ROZHOVOR / Přijeďte za mnou do Nuslí, pravil Jiří Vyorálek na mou žádost o rozhovor. Přijela jsem. A žasla nad místními poměry. V hotýlku Hispaniola, někdejším hotelu Union na dohled od Botiče, se objednává kafe výhradně španělsky nebo anglicky, s češtinou nepochodíte. „Je to taková raritka, cizokrajný personál,“ prohodil Jiří Vyorálek, jenž světácky dorazil v kožené bundě podobné té, kterou nosí jako detektiv Černý ve Stínech v mlze.

Prvorepublikoví zakladatelé hotelu by se možná divili. Rozhovor jsme naštěstí vedli česky. A bylo o čem. Jiří Vyorálek má příznivé herecké období. V Sedmi schodech k moci hrál premiéra, jenž podlehne svodům ambiciózní manipulátorky, ve zmíněném seriálu Stíny v mlze rozplétá s Petrou Špalkovou zločiny, v Divadle Na Zábradlí se pohybuje dokonce na šikmé ploše (a to doslova) jako Trigorin v Rackovi. A v létě ho potkáme ve filmu Zahradníkův rok.

Detektiv Martin Černý ze Stínů v mlze je na obrazovce už podruhé. Ale kriminalistu hrajete poprvé, je to tak? 

Ano, můj první kriminalista. Předtím byl jen populární patolog. Mám splněný dětský sen, navíc v dobrém projektu. Scénář od Zdenka Zapletala je skvěle napsaný, tým na place výborný, byla to moc fajn práce.

Překvapil vás osobně některý z případů, o nichž jste se ve scénáři dočetl?

Spíš mě překvapilo, jak se jeden z dílů nečekaně protnul s realitou. Teď myslím střelbu na filozofické fakultě.

Jak moc vás to zasáhlo? Že je něco takového, co jsme slýchali jen z amerických končin, možné i u nás?

Zasáhlo mě to moc. Já se ten den motal celou dobu kolem, nejdřív směrem do Divadla Na Zábradlí, pak jsem vyzvedával děti ze školy, pořád jsem to tam nějak obcházel, a když jsem zjistil, co se stalo, bylo mi z toho zle. Myslím, že to zasáhlo všechny. Pochopit se to nedá. Ale svět se bohužel pořád víc propojuje a tak sem zřejmě budou občas přicházet i tyhle jevy. Je nutné počítat s tím, že někteří lidé, kteří žijí mezi námi, jsou zkrátka zlí.

Kriminální žánr si vás čas od času nachází sám. Kromě Stínů v mlze také už dlouhý čas namlouváte populárního komisaře Wallandera. V jaké je teď fázi?

Zrovna před pár dny jsem načetl úplně poslední stránky knihy, kterou autor Henning Mankell ještě napsal. Jmenuje se Než přijde mráz. Je to poslední román, pak zemřel, další už nejspíš nebudou. Tenhle příběh je vyprávěný z pozice jeho dcery, která se chystá nastoupit na stejnou stanici, kde pracuje její otec. A připlete se ke složitému případu, který s ní pořádně zacloumá. Hořící labutě, spálené kostely, prostě křesťanský fanatik, který páchá zlo.

Další šílenec…

Ano, další šílenec.

Jak to s nimi a jinými postavami máte? Nosíte si je někdy domů?

Ne. Šílenci zůstávají daleko od baráku. Vytyčuju co nejdelší perimetr kolem svého domu, kam nic a nikdo z práce nesmí.

Jste po takové šňůře krimi vůbec ještě schopen sáhnout doma po detektivce?

Ani ne, detektivek si užívám při práci, maximálně se na ně koukám v televizi nebo na streamech. Když sáhnu po knížce, jsou to většinou jiná témata a žánry. 

Například? 

Teď mám rozečtenou Civilizaci od Laurenta Bineta a Totální rauš: drogy ve třetí říši.

To je vyloženě odpočinková četba… Co jste se o lidstvu dozvěděl?

Civilizace je těžké čtení, moc se v tom zatím historiograficky neorientuju. Je zajímavé sledovat, jak se lidské konání opakuje. I když to není veselé zjištění. 

Díky seriálu Sedm schodů k moci jste zabrousil i do politiky. Měl jste potřebu nahlédnout kvůli své postavě premiéra nějak víc do jejího zákulisí?

