Jiří Stránský je scenárista, překladatel, básník, skaut, podle svých slov spíše vypravěč než spisovatel, který strávil dlouhá léta v komunistických lágrech. O svém věznění a o zločinnosti bývalého režimu dodnes přináší svědectví ve svých dílech. V rozhovoru pro FORUM 24 hovoří nejen o minulosti, ale také o tom, kam se za 27 let od sametové revoluce posunula naše současnost.

Pane Stránský, říkáte o sobě, že nejste spisovatel, ale vypravěč. Proč?

Mně se doma v rodině od dětství smáli, že pořád něco vyprávím. Původně jsem po vzoru svého dědečka, který měl statek, chtěl být sedlákem, hodně jsem také sportoval, takže jsem tak nějak nevěděl, kam dřív skočit. Byla to ale právě rodina, co nejvíce ovlivnilo můj další osud. Můj čestný kmotr byl Jan Masaryk, bylo mi necelých sedmnáct let, když ho zabili. Tatínek byl v Osvětimi, strýčka odsoudili…

Na základě všech těchto zážitků jsem se rozhodl, že bych to měl nějak sepsat, což jsem také začal dělat. To všechno byl takový oblouk, a právě tak se jmenuje jedna moje kniha.

Pak to šlo rychle za sebou. Tátu zavřeli, bráchu zavřeli a pak zavřeli mě. Už jsem to nestihl dopsat. Ale i ve vězení jsem měl štěstí, což je mimochodem název mé první knihy. Tam jsem totiž začal potkávat lidi, kteří mi pomohli najít v životě správnou cestu. Básník Jan Zahradníček, kterého jsem miloval, mě jako věřící člověk odnaučoval nenávisti. Chvíli trvalo, než jsem pochopil, že těmito pocity bych jen ničil sám sebe. Honza Zahradníček mi poté, co jsem přiznal, že chci být spisovatelem, řekl: „Tady máš příležitost. Nemusíš psát žádné romány, ale jestli chceš být spisovatelem, tvojí povinností je ty příběhy, které potkáš v kriminále, zaznamenat. Bude jich mnoho.“ A měl pravdu.

Jak těžké bylo všechno zapisovat a zaznamenávat?

To mě také učili moji spoluvězni. Prozaik František Křelina nebo Josef Knap… Mým dalším štěstím navíc bylo, že jsem se neučil jen psaní. Ze školy mě vyhodili ještě před maturitou a nyní jsem v uranových lágrech dostal příležitost učit se od těch nejlepších lidí, kteří byli zavřeni spolu se mnou. Byl jsem lačný po vědění. Franta Křelina mě učil spisovatelství jako umu, ale dále zde bylo sto univerzitních profesorů! Opravdu jsem si mohl vybrat, co studovat. Od těch nejlepších jsem tak poznával kunsthistorii, filozofii, estetiku… Nevím, co všechno. Na oplátku jsem některé své pedagogy učil cizí řeči. Měl jsem, dalo by se říci, aspoň občas aspoň trochu příjemný kriminál. S Karlem Peckou jsme spolu seděli pět let, ve vězení jsem se potkal s básníkem Zdeňkem Rotreklem nebo s pozdějším předsedou Ústavního soudu Zdeňkem Keslerem.

V uranových dolech jsme navíc pracovali s civily. Naštěstí jsem našel kluka, pro něhož jsem byl jakýsi hrdina – a on mi všechny mé poznámky nanosil domů. Jednoho dne pro mě ukradl ve Sběrných surovinách anglickou knížku od amerického autora Jacka Schaefera, která se jmenovala Shane. Přečetl jsem ji jedním dechem – a romanticky sám sobě slíbil, že – vrátím-li se – ji přeložím.

