Na film Anděl Páně 2 režiséra Jiřího Stracha přišlo už téměř 600 tisíc lidí. Úspěch je to nevídaný a podle jeho slov i nečekaný. Ve vánočním rozhovoru pro Svobodné fórum jsme hledali důvody toho, proč se tahle pohádka líbí tolika lidem, ale dostali jsme se i k jiným tématům. Hlavně k Bohu.

Váš film Anděl Páně 2 už v kině navštívilo skoro šest set tisíc lidí. Čím si takový úspěch vysvětlujete?

Ten úspěch má myslím dva zásadní momenty. Zaprvé byl předpřipravený jedničkou, která se jedenáct let vysílá v televizi. Dále si myslím, že ve společnosti vládne „blbá nálada“. Nikde žádná naděje. Podívejte se na politiku – Ovčáček ovčáčkuje… Americký velvyslanec přijde na Hrad a oni dělají, že ho nevidí. Když jim ukáží fotky, nejsou ani schopni se omluvit. Svět, který žijeme, ztrácí hodnotové pilíře. Pak se objeví Anděl Páně, který je přinese – a přinese ty naše, ty, v nichž žili naši dědečkové a babičky. To není nic objevného, to je prostě ta dvoutisíciletá tradice, to, na čem stojí naše civilizace.

Myslíte, že lidé potřebovali hodnoty a zároveň něco, co je potěší?

Ano. A zároveň určitou jistotu, možnost spolehnout se. Bůh je neměnný. V tomto bezhodnotovém světě, kde nemůžete mít jistotu toho, co je a co není pravda, je to těžké. Politika i média, to je velký problém. Kdo bude platit prezidentskou kampaň? Číňané? Rusové? Nebo někdo jiný? Nevíme. To v lidech vytváří pocit nejistoty a do toho přichází pohádka, která řekne, kde je dobro a kde zlo. Divák se rád na hodinu a půl nechá obejmout laskavostí a unést se na vlně pohádkové jistoty.

[ctete-foto]90006[/ctete-foto]

Proto točíte pohádky?

Já mám pohádky rád, i když ne všechny. Já jsem generace, která vyrůstala na Svěrákovi, na Cimrmanech. Jsem schopný citovat pasáže z hlavy. Ta svěrákovsko-werichovská výchova Husákových dětí se do toho prolíná. Humor musí být chytrý, nikoli hloupý, prvoplánový, laciný a lascivní. Ano, my můžeme použít sprosté slovo, ale naprosto přesně a vhodně.

Nechybí lidem také víra v Boha?

Já nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že celé Česko je ateistické. Tohle je země svým způsobem věřících lidí, takových něcistů, jak říká Tomáš Halík. Všichni věříme v to, že nás něco přesahuje. My jsme ale země proticírkevní, nemáme rádi instituce, to je taková ta švejkovská povaha v nás. Nejsme Poláci, kteří budou bojovat hlava nehlava, my ze sebe necháme udělat protektorát, ale ve Škodovce potom do bomb sypeme písek. Víra v Polsku je navíc často taková příliš deklamovaná. Naše západní civilizace včetně Ameriky svým liberalismem začala být tak svobodná a dokonalá, že my sami jsme si Bohem. Už ho nepotřebujeme. My máme zákony, máme svobodu, to je bezvadná věc. Spousta lidí ale svobodu úplně pochopit neumí. Já a moje svoboda, to je nejdůležitější hodnota, to já. Naše společnost má strašně zbytnělé ego. A přitom co jsme? Co je člověk? V prach jsi a v prach se obrátíš, člověk sám nemůže být sobě pilířem. Proto máme Desatero, to, co je něčím vyšším, to potřebujeme. My se hrozně divíme, že přichází primitivní islám a má sílu. Proč ji má? Má ideu.

A co s tím?

Nemyslím, že to změní politika, ani dalajláma, nezachrání nás ani Václav Havel. Všimněte si, jak se lidé chovají k heslu o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Mimochodem – to je svatý Pavel. Jakmile se tahle síla objevila, začalo se mu ze všech stran nadávat, podkopávat… Havlovská idea v této zemi není, stejně jako ta masarykovská. Nevím, jak z toho ven. Pojďme si připomenout to, že Bůh je nad námi a dodržujme Desatero. Spousta lidí mi tvrdí, že jej dodržuje, přestože v Boha nevěří. No to asi těžko, protože první přikázání zní: V jednoho Boha věřiti budeš. Takže už jen tím dodržují tak maximálně Devatero. Bůh je lepší než my v každé naší vlastnosti – když si tohle uvědomíme, tak nás to dovede k pokoře.

[ctete-foto]89198[/ctete-foto]

Nevychází tohle přesvědčení a hodnoty ale hlavně z rodiny, která jako by byla na ústupu?

Dnes se zdá, jako by rodina, která je základem naší společnosti, byla přežitek. Lidé už se přece nemusejí brát, když je to přestane bavit, rozejdou se, ať mají děti nebo ne, pak zase mají jiné děti s někým jiným… Je to trošku problematické. Stát ani společnost rodinu nepodporuje, nedělá nic pro to, aby držela pospolu. Ano, to nám chybí.

Často otevřeně hovoříte o tom, že jste věřící. Když jste zmiňoval ten český pohled na církev – není to někdy složité?

