Politolog Jiří Pehe pro FORUM 24 vyjmenovává hlavní ztráty, které tu zůstanou po vládnutí Andreje Babiše, na co se má zaměřit ten, kdo chce úspěšně vést volební kampaň, a proč někteří politici tak tíhnou k Rusku.
V jednom textu jste nedávno zmínil, že po Andreji Babišovi tu zůstanou značné ztráty a že by na to měla opozice upozorňovat. Jak byste je pojmenoval?
Po Babišově vládě bych viděl asi tři hlavní oblasti ztrát či společenské devastace. Jsou to samozřejmě ty, které způsobila pandemie.
Pak je tady ekonomika, protože Česká republika si půjčovala obrovské sumy peněz, které ale nebyly efektivně využity – ve srovnání s jinými státy. A je zde i rozvrat, který Andrej Babiš způsobil ve státní správě. Česká republika sice přijala v roce 2014 s platností od roku 2015 zákon o státní službě, ale Babiš okamžitě po tom, co nastoupil do funkce, ten zákon začal nejrůznějším způsobem obcházet a následně ho i s pomocí zákonné úpravy rozmělnil. To je obrovské manko, které se podepisuje na politizaci státní správy, tím i její nevýkonnosti. Opozice nedostatečně upozorňuje právě na tato témata, není tu jenom kauza Čapí hnízdo.
Možná to tak opticky působilo, ale třeba v Evropském parlamentu udělala opozice ohledně Babišova střetu zájmů hodně, až pak pan premiér ty politiky označoval za zrádce.
Myslím, že každá efektivní volební kampaň je založená na opakování několika základních bodů. Pokud se jakákoliv strana nebo koalice uchýlí k tomu, že se snaží voličům rozvláčně vysvětlovat různé problémy, tak to nemá velký efekt. Babišova kampaň je založená na tom, že agresivně opakuje těch několik bodů, které mu jeho PR tým předepsal. Je zajímavé, jakým způsobem se tu opoziční politici nechají zatlačit. I v těch televizních debatách, které jsme sledovali z regionů. Oni musí být schopni rychle a úderně reagovat, takže by z nich měla okamžitě vypadnout „prefabrikovaná“ odpověď. Když bude kupříkladu někdo tvrdit, že všechny země musely řešit covid krok za krokem, takže i naše vláda improvizovala, je třeba se okamžitě zeptat, proč v tom pak právě Česká republika patří k pěti nejhorším zemím na celém světě. Takové úderné argumenty musí mít opozice připravené, protože bojuje s agresivním a jednoduchým poselstvím Andreje Babiše.
Třeba si najali špatné lidi, nebo je tahle ta taktika nenapadne.
Je to spíš otázka zakázky marketingu. Strany si musí před každou volební kampani sednout a rozhodnout se, jak ji povedou, a přitom zvážit, kdo je jejich protivníkem. Pokud máte za protivníka někoho, kdo kupříkladu při televizních debatách nebo při interpelacích vlády v případě jakékoliv otázky, která se mu nelíbí, nebo při nastolení jakéhokoliv tématu, které ho nějakým způsobem irituje, přejde do agresivního útoku, musíte s tím počítat. Také třeba odpovědět trochu agresivně a nenechat tomu druhému volné pole. Jinak to pak skutečně vyznívá tak, že Babiš je ten silný lídr a ti ostatní trošku jakoby nekňubové. Jeden příklad: Babiš se opakovaně pokoušel vytahovat na Ivana Bartoše jeho údajně kontroverzní výroky v minulosti. Bartoš a další odpovídali, že to je minulost, že společný program PirSTAN z toho nic neobsahuje. Přitom by stačilo připomenout, že Babiš nemá coby bývalý komunista a spolupracovník StB právo nikoho kádrovat. Kdy se proboha právě z něj stal takový demokrat, že kádruje Bartoše třeba kvůli jeho deset let starým názorům na NATO?
To se týká také tématu volebních dárků pro občany, protože lidem se těžko vysvětluje, že by neměli dostat nějaké peníze. Oni je prostě chtějí. Výzkumy po brexitu ukazovaly, že někteří lidé chtěli brexit, i když věděli, že to ekonomicky poškodí jejich potomky. Co by na ně mohlo zapůsobit, když už nezabírá ani „hlas vlastní krve“?
V takovém případě je nutné prostě opakovat, že stát nějakým způsobem musí v takové krizi, jaká tu byla, lidem pomoci. Ale že se vše musí dělat s rozmyslem a že nemůže nechat za svoji neodpovědnost platit naše děti a vnoučata.
Před každými volbami se opakuje, že jsou zlomové a nejdůležitější od roku 1989 a jde o osud demokracie a podobně. Asi teď nejde o téma nějakých lágrů nebo zákazu cestování aj., ale taková nějaká polonizace nebo maďarizace politiky představitelná nejspíš je a mohla by mít docela trvalé následky, ne?
Když mluvíme o polonizaci nebo maďarizaci českých poměrů, musíme přesně rozlišovat. Tedy pojmenovat to, čeho je vláda schopna dosáhnout reálně v českém kontextu. To, co se událo v Maďarsku a v Polsku, se nemůže úplně stejně odehrát v Česku. Je tu jistě možnost jakéhosi plíživého podvazování nezávislosti některých institucí, jako jsou veřejnoprávní média. Toho lze dosáhnout i skrze vládní kroky nebo prostou většinou těch stran, které na tom mají zájem. My máme ale jinak strukturovaný ústavní systém a ty zásadní změny, které změnily Maďarsko a Polsko, byly ústavního charakteru. To znamená, že vlády jedné strany tam přijaly změny ústavy, které pak vyústily do toho, co vidíme v podobě omezování tisku anebo třeba v útoku na justici. To dle mého názoru není u nás úplně možné, protože senát má absolutní veto, pokud jde o změny ústavy a změnu volebního zákonodárství. Týká se to i přijetí zákona o referendu, takže ten útok by musel být mnohem promyšlenější a zákeřnější, museli by obejít ústavní mechanismy.