Ne. Postava i scénář byly napsané dostatečně dobře, Josef Klíma toho myslím ví o daném prostředí poměrně dost. Navíc jsem neměl potřebu někoho kopírovat. Ono to samozřejmě působilo tak, že se seriálový příběh nápadně podobal realitě. Ale pravdou je, že autor scénáře propletl několik různých motivů dohromady, a taky bych rád zdůraznil, že moje postava se jmenovala Vichr.

Což má ovšem dost blízko k příjmení skutečného premiéra, jehož kariéru stopla korupční aféra. Ono to taky chvíli vypadalo, že dotyčný podá na stanici Prima žalobu.

Vypadalo. Ale nedal. Myslím, že by se to rovnalo přiznání.

Měl jste – patrně poprvé na place – i poměrně otevřené erotické scény. Všechny jste asi netočil, jak jsem pochopila?

Naše hlavy to byly, těla patřila jiným. To už je přiznaná věc. Já rád zkouším nové věci a své limity, rychlou jízdu autem, na koních, motorce, střelbu a tak. Ale takhle odvážné sexuální scény, jaké byly v tomto seriálu, byť tam měly své místo, tam pustím rád dubléra. Kromě toho je na něj i lepší pohled.

Dublérku měla prý i Eva Josefíková, pornoherečku. Je to tak?

Ano, byla to pornoherečka. A mimochodem neuvěřitelná. Nepustila z ruky knihu. Odehrála nezbytný nahý part a dál si četla. První intelektuálka mezi pornoherečkami.

Co si vlastně myslíte o naší politické scéně a současné vládě?

Když jsem byl na gauči u Krause, taky se mě na to ptal. Zapomněl jsem mu tam ale říct, že jsem radši za vládu brněnskou než vládu slovenského estébáka. Já Fialu a jeho partu volil, i když to nebyla má srdeční volba, jen volba v mezích možného.

V Divadle Na Zábradlí jste nedávno představili Čechovova Racka, kde hrajete Trigorina. Scéna mě nadchla – jste všichni na malé plošině, která se během představení postupně naklání jako potápějící se Titanic. Už někdo spadl?

Zatím ne. Zarážku to sice nemá, ale bereme to tak, že čím se dostane pravý bok výš, tím líp. Je to výzva. Časově to pokaždé vyjde tak, že i ten nejvyšší úhel na konci se dá ustát. Navíc máme boty, které nekloužou.

Jaké byly první reakce, když vás Jiří Havelka na tuhle šikmu postavil?

Pojďme to zkusit… Co taky jiného můžete říct? Zajímalo nás, co to s námi udělá.

A co to s vámi dělalo?

Zajímavé věci. Například zapomenete text. Když už měl člověk pocit, že to dává, a do toho se scéna začala naklánět, text z hlavy prostě odešel. Museli jsme si zvyknout. Pak už to bylo v pohodě. Každý den se s vámi Titanic běžně nepotápí, že.

Čechov je mistr v planých řečech, které postavy vedou, aniž by spolu opravdu komunikovaly. Vnímáte tenhle slovní balast kolem sebe i v reálu a dokáže vás v divadle bavit?

Nebaví mě. Protože je ho všude kolem strašně moc. Čechov to napsal náramně, ale já to už několikrát viděl a slyšel. Snažili jsme se od toho trochu oprostit, tak jsme hru osekali a hrajeme ji hodinu čtyřicet. Aby zůstalo to zásadní a abychom nenechali postavy jen vylévat to nic, které v nich je.

Co s vámi tyhle situace dělají v praktickém životě? Nepřivádí vás to k šílenství?

Domluva je často těžká. Nůžky jsou rozevřené hodně do kraje. Základní stanoviště, ze kterého lidi pálí, se pak dostávají daleko od sebe. Každý si hájí jen ty své argumenty a nevnímá kontext.

Lidstvo je na jednu stranu dokonalé v tom, co vytvořilo, na druhou stranu je na jasné cestě do záhuby. Děje se to dlouhé roky a není moc důvodů k optimismu.

Jsme holt nepoučitelní…

To jsme a dlouhodobě. Ale můžeme být pyšní na to, že máme v tomhle směru dlouhou a krásnou tradici. 

Zbývá vám při