Největší chybou 90. let bylo, že nedošlo k exemplárnímu potrestání vrahů,“ říká v rozhovoru pro Revue FORUM Jiří Padevět, autor úspěšných knih o historii 40. a 50. let 20. století, ředitel nakladatelství Academia, který je známý také z několika pořadu internetové televize Stream Krvavá léta. Řada lidí ho sleduje také na sociálních sítích, kde glosuje aktuální dění.

Často navštěvujete pietní akce. Na jedné z nich, v Roudnici nad Labem, jste byl svědkem toho, jak lidé vypískali Jaroslava Vodičku, předsedu ČSBS. Jak na to vzpomínáte?

Ano, pan Vodička tam byl skutečně vypískán. Z davu se ozvalo: „Starej Mašín by ti nafackoval, Pepík by tě rovnou zastřelil!“ Legrační byla reakce Českého svazu bojovníků za svobodu. Na webu napsali, že při pietním aktu došlo k dílčímu hanobení předsedy. Nicméně místa paměti raději navštěvuji v klidu se svojí partnerkou.

Co říkáte na existenci Jaroslava Vodičky v této funkci?

Myslím si, že porušuje to základní, co má ČSBS ve svých stanovách, a sice, že je apolitickou organizací. Pan Vodička je zároveň ústeckým krajským zastupitelem za koalici SPD a SPO, což je podle mne něco naprosto obludného. Nehledě na to, že byl členem KSČ a byl placeným konfidentem Veřejné bezpečnosti. Myslím, že takový člověk nemá ve vedení Českého svazu bojovníků za svobodu co dělat. Nesmírně se divím stovkám řadových členů, mezi kterými jistě jsou úctyhodní lidé, že tohle snášejí.

V poslední době to vypadá, že si u nás lidé málo váží svobody. Proč to tak je?

Svoboda je pro spoustu lidí obtížná. Řada lidí si představuje, že svoboda je v podstatě anarchie, že si mohou dělat, co chtějí. Ale svoboda je především zodpovědnost vůči sobě a vůči okolí. To, že jsem svobodný, neznamená, že začnu například demolovat autobusovou zastávku. Svoboda po vás vyžaduje, abyste se rozhodoval, abyste přemýšlel o sobě, o společnosti, o ostatních. A to je zřejmě pro některé spoluobčany nepřekonatelná překážka. Proto raději poslouchají silného vůdce. Silný vůdce, a teď nemyslím nikoho konkrétního, totiž lidem říká, co je dobře a co je špatně, radí jim, co si mají myslet. Tím pádem z nich snímá břemeno rozhodování a tíhu myšlení.

Nehraje roli také to, že přechod z komunismu k demokracii byl až moc hladký? Nechybí tu jakási obdoba Norimberského procesu, nějaká forma s jasným vypořádáním minulého režimu?

Tak teď budu spekulovat. Kdyby komunismus v Československu skončil v polovině padesátých let, což by ale možná souviselo s třetí světovou válkou, ve které by demokratický svět zvítězil, tak by nejspíše k nějakému vypořádání s komunisty došlo. I když slovo komunismus tady není podle mne na místě. Protože něco jiného jsou českoslovenští komunisté a levicoví intelektuálové ve 20. a 30. letech a něco jiného jsou političtí gangsteři, kteří se v květnu 1945 vrátili z Moskvy, aby jí nadále sloužili. Mezi těmi lidmi je značný rozdíl. Nejsem si jistý, zda to, co tady bylo instalováno po únoru 1948, byl komunismus. Byl to zločinný režim, který některé své občany sice vyzdvihl, ale některé, a nebylo jich málo, týral a vraždil. Zároveň uvrhl celou zemi do morální i ekonomické bídy. To, že se potom naprosto vyprázdnil a v 70. a 80. letech už pouze chtěl, aby lidé mlčeli, sem tam jim za to přivezl z Kuby pomeranče a ze Sovětského svazu Moskviče, to je další věc. Po roce 1989 tady nebyla politická vůle k nějakému velkému procesu i proto, že změna společenského uspořádání byla hladká a z dnešního pohledu i mělká.

