Europoslanec Jiří Pospíšil (TOP 09) FOTO: Jiří Pospíšil
FOTO: Jiří Pospíšil
Celá Evropa po invazi na Ukrajinu řeší, jak vyřešit energetickou závislost na Rusku, které je největším dodavatelem klíčových surovin do států EU. Téma logicky hýbe také Evropským parlamentem, kde se jím zabývá i český poslanec Jiří Pospíšil. Deníku FORUM 24 řekl, že je jednoznačné, že odebírání ruského plynu musí skončit.
USA v úterý oznámily, že nebudou nadále odebírat ruský plyn a ropu. Velká Británie plánuje totéž ke konci roku 2022. Neměla by totéž udělat EU?
Můj názor je v tomto jednoznačný. Nemůžeme teď odebírat plyn či ropu z Ruska, které pak naše peníze používá k financování vojenské agrese vůči Ukrajině. Rozumím, že podíl ruských surovin je v USA nebo v Británii nižší než třeba v Německu, ale to nás nemůže odradit. Nechceme přece financovat našeho otevřeného nepřítele.
Dělají už unijní instituce nějaké konkrétní kroky směrem k odstřižení ruských dodávek plynu a ropy?
Evropská komise představila Evropskému parlamentu dokument, který navrhuje cesty k ukončení naší závislosti na ruských surovinách. Bohužel se ale v dokumentu většinou mluví až o roce 2030 jako o okamžiku, kdy by mohla naše energetická závislost na Rusku skončit. Představa, že budeme dalších sedm let posílat Putinovi peníze na zbraně je pro mě osobně nepřijatelná.
A můžeme se od ruských zdrojů reálně odříznout rychleji?
I samotná zpráva Komise připouští, že tu možnost rychlejšího řešení existuje. Jako europoslanec jsem proto dnes interpeloval Komisi s dotazem, zda pracuje s variantou ukončit ruské energetické dodávky do konce letošního roku 2022, kolik by podle evropských komisařů takové řešení stálo a zda mu něco zásadního brání.
Připojil jsem se také k otevřenému dopisu bývalého litevského premiéra Andriuse Kubiliuse, který vyzývá k okamžitému ukončení ruských energetických dodávek.
Jak by „odstoupení“ od ruského plynu či ropy fakticky fungovalo?
Komise navrhuje dvě cesty. První je hledání nových dodavatelů, druhým ekologická transformace, která sníží energetickou náročnost našeho hospodářství. Nemám nic proti ekologickým modernizacím jako je třeba zvýšení výroby biometanu či čistého vodíku, ale je jasné, že ty tu nebudou lusknutím prstu a neposkytují proto akutní řešení. Trochu mi proto ze strany Komise chybí větší důraz na rychlé nalezení alternativních dodavatelů. Ať paralelně běží energetická modernizace, ale musíme bezodkladně zorganizovat odkud nahradit ruské dodávky, když nám navíc sami Rusové hrozí, že mohou své kohoutky kdykoli zavřít.
Rusko do EU dodává 45 % plynu. V některých státech je to i více, jinde méně. Musíme rychle zvýšit dodávky zkapalněného plynu z USA a Kataru i množství plynu dodávané z Norska či Alžíru. Samozřejmě to bude něco stát, ale pokračující financování putinovského Ruska z dodávek plynu a ropy do Evropy by do budoucna přineslo mnohem větší náklady. Museli bychom totiž logicky vydat mnohem více peněz na obranyschopnost před nepřátelským obrem, kterého si teď sami „vykrmujeme“. S tím musíme v zájmu vlastní sebeobrany co nejrychleji skončit.
Kromě energetického odstřižení se Evropy od Ruska je horkým tématem teď také bezletová zóna nad Ukrajinou. Je podle vás reálná?
Včera jsme si přečetli výzvu řady výrazných amerických specialistů na mezinárodní vztahy a obranné záležitosti, v níž se tvrdí, že je možná humanitární verze bezletové zóny a že by k ní NATO mělo přistoupit. To je nový prvek do vážné debaty o tom, kam až může Západ zajít v pomoci Ukrajině, aniž by to vedlo k masivnímu vojenskému konfliktu s Ruskem, které má největší jaderný arzenál na světě. V reakci na barbarské ničení ukrajinských měst tuhle debatu musíme vést, aby Putin viděl, že tahle varianta je na stole.
