnal jsem to přirovnal k tomu, kdyby současný německý prezident napsal zdravici svazu veteránů Waffen-SS. To jsou také staří muži, kteří se slzou v oku vzpomínají na svoji, snad jen bojovou, činnost. Možná vzpomínají i na to, jak mlátili vězně v koncentračních táborech. Jsem přesvědčen, že pokud by se něco podobného stalo v Německu, celospolečenskou debatu by to vyvolalo.

Jsou Češi z vašeho pohledu – tedy z pohledu člověka, který se zabývá moderní historií – shovívavější k vlastní minulosti?

Především bych řekl, že Češi jsou strašně fajn. Je to šikovný národ, který žije v nádherné zemi. V Evropě se na takto malém území nesetkáte s takhle pestrou a krásnou krajinou. Jenomže jsme měli trochu smůlu.

Nejdříve nás převálcoval nacismus, který vyvraždil velkou část vojenských a intelektuálních elit, vyvraždil v podstatě všechny české a moravské židy, kteří byli také významným motorem v našem areálu. Poté jsme vyhnali české a moravské Němce. Ti – než se seznámili s Kondradem Henleinem, také přispívali k rozkvětu našeho areálu.

Zbytek statečných, který tohle všechno přežil, se postavil komunistické totalitě, která nastala v únoru 1948. A tito lidé to opět odnesli životem, emigrací nebo dlouholetým kriminálem, který je zlomil. Elity jsme si vymlátili nebo vyhnali, částečně s pomocí jiných, ať už to byli němečtí nacisté nebo ruští komunisté. Najednou tu bylo to, čemu Václav Havel velmi trefně říkal Biafra ducha, to znamená Husákovo Československo, ve kterém všem – až na hrstku odvážných – bylo všechno jedno, zavřeli se na svoje chalupy, hledali únik ve všem od zahradničení po stání ve frontách na knížky každý čtvrtek.

Rok 1989 byl obrovským vzepětím, po kterém přišla bizarní 90. léta, která řadu z nových snů velmi brutálně utnula, ale jiné zase otevřela. Kromě toho se začali vracet příslušníci Státní bezpečnosti, vojenské kontrarozvědky a dalších komunistických struktur nejen do státní správy, ale do mnoha vysokých funkcí v advokacii a především v ekonomických strukturách. Stále žijeme v postkomunistické zemi a něco, co nedovedu definovat, nám brání minulost pojmenovat ostře a distancovat se od ní.

Možná nám v tom brání to, že většina z nás, kdo jsme byli v mladí v 70. a 80. letech, na tu dobu vzpomíná vlastně s nostalgií. Řada z obyvatel dnešní České republiky prožila část života k komunismu. Řada z nich to přežila s morálními nebo dokonce fyzickými šrámy, ale většina si postavila chalupu a vychovala děti. To není kritika většiny, tak to prostě chodí. Kromě té hrstky statečných, která se režimu skutečně postavila, na to může většina vzpomínat vlastně v dobrém. Jen těžko si připouštíte, že vaše mládí bylo prožito v hnusu. Jenže ono bylo.

Když se člověk zabývá historií, pojmenovává období, která byla. Přemýšlíte někdy nad tím, jak bude někdo pojmenovávat dobu, v níž se nacházíme teď?

Přemýšlím. Vzhledem k tomu, co vím o minulosti, si to netroufám odhadnout. Je možné, že všichni dnešní politici budou zapomenuti a překryje to nějaká úplně jiná událost, která se může a nemusí blížit. Také je možné, že za dvě stě let se budou antropolingvisté zabývat vymřelým jazykem českým a nebudou vůbec vědět, kdo jím mluvil. Je důležité si uvědomit, že český národ je malý. Sice šikovný, ale malý. Jsme pod rozlišovací schopností řady Evropanů a zcela pod rozlišovací schopností zbytku světa.

Není v této naší pozici nebezpečné tvářit se, že do Evropy vlastně nechceme?

Strašně nebezpečné. Proč se tváříme, že do ní nechceme, když už v ní jsme? Nadávání na Evropskou unii, na NATO a další euroatlantické struktury je samozřejmě úplně nesmyslné, protože my jsme jejich součástí. Když se podíváte na grafy, kolik sem z EU přiteklo peněz za dobu, kdy jsme členy, jsme na tom opravdu dobře. Ti lidé, kteří nejvíc nadávají, jsou myslím první, kdo jezdí po opravených silnicích a cyklostezkách za takzvané evropské peníze. Smutné ovšem je, že unijní struktury se z pohledu běžného občana mohou skutečně jevit jako obtížné, nepřátelské a nepotřebné. V České republice je opravdu zvláštní příklon k Rusku, které se dnes chová velmi podobně jako Sovětský svaz. Ve státech, jako je Polsko nebo Rumunsko, se toto vůbec neděje. Ale zase se tam dějí jiné věci…

Souvisí to také s tou neschopností ostře pojmenovat minulost?

