Politolog Jiří Pehe si myslí, že kancléřka Merkelová otevřením hranic pro uprchlíky v Maďarsku zachránila kalamitní situaci. Chybou bylo nabízet přijetí dalším, které už Německo nezvládá. Posílení autoritářských tendencí v některých zemích podle něj uprchlická vlna nezpůsobila, jen zafungovala jako katalyzátor. A Rusko si je vědomo, že jeho akce v Sýrii povedou k dalším odchodům lidé do Evropy a kontinent oslabí. Přesně to se mu hodí. Unii tak čekají těžké doby, které by mohly skončit rozdělením na pevné jádro a zbytek.
Jedním z klíčových bodů probíhající uprchlické krize je postoj kancléřky Merkelové, které se vyčítá, že do Německa pozvala všechny Syřany a přitom to tak zřejmě nebylo míněno.
Já si osobně myslím, že kancléřka Merkelová neučinila nějaké obecné pozvání pro všechny uprchlíky, ona pouze v té době reagovala na určitou konkrétní situaci a ta spočívala v tom, že nikoliv jenom Německo, ale celá Evropa neměla uprchlickou vlnu pod kontrolou, hromadily se tisíce uprchlíků, kteří okupovali maďarská nádraží a maďarské orgány nevěděly, co si s tím počít. Já jsem to její tehdejší gesto viděl jako určité odšpuntování poměrně kalamitní situace, která existovala v Maďarsku. Samozřejmě možná nemusela kancléřka Merklová doprovázet toto pozvání uprchlíků do Německa potom dalšími projevy o tom, že Německo přijme všechny syrské uprchlíky, kteří proudí Evropou, protože tak to vyznělo. Ti uprchlíci nezůstali ve východních zemích, ale proudili přímo do Německa. S výsledkem, že Německo má milion uprchlíků a uprchlickou vlnu má problémy zvládat.
Má demokracie logicky zpoždění, protože demokracie má vždycky zpoždění, nebo mohly ty státy a Unie jednat rychleji?
Demokracie má vždycky zpoždění, rozhodnutí demokratických režimů trvají déle než autoritářských a Evropská unie má dvojnásobné zpoždění, protože je jakýmsi aglomerátem demokratických vlád jednotlivých režimů v národních státech. Nemá bohužel dostatek rozhodovacích pravomocí na centrální úrovni tak, aby mohla rozhodovat pružně v takovýchto krizových situacích. V kritice Evropské unie, která vychází z národních států od různých politiků, je nesmírně mnoho pokrytectví, protože jsou to právě národní státy, které nevytvořily pro Evropskou unii dostatečně pružné rozhodovací mechanismy. Obecně si myslím, že Evropská unie samozřejmě i za těchto okolností mohla reagovat rychleji, ale to by se museli lídři jednotlivých národních států v Evropské radě dohodnout, že vytvoří kupříkladu nějakou krizovou permanentně zasedající skupinu evropských politiků, která přijme co nejrychleji účinná opatření, která potom příští summit Evropské unie schválí. Bohužel to se nestalo, takže Evropská unie stále dost improvizuje.
Může Unie na základě svých zkušenosti z loňského roku, ale také za celá desetiletí, udělat něco, co by změnilo situaci k lepšímu?
Evropská unie už dělá leccos, co by tu situaci mohlo změnit. Je tu posílení Frontexu s tím, že pohraniční stráž by mohla zasahovat v různých zemích i proti vůli těch zemí, které nezvládají nápor uprchlíků nebo nestačí chránit vnější hranice Evropské unie, ale zase narážíme na limity Unie v tom, že to by muselo být schváleno celou Evropskou unií a některé státy už se začínají ohrazovat, že by to byl příliš velký zásah do jejich suverenity. A to dokonce i ty státy, které s přímým náporem uprchlické vlny nemají vůbec žádné problémy, jako je Polsko. Takže tam se sráží dva principy, suverenita versus potřeba dělat něco společně a reagovat pružně. Myslím si, že nakonec to řešení bude výsledkem kombinace faktorů nebo opatření na centrální evropské úrovni, jako je posílení vnějších hranic v kontextu některých dalších, jako je třeba snaha vytvořit tzv. hotspoty a registrovat uprchlíky, tlak na Řecko i Itálii, aby ty funkční hotspoty zřídily. Myslím si ale, že druhá strana toho řešení bohužel pro Evropu přijde spontánně od jednotlivých národních států, které už nebudou chtít čekat, že Evropská unie to zvládne. Vcelku bych nebyl překvapen nějakým dominovým efektem, řetězovou reakcí, kdy jednotlivé státy budou budovat nové hraniční kontroly. Nemusí to být nutně úplný kolaps Schengenu, ty kontroly mohou být utvořeny tak, že se přes ně nedostanou ti uprchlíci, lidé bez dokumentů a občané Schengenu budou schopni dál volně těmi hranicemi procházet, i když třeba s nějakým zdržením, protože dokumenty budou muset ukázat.