Ale abych se vrátil k vaší první otázce. Spisovatelem jsem se stal až ve vězení, ale už jsem z táborové knihovny věděl, že všichni současní autoři byli členy KSČ, v nejlepším její kandidáti, eventuálně členové Svazu přátel SSSR. Jen o jednom jsem věděl, že v žádném takovém spolku nebyl – Josef Škvorecký. O mně je známo, že nemám strach, takže jsem se hned pár dní po svém propuštění v roce 1960 vydal k němu domů, což mi doporučil můj spoluvězeň Vladimír Valenta. Škvoreckému jsem řekl, že bych chtěl být spisovatelem stejně jako on a taky že bych rád přeložil knihu jménem Shane od pana Schaefera.

Co vám na to odpověděl?

Za prvé to, že zná moji rodinu. A pak hovořil o tom, že dělám chybu v tom, že říkám, že je spisovatel. „Já nejsem spisovatel,“ řekl mi. „Já jsem vypravěč.“ Pojmenoval to velmi přesně. Veškerá moje literatura je o tom, že vyprávím příběhy tak, jak jsem je slyšel.

Škvorecký byl navíc jedním z největších znalců anglické a americké literatury. Když jsem mu proto pověděl o Schaeferově knize, velice ho to zaujalo – řekl, že si ji přečte a že popřemýšlíme o tom, jak by bylo možné ji přeložit a vydat. Stalo se to v roce 1965 a dostal jsem za to nakonec překladatelskou cenu. Měl jsem výhodu v tom, že moje rodina byla velmi lingvistická. Táta nás sice nutil, abychom se vyučili řemeslu – já jsem vyučený truhlář –, ale byl tvrdý na to, abychom se učili řeči. Dostal jsem od Pánaboha dar, že mám dobré uši na cizí jazyky. Po válce navíc měly děti těch, kdo byli v koncentrácích, možnost získat stipendia do zahraničních škol. Se starším bratrem jsme se na čtvrt roku dostali do anglické školy ve Švýcarsku – a to mi dalo mnoho.

Zmiňoval jste své knihy Oblouk nebo Štěstí. Zdivočelá země se se odehrává v pohraničí, co vás k němu přivedlo?

Jako kluk jsem na vlastní oči viděl tu zkázu a věděl jsem, že se s ní nikdo nebude chlubit. Takže i o tom jsem musel vydat svědectví. Když v roce 1968 přišli Rusové, byl jsem opravdu naštvaný na všechny komunistické spisovatele, Řezáče a další, kteří říkali, jak komunisté zvelebili pohraničí. Sám jsem přitom na vlastní oči viděl, jak to tam ničí, jak kradou…

Ještě dodnes mi ale chodí anonymy od různých komunistů! Pravidelně trochu drze mluvím do Českého rozhlasu Plus. Dostal jsem třeba dopis od jednoho z nich, že se dopustili veliké chyby, když nás pustili v 60. roce z vězení. Prý nás měli spíš zabít než pustit. Dnes je to ojedinělé, ale při prvním i druhém uvedení Zdivočelé země jsme takovéto vzkazy s Hynkem Bočanem dostávali pořád. Předseda bolševiků Vojtěch Filip si dokonce v České televizi vyžádal čas, aby sdělil národu, že nechápe, že veřejnoprávní televize může vysílat seriál, který je od samotného počátku až do konce lživý, nepravdivý a urážlivý.

To se ale netýká jen Zdivočelé země. Do pořadu Mikrofórum mi jednou – když se ještě dalo telefonovat –, zavolal tazatel, aby se zeptal: „Pane Stránský, mám na vás jednu otázku, i když vím, co odpovíte. Myslím, že Mašínové byli vrazi. Co si o tom myslíte vy?“ „Já si myslím, že jste komunista,“ odpověděl jsem mu. Doporučil jsem mu také, aby se naučil jinou rétoriku než tu, kterou jsem poslouchal čtyřicet let. Vysvětlil jsem mu, že když mě zavřeli estébáci za něco, čeho jsem se nedopustil, pořád mi opakovali, abych si uvědomil, že jsme vůči sobě v třídní válce. A ve válce jsou přece i mrtví. Nakonec jsem mu řekl: „Mohl byste mi prosím jmenovat alespoň jedinou válku, ve které nebyl žádný mrtvý?“

Když jste zmiňoval Vojtěcha Filipa… Co si myslíte o podobných vyjádřeních a o tom, že komunisté stále mohou takovýmto způsobem popírat minulost?