Co říkáte tomu, když soudružka Semelová a soudruh Skála obhajují Klementa Gottwalda, říkají, že Milada Horáková se přiznala a podobně?

Podobné anomálie se ve veřejném prostoru prostě objevují, s tím se dá v demokracii velmi těžko něco dělat. Hlasatelé podobných historických lží a obdivovatelé masových vrahů a opilců tohoto typu si samozřejmě zároveň dávají velký pozor, aby se nevystavili případnému trestnímu stíhání. Říkat, že se Milada Horáková přiznala? Dokonce ani soudružce Semelové bych nepřál zažít to, co musela zažívat Milada Horáková v komunistických věznicích. Obávám se, že by se „přiznala“ mnohem dříve než Milada Horáková. Ostatně, jistě velký vzor těchto lidí, soudruh Rudolf Slánský, se také „přiznal“, především k věcem, které nespáchal.

Bratři Mašíni a jejich odbojová skupina se připravovala na občanskou válku, možná třetí světovou válku. Jak vážná tehdy byla situace?

Bratři Mašíni (a stále mne nepřestává mrzet, že ozbrojený odpor proti komunistickému režimu se ve veřejném prostoru smrskl na tuto skupinu, protože rozhodně nebyla jediná) neutíkali do Berlína před něčím, ale za něco. Byl to útěk, který měl pokračovat dalším bojem proti komunismu. A pokud vím, tak byli oba velmi zklamáni, že boj nepokračoval. Podle mne byl v té době jak demokratický svět, tak Stalinova říše přesvědčeny, že třetí světová válka je na spadnutí.

Velký úspěch má váš pořad Krvavá léta. Jaká epizoda pro vás byla nejtěžší?

Nejpříšernějším místem na území České republiky je pro mě porodní tábor Dětřichov, kde nacisté soustředili ruské, ukrajinské a polské dělnice, které otěhotněly a musely tam porodit. Zemřelo tam minimálně tři sta novorozenců do tří měsíců života. Místo dodnes plné úzkosti.

Vydal jste teď novou knihu Komunistické lágry…

Přesně tak. Ten název je zcela explicitní, protože to, co se tady dělo od roku 1948 do začátku 60. let za dráty lágrů, vůbec nepatřilo do civilizovaného světa. Pokračovala v podstatě praxe z nacistických táborů. Zrůdné na tom bylo, že dozorci mluvili stejnou řečí jako oběti.

Jak si dovedete vysvětlit, že po čtyřiceti letech, kdy se tady dělo to, co se dělo, máme teď premiéra estébáka, vládu ovlivňují komunisté, prezident je bývalý komunista, v podstatě ta samá „zlá parta“…?

Řekl jste zlá parta. Ta opravdu zlá parta tady byla v padesátých letech, a teď mi prominou všichni disidenti a lidé, kteří statečně vystupovali proti komunistům, ale během normalizace se byrokraticko-policejní správa státu, což je mnohem přesnější označení než komunismus, chovala mělčeji, než v padesátých letech. Stát vyžadoval především mlčení. Kdo nemlčel, skončil za mřížemi, nebo alespoň vyhozený ze zaměstnání. Většina mlčela a těšila se na nákup v Tuzexu. Když byli občané hodní a zalezlí, režim k nim byl otcovsky vlídný. Část vyšší střední a starší generace na tu dobu vzpomíná s nostalgií, protože ji prožívala v dětském nebo mladém věku. A dodnes vlastně nechtějí nic jiného než dostupné spotřební zboží a laskavého tátu, který poradí s každým problémem a sejme břemeno odpovědnosti. Dokud jsou obchody plné zboží a dokud je u nich kde zaparkovat, u řady lidí jsou ideje stranou. Nepotřebují je. To není výtka, to je zřejmě zákon zachování rodu.

Kompletní rozhovor s Jiřím Padevětem najdete v aktuálním vydání Revue FORUM.

Revue Forum Banner
Michal Závada
Michal Závada
Redaktor deníku FORUM 24
Další články autora