Možná to vychází z toho, že v Čechách byla vždy velmi silná intelektuální levice. To se třeba o Rumunsku opravdu říci nedá. Nás Sovětský svaz po válce připravil o podstatnou část území, kterému se dnes říká Zakarpatí, tedy Podkarpatská Rus. Proběhlo zmanipulované referendum, byla to klasická ukázka imperiální krádeže na úkor menšího státu. Tehdy to evidentně nikomu kromě těch chudáků, kteří tam žili, nevadilo. Když se podíváte na Polsko, které přišlo o část území na východě, za to dostalo část Německa na západě, tak Poláci to Rusům nikdy nezapomněli. Stejně jako nezapomněli okupaci v roce 1945. Já jsem nedávno před jedním svým polským přítelem řekl, že v letech 1945 a 1946 probíhala v Polsku občanská válka. On mě ostře opravil, že probíhala polsko-sovětská válka. V Polsku bylo opravdu málo lidí, ochotných kolaborovat se Sovětským svazem. Území dnešní České republiky bylo posledním územím, na kterém byla na jaře 1945 obrovská koncentrace nacistických vojenských jednotek. Nebýt Rudé armády, těžko by od nás odešly. Moravu, Slezsko a Slovensko Rudá armáda jednoznačně osvobodila. V Čechách je to komplikovanější, tam na většině míst převzaly moc národní výbory či povstalecké jednotky a Rudá armáda přišla, až když bylo po všem. Zejména v Praze, kterou ale SSSR k propagandě velmi potřeboval a celých čtyřicet let s tím velmi dobře marketingově pracoval. Pravdou je, že Prahu osvobodili povstalci. Řada z nich to v padesátých letech odnesla vězením, někteří i popravou. My navíc neříkáme to, jak se vojáci Rudé armády na území chovali – přišly vraždy, krádeže, znásilňování… Ale na druhé straně nutno podotknout, že pokud byl takový voják dopaden, čekala ho kulka od velícího důstojníka. V některých případech byl potom postaven takovému vojákovi pomník jako osvoboditeli.

V poslední době – asi tak od první volby Miloše Zemana – se zdá, že ruský vliv u nás je čím dál tím větší.

Dnešní Rusko je, když se podíváte na Krym, Ukrajinu nebo hybridní válku vedenou proti celé západní Evropě, imperiální agresor. Zkouší ovládnout Evropu kombinací propagandy a ekonomických intervencí. Podívejte se na počet ruských a amerických diplomatů v Praze. Ruská ambasáda je tak velká, jako kdybychom byli stát srovnatelný s Tureckem.

Vy jste napsal knihu rozhovorů s Jiřím Drahošem. V posledních dnech se hlavně díky kurzům sázkových kanceláří zdá, že jeho šance rostou. Myslíte, že se stane prezidentem?

Rozhodně v to doufám. Jiří Drahoš je můj kandidát, kterého rozhodně budu volit i podporovat, mám tu čest být v jeho širším týmu. Znám ho osobně jako šéfa Akademie věd České republiky, jako člověka, který je nesmírně inteligentní a umí politicky vyjednávat. Je mu často vytýkáno, že nezná svět politiky, ale předseda Akademie věd je post na úrovni ministra a s politiky jedná denně. Především je to ale normální člověk, který do volby nejde kvůli svému egu nebo prospěchu. On chce opravdu pomoci České republice. Možná to zní pateticky, ale zvykejme si na to, že podobné věty se vrátí do společenského provozu a budou mít skutečný obsah.

Pana Drahoše ale kromě souboje s Milošem Zemanem ale jistě čeká i souboj se zmiňovanou ruskou propagandou.

Myslím, že je na to připraven. Otázkou je, jak ten nátlak a lži budou silné. Obávám se, že to bude velmi tvrdé utkání. Pořád ale věřím, že v této zemi je více lidí inteligentních a takových, kteří si dělají názor na základě relevantních faktů, nikoli na základě článků dezinformačních webů.

Jak myslíte, že tuto volbu ovlivní ty volby předcházející, tedy do poslanecké sněmovny?

Uvidíme, jak dopadnou. Do podzimu je daleko a stát se může cokoli. Nechtěl bych věštit.

Ptám se hlavně proto, že pokud by se premiérem stal Andrej Babiš a Miloš Zeman ho bez problémů jmenoval, je dost možné, že jejich spojenectví nějaký vliv mít bude.

Ještě to nenastalo. To, co říkáte, je scénář, který není nepravděpodobný. Ale třeba to tak nebude, třeba se pánové na něčem neshodnou a jeden přestane podporovat druhého. Nebo se najde politická síla, která tuto hegemonii zlomí.

Často se říká, že dějiny se opakují v generačních cyklech. Máte pocit, že od roku 1989 tu existoval progres a nyní se vracíme zase zpátky?

Ne. Myslím, že to není tak tragické, protože společnost se vyvíjí. Když vidím, kolik mladých lidí něco dokázalo, kolik z nich jde do politiky nebo jsou to nadějní mladí vědci, kteří vystudovali zahraniční univerzity, naplňuje mě to optimismem.

Takže jste v otázce budoucího pohledu na dnešek optimista.

Spíše doufám, že ta část obyvatel, která je záštiplná, negativistická a čerpá své informace z různých dezinformačních webů, není tak velká, jak vypadá, protože je jenom hlučná. Větší část společnosti je podle mého názoru zdravého rozumu. A doufám, že všichni tito lidé půjdou volit.