Co případné zavedení nějakých kontrol udělá s Evropou?
Předpokládám, že to, co teď zavedlo Rakousko, tedy roční kvóty na počet uprchlíků a zároveň zpřísnění ostrahy svých hranic, nemůže zůstat bez odezvy od těch zemí, které s Rakouskem sousedí. Otázka samozřejmě je, zda to nepovede k přesunutí nebo odsunutí toho problému směrem na Balkán, který tradičně není příliš stabilní a země tam tradičně mají velmi problematické vztahy. Pokud by se tam hromadily statisíce uprchlíků, kteří nemohou dál do Evropy, tak to může vyvolat velké pnutí. To samé platí samozřejmě o návrhu, zatím jenom teoretickém, premiéra Sobotky, který zřejmě vychází z nějakých konzultací s ostatními zeměmi Visegrádu, o jakémsi „zašpuntování“ hranice makedonsko- řecké a bulharsko-řecké. Ať už s pomocí Evropské unie, anebo – Sobotka to bohužel přesně nevysvětlil – třeba jenom jako iniciativa zemí Visegrádu. To by samozřejmě mělo také svoje dopady, které by potom vyústily do celé řady dalších událostí, které je někdy těžko předvídat.
Hrozí u nás kvůli slabosti současného vládnutí příklon k autoritářskému způsobu výkonu moci?
Samozřejmě, že uprchlická vlna je určitým katalyzátorem jistého vývoje k autoritářském stylu vládnutí, ale myslím si, že není jeho důvodem. Je tu rozdíl mezi slovy katalyzátor a důvod. Sklony k autoritářskému nebo řekněme neliberálně demokratickému stylu vládnutí jsou ve střední Evropě zakotveny mnohem hlouběji. Uprchlická krize posloužila jenom jako jakýsi urychlovač a některým populistickým stranám se podařilo vyhrát volby možná s větším rozdílem, než by se tak stalo bez uprchlické krize, kupříkladu v Polsku, ale jinak si myslím, že bohužel ty tendence k autoritářství a neliberální demokracii jsou mnohem hlubším problémem ve střední Evropě.
Může jít vývoj podobným způsobem, jako před druhou světovou válkou? Tehdy také byly autoritativní režimy v těch samých zemích, v Maďarsku, Polsku.
Může, ale zároveň nemůže. Může jít do určité míry podobným způsobem obecně proto, že v celém našem regiónu jsou už od dob Rakouska-Uherska určité, řekněme, kulturněhistorické předpoklady pro malé chápání liberální demokracie, pro sklony k autoritářství a vládě silné ruky. Evropě. Tyto tendence se znovu vynořují. Jeden rozdíl je v tom, že na západě Evropy se po válce skutečně experiment s liberální demokracií poměrně vydařil, zejména v Německu. To se povedlo zejména kvůli tomu, že Američané to tam po druhé světové válce vzali takříkajíc od podlahy a Německo bylo skutečně malý politický zázrak v tom, že se z toho, co znamenal nacismus, úspěšně vynořilo jako skutečně fungující liberální demokracie a právní stát. Hodnoty liberální demokracie jsou v Německu dnes zakořeněny tak hluboko, že paradoxně právě Německo, které bylo nositelem jednoho ze dvou totalitních režimů v Evropě, je dnes nejstabilnější liberální demokracií v Evropě. Pokud jde o náš región, zde je oproti stavu před 2. světovou válkou dnes situace jiná v tom, že ty země, které se tehdy propadaly do autoritářství, byly obklopeny státy, které liberální demokracii taky nepřály, naopak v nich často byly ještě hrůznější režim. Jako třeba v Německu nebo potom samozřejmě i v Rakousku. Dnes jsme obklopeni zeměmi, které jsou spíše inspiraci v tom opačném směru a rozhodně nevytváří na Českou republiku tlak, aby se Česká republika stala také nějakým totalitním autoritářským státem, jako to bylo v roce 1939.