To by ale docela dobře mohl někdo zkusit, ne?
Ano, to samozřejmě neznamená, že se o to nepokusí, ale musíme si uvědomit, že v Polsku a v Maďarsku došlo k těm útokům částečně i proto, že na rozdíl od České republiky tam zvítězila jedna strana, která tvořila vládu. Ta potom, když měla absolutní nebo v některých případech i ústavní většinu jako v Maďarsku, tak nebyla schopná odolat antidemokratickým pokušením a snažila se pojistit si moc navždy. Česká republika zatím ze čtyř visegrádských zemí je jediná, která neměla vládu jedné strany a ani mít nebude. Já nevylučuji, že může dojít třeba v případě vlády ANO, SPD a komunistů k pokusům omezit to či ono, ale ty zásadní změny, které by změnily parametry celého demokratického systému, by musel schválit senát a musel by se k tomu vyjádřit Ústavní soud. To v českém kontextu není naštěstí příliš reálné.
Zatím ale docela úspěšně probíhá neustále nějaké „došetřování“ Čapího hnízda, což je dost bizarní záležitost, ať už by byl Andrej Babiš vinný, nebo nevinný.
Politická moc má schopnost, pokud je vykonávána určitým způsobem, prosakovat třeba do fungování justice a státní správy. To jsou samozřejmě věci, které demokracii poškozují, ale neřekl bych, že to je souměřitelné třeba se změnou volebního zákonodárství tak, aby už nikdy nemohla vyhrát jiná strana a hnutí než hnutí ANO. Rozhodně si nemyslím, že česká demokracie je v pořádku. Ona je pod velkým náporem plíživých snah přivlastnit si státní správu nebo ovlivňovat justici tak, aby šla na ruku mocným. Nejsou to ale svým rozměrem kroky souměřitelné s tím, co vidíme v Polsku a Maďarsku. Česká společnost je taky modernější než polská a maďarská, takže se tady někdo jako Babiš moc nemůže spoléhat na polarizaci, kterou vidíme v Polsku a Maďarsku. Tam je několik velkých měst, ve kterých je moderní liberální prostředí, a pak zbytek, který v podstatě mentálně žije v devatenáctém století. A silná role konzervativní katolické církve.
Miloš Zeman tady byl ale v přímé volbě zvolen dvakrát. Polovina lidí byla stále schopná v průzkumech říkat, že mu důvěřují.
Česká společnosti se štěpí mnohem více podél linie, kterou bych nazval postkomunistická část společnosti versus post-postkomunistická, modernější. Nemalá část společnosti je nějakým způsobem mentálně stále ovlivněna bývalým režimem. To neznamená, že ti lidé museli být v komunistické straně, ale byli nějakým způsobem formováni bývalým režimem a čím jsou starší, tak tím více se jim vrací určité způsoby myšlení, touha po vládě silné ruky, po bezpečí atd. Že je to u nás zřejmě silnější než v jiných postkomunistických zemích, je i dílem normalizace, kterou jinde nezažili. Politici s tím dokážou pracovat. Pak je tady modernější část společnosti, která je post- postkomunistická, která už z toho nějakým způsobem vystoupila. Vidí svět globálněji, v kontextech. To se u nás stále utváří. Ty dva pohledy se sváří, demografie je ovšem na straně té modernější části společnosti. Když se na to podíváme ze širšího hlediska, tak bude muset v České republice dojít k nějakému zásadnímu střetu kvůli pnutí, které tady je mezi těmi dvěma částmi společnosti. Česká republika je mezi 15 nejvíce globalizovanými zeměmi světa, ekonomika je napojená technologicky i organizačně na globální společnost. Proti tomu tu stojí zastaralá politická postkomunistická politická reprezentace. Ten stav nemůže dle mého soudu trvat věčně, protože to má svoje ekonomické a další dopady. Nemyslím si, že by u nás bylo možné vývoj zvrátit zpátky.
Asi by ten vývoj ovlivnilo, kdyby se do nějaké velké krize dostala Evropská unie…
Na rozdíl od doby mezi světovými válkami, kdy jsme byli jakýmsi ostrůvkem demokracie obklopeným autoritářskými státy, jsme dnes integrováni do demokratického společenství, které nám dává nějaký rámec. Jsou tu pravidla hry a jsme upozorněni, když nějak vybočujeme. To je velmi důležitá věc. A mají na nás i páky v podobě možného krácení dotací.
Je zajímavé, že takový ten laskavý pohled na Moskvu a Kreml je u nás jakoby rozprostřen napříč od pravice po levici, od Klause ke komunistům. Proč to tak je?
To je taková záhada české politiky, protože tato země byla brutálně okupována sovětskými tanky. Přitom byl zničen pokus o reformní demokratizační experiment, zahynulo přes stovku lidí. Přesto je tady spousta lidí, kteří si Rusko nějakým způsobem dál idealizují. Vysvětlit to by asi vyžadovalo možná jít hlouběji do historie, k rusofilským tendencím v české společnosti. Na druhou stranu si myslím, když se podíváme na ty politické strany, které tady k Rusku tíhnou, a na ty ostatní, tak vidíme docela jasnou dělící čáru. Může tam být celá škála věcí, od toho, že Rusové na některé politiky něco mají ve svých archivech, až po ekonomické zájmy. Není tajemstvím, že Putin financuje a podporuje extrémně pravicové strany po celé Evropě, takže pro mě není překvapující, když slyším, že ta či ona extrémně pravicová strana se ukazuje jako proruská.