Mnohokrát je to nepříjemné. Když jsem podporoval církevní restituce, které považuji za správné, dostal jsem mnoho nenávistných vzkazů. Což je nepochopitelné – když někdo někomu ukradne auto a za dva roky se najde, znamená to, že už se mu nemá vrátit, protože s ním jezdí někdo jiný? Za tou nenávistí byla samozřejmě i kampaň ČSSD, která dobře odhadla, kde získat politické body. A to je právě problém současné politiky, nejen u nás. Jestli země jako Amerika má prezidenta kvůli takové kampani, jaká tam proběhla, nemáme jistotu ani tam, v té nejsvobodnější zemi a nejtradičnější demokracii.

Je ale možné, aby politický boj probíhal čestně?

Samozřejmě, je to čirý naivismus. Já mám možnost věci ovlivnit pouze tím, že se budu modlit a že natočím třeba Anděla Páně, který nějakým dílečkem, setinou promile se postará o to, aby tu duši kultivoval a hladil.

To je to, co vás žene dopředu?

Také už nic jiného neumím! Ale ano – proto jsem si to kdysi vybral. Je to krásné, když člověk rozesměje plné kino a ještě mu třeba něco dá. Teď mi přišel e-mail o tom, jak kdysi viděla nějaký můj film, zrovna měla těžké období, ale zároveň ji to pohladilo a potěšilo. I kdyby se tohle podařilo u jednoho jediného člověka, ten film měl obrovský smysl.

Už přemýšlíte o tom, co budete točit dál, nebo ještě žijete Andělem Páně?

Teď vím, že budeme na jaře točit pokračování Ztracené brány, tentokrát bude o templářích. Teď ale probíhá novinářská vlna, díky které se o filmu stále mluví, protože mít půl milionu lidí v kinech za čtrnáct dní, to je událost. Takže Anděl mě ještě nechce pustit ze svých křídel. Je to ale opravdu krásný pocit, píší mi lidé o tom, že si třeba lístky dávají k Vánocům, protože pro mnoho lidí je návštěva kina luxus. České televizi se ozvala paní, ročník 1922, v němž prosila generálního ředitele Petra Dvořáka, zda by nemohli Anděla Páně 2 pustit letos v televizi, jelikož se bojí, že by se příštích Vánoc nemusela dožít a do kina už se nedostane. Byl to ručně psaný dopis. Rozhodl jsem se proto, že za ní i s kopií filmu zajedu a film jí pustím, protože to mě opravdu dojalo.

A co vy a Vánoce?

Já to zase tolik neprožívám, raději si sednu do kavárny, než abych běhal po nákupních centrech. Čekáme, až se nám narodí ten Spasitel. Vzpomeneme si také na ty, kteří nás předešli do toho nebe. Je to krásné – křesťanství je jediné náboženství, kde Bůh, aby se přiblížil lidem, sám sebe udělal člověkem. Proto aby si zažil to lidství. O to jsem se snažil ve svém filmu, stáhnout ty svaté z těch piedestalů a přiblížit je lidem.

Někdy si z toho děláte legraci. Kde je ta hranice?

Ta je opravdu tenká. Já tvrdím, že Bůh je v každé naší lidské vlastnosti lepší, než jsme my všichni. Ve schopnosti milovat, odpustit, ale také ve smyslu pro humor! To je ostatně vidět i v našich lidských osudech. Já si přece z někoho mohu udělat legraci, abychom se tomu všichni zasmáli. Důležité ale je, aby se tomu zasmál i ten, z toho si děláme legraci. A o to mi jde. Často mi bylo vyčítáno, že jsem si dovolil hrozného znevážení a že se bere jméno boží nadarmo. Myslím, že Bůh má opravdu jiné starosti, vždyť to navíc vychází z modlitby! Braní jména Božího nadarmo je přece třeba zneužití v politické kampani, zaštiťování se jím třeba pro válku. Ne tohle. Pokud to někdo nechápe, ať klidně zůstane ve své rigiditě.

Ještě bych se vrátila k vašim filmům. Stojíte za kamerou, nechybí vám někdy stát před ní?

Absolutně ne. Občas mě obsadí, teď jsem hrál portýra v Básnících, ale to byl jeden natáčecí den, z radosti. Já už bych ale před kameru nechtěl. mám s čím porovnávat – když pracujete s lidmi jako je Ivan Trojan nebo Táňa Vilhelmová, to jsou výborní herci. Já bych jim to svým neherectvím kazil, což nechci. Tím spíš ne v mém filmu.

Nikdy jste tedy neuvažoval o tom, že byste obsadil nějaké neherce?

Už jsme si vybudovali partu, bz které už bych točit nechtěl. Objevování nových lidí je trochu problematické. Na natáčení máme málo času, stále méně. Za málo peněz hodně muziky. Je samozřejmě možné někoho něco naučit, ale kvůli finančnímu zázemí a dalším možnostem bychom mu nemohli věnovat tolik času, kolik by bylo potřeba. A to bych nechtěl.

Jak těžké je na takový film sehnat peníze?

Myslel jsem si, že budeme mít velkou výhodu díky prvnímu dílu. Pomohla Česká televize, dostali jsme grant a podporu RWE. Ale co dál? To jsme byli na polovině. Pak se přidali výrobci hraček Bambule, což stále nestačilo, a v poslední fázi se nad námi smiloval jistý pan Mařík, filantrop, který se rozhodl nám pomoci. Díky tomu máme hezké triky, plakáty a všechno je dotažené. Nebyla to legrace.