Jakou roli bude hrát Rusko? Má tu své mluvčí, jako je Klaus a Zeman, také teď vstoupilo do syrského konfliktu. Jako by se Rusku hodilo, že Evropa bude trochu rozvrácená.
Rusko hraje zcela jednoznačně velmi negativní roli v tom, co se v Evropě děje, koneckonců ruská strategická doktrína označuje za svého nepřítele nejenom Severoatlantickou alianci, ale i Evropskou unii a Rusové dlouhodobě pracují na rozvrácení Evropské unie. Vyšetřování, které inicioval třeba Kongres Spojených států a americké tajné služby ohledně ruského financování politických stran po celé Evropě, které mají projektu Evropské unie škodit, to skoro není nic nového. To jsme všichni tak nějak tušili nebo dokonce věděli. Pokud jde o ruské angažmá v Sýrii, tak jsem od začátku toho názoru, že tam jde nejenom o ruské zájmy v v regionu, kde Rusové mají dlouhodobě vojenskou základnu a je to vlastně jeden z mála jejich přístupů k teplému moři, ale na druhé straně to je skoro cílená snaha jak region dál destabilizovat, aby z něho proudily miliony uprchlíků do Evropy. Vladimir Putin, který dlouho hledal způsoby, jak Evropu destabilizovat, našel nyní jakousi politickou zbraň hromadného ničení. To znamená, že jestliže hlavní důvod pro odchod milionu uprchlíků ze Sýrie, což je Asadův režim, bude dál trvat a Asad bude u moci, tím více Evropa bude destabilizovaná, pokud nepřijme nějaká skutečně radikální opatření. To se samozřejmě Evropa snaží, ale i tady je nebezpečí, že nakonec Evropa bude přijímat opatření, která jdou proti základním liberálním hodnotám. A sama sebe poškodí. Do určité míry Vladimir Putin tuto bitvu už vyhrál.
Mohla by se Unie rozložit?
Myslím si, že Evropská unie se nerozloží jako projekt, ale jsou tady různé scénáře, jak by se Evropská unie mohla kvůli té krizi modifikovat a vlastně de facto by to byl určitý způsob rozložení Evropské unie. Jedním z nich je už zveřejněný nápad Nizozemců zmenšit Schengen jenom na země severozápadního křídla Evropské unie. To by bylo jakési jádro, které by samozřejmě potom asi spolupracovalo i na další integraci intenzivněji než zbytek Evropské unie. Takže Unie by v nějaké formě existovala v dvoukolejné podobě dál a to, co chápeme jako Evropskou unii a skutečnou integraci by existovalo jenom v tomto tvrdém jádře.
Je také docela možné, že krize může dospět tak daleko, že ve světle toho, co se nyní děje v zemích Visegrádu, tedy nástup autoritářských režimů, v zájmu jakési sebeobrany nebo pudu sebezáchovy, země původní patnáctky nějakým způsobem řeknou, že rozšíření na východ byla chyba. A pokusí se Evropskou unii rozdělit, nebo lépe řečeno skutečně tu dvoukolejnost dovést tak daleko, že to bude de facto rozdělení Evropské unie na ty země, které sdílejí společné hodnoty a jsou schopny se domluvit a ty, které stojí, ať už svými režimy nebo neschopností se podílet na evropských řešeních, někde na okraji.
O co jde spojencům Kremlu, jako jsou Klaus a Zeman? Chtějí rozbitou Unii, aby tu měli větší prostor pro své vládnutí? Jednají přímo na pokyn Moskvy? Nebo jsou tam nějaké smíšené motivy?