Základní problém je v tom, že oni vědí, co mohou říkat, aby to nebylo trestné. Navíc si ze všech nejlépe uvědomují, že pro náš národ těch čtyřicet let znamenalo tři generace. Jak říkal nebožtík Ludvík Vaculík, který sám byl také komunista: „Těch čtyřicet let nám zkazilo mysli.“ A nejenom to. Mysli to zkazilo natolik, že když přišel 17. listopad a hlavně ten čas po něm, na rozdíl od jiných národů včetně Němců si u nás nikdo nezametl před vlastním prahem. Někteří moji kamarádi byli v disentu i podepsali Chartu 77 a najednou mezi signatáři potkávali ty, kdo v 50. letech zvedali ruce, aby některé i pověsili!

Jak to, že jste to na rozdíl od vašich přátel viděl jinak?

Narodil jsem se do rodiny, která byla vždycky alergická na jakoukoli totalitu. Ta naše modrá krev má přece jen trochu jiné zásady. Před nikým si neklekáme, nehrbíme se, nenecháme se otrávit… Skauti ode mě přebrali heslo „Když můžeš udělat radost, musíš“ nebo „Je škoda každého dobrého slova, které se neřeklo“. To jsou drobné pravdy, které procházejí mnoha generacemi mé rodiny. Ve mně se ta strašná nenávist k režimu rozrostla tehdy proto, že jsme všichni, až na maminku, byli zavření. Maminka byla taková drobná, malá, útlá dáma. A ona tím vším trpěla daleko víc než my. A to víte – ten vztek, když vás vyženou, všechno vám seberou a jste mladý… Je veliký. Pak jsem se ale té nenávisti a touhy se pomstít v podstatě zbavil.

A jde to vůbec?

Nejde. Musíte ji polykat, což není jako polknout slinu. Když jedete autem do zatáčky, je tam značená. A tohle jsou také taková značení. Je to možná tím, že pro mě byly tyto zážitky takovým ponaučením, a tak důležitým milníkem pro můj život, že jsem se snažil neustále o tom vydávat svědectví. Moje knížky jsou o té době, ale třeba se odehrávají teď, jako například Piknik.

Od 17. listopadu 1989 už uběhlo více než 27 let. Zdá se vám, že se ty naše zkažené mysli už trochu zlepšily?

Mám výhodu v tom, že jsem dvacet let chodil na školy povídat dětem o minulosti. Byl jsem také námětem několika diplomových prací. Dnes existuje zásadní kvalitativní i kvantitativní rozdíl. Byl jsem u toho, jak děti propadaly konzumu, bylo zjevné, jak jsou poznamenané rodiči, závidí si… A to už není.

Mnohokrát jsem dostal otázku: „A proč mi o tom doma nikdo neřekl?“ Snažil jsem se jim vysvětlit, že každá rodina se s tím pučem musela nějakým způsobem vyrovnat. Ti lidé živili rodiny, museli dál žít. Že někdo spolupracoval více a někdo méně, to byla otázka povahy. Některé ty děti z toho byly úplně nešťastné. V Tachově ve škole byla ředitelkou dcera člena pohraniční stráže! Jiným žákům zase tvrdili, že StB byla česká obdoba FBI.

Jednu věc jsem se ale těm dětem – a nejen jim – snažil zdůraznit. Život mě naučil těžit i z věcí, jimiž mi někdo chtěl ublížit. Veškeré poznání, ať je jakéhokoli druhu, musím použít ve svůj prospěch. To mě naučili moudří lidé mého života – a dělám to dodnes.