U východoevropských a středoevropských lídrů, kteří se chovají autoritářsky nebo sabotují iniciativy Evropské unie jak disciplinovat Rusko, jsou ty motivy zřejmě smíšené. To znamená, že tito lidé nemají základní demokratickou kulturu a velmi touží po osobní moci. Evropská unie jim stojí v cestě, protože ona je ten omezující prvek, který z nich dělá vlastně něco na úrovni guvernérů spolkových států a to se jim samozřejmě nelíbí. Do jaké míry to může přímo řízeno Moskvou, o tom bych si nedovolil spekulovat. Jisté je, že v okolí těchto politiků, abychom byli konkrétní jak Klause, tak Zemana, se pohybují lidé, kteří evidentně mají velmi úzké vazby na Rusko, ruský byznys a podobně, takže ten vliv může být zprostředkovaný. Jsou to koneckonců lidé, kteří opatřují potom peníze těmto politikům na jejich činnost, kampaně a další věci.
Nestojí teď Spojené státy nějak stranou v současném světovém dění?
Amerika se bohužel ve světovém dění hodně stáhla do sebe. Na jedné straně je to pochopitelné, Obama zdědil dvě války, které stály Ameriku obrovské množství prostředků a byly velmi nepopulární. Slíbil už při svém nástupu, že se z těch válek stáhne, ale myslím si, že ten proces jako ten obrat Ameriky do sebe samé a zároveň ještě přeorientování směrem od Evropy do Asie, směrem k Číně a těm vynořujícím se tygrům na východě, že to v určité míry americko – evropské vztahy oslabilo. Když se ale podíváme na bezpečnostní architekturu, tak ta zůstává neporušená a americké závazky a odhodlání jim dostát jsou závazky v rámci NATO a nezdají se být nějak oslabeny. Vyjednává se o transatlantické obchodní dohodě. Možná, že pod povrchem toho probíhá víc, než se na první pohled zdá, každopádně na té oficiální úrovni se určité oslabení americko-evropských vztahů jeví jako reálné. Otázka je, do jaké míry se to změní po amerických volbách, protože tam nejspíš přijde do úřadu prezidenta politik, který v každém případě bude nějakým způsobem rozhodnější, než je Obama. Ten se zřejmě rozhodl, že své prezidentství zakončí tak, že už nic velkého nezačne.
Vypadá to, že se naše mentalita od doby pádu komunismu moc nezměnila…
Pro mě je zvláštní česká sebestřednost, v posuzování okolního světa, včetně toho co se děje v Německu a na západě Evropy. Mnoho lidí o tom mluví způsobem, který ukazuje, že vycházejí z hluboce provinciálních pozic a nechápou základy liberální demokracie, ani okolní svět v nějakých širších souvislostech. To mě překvapuje možná ještě víc než samotné události. Člověk, který jezdí po Evropě nebo do Spojených států, tak vnímá základní rozdíl už v atmosféře. Tam se také živě diskutuje, ale je to jiná kultura diskuse. Předpokládal jsem, že když po 26 letech od pádu komunismu přijde nějaká takováto krize, že budeme schopni reagovat více jako skutečně západní země, než jako stále ještě hluboce postkomunistická země, ve které se probudí, podobně jako v ostatních visegrádských zemích, provinční instinkty ve stylu „hlavně nás nechte na pokoji“. Napsal jsem před časem komentář, který se jmenoval „Ostnatý drát v hlavě“. Prvním instinktem českých politiků, těch významných, jako je prezident nebo Babiš, bylo už při náznacích rostoucí uprchlické krize schovat se za ten ostnatý drát, udělat si hranice a volat „opevníme se, nebudeme sem nikoho pouštět“. Připadá mi zvláštní, že v zemi, která ještě před 26 lety byla jeden velký koncentrační tábor, má dnes spousta lidí bláhové představy, že s pomocí nových opevnění a hradeb se schovají před globalizací nebo uprchlickou vlnou. Chtějí zpátky do bezpečí, což vzhledem k jejich hluboce zažraným mentálním stereotypům z dob komunismu znamená opevnit se. To mi připadá skutečně dost katastrofální. Politici by měli lidem vysvětlovat, že v globalizovaném světě se už není kde schovat, ale někteří z nich, jako prezident nebo Babiš, v nich tyto instinkty naopak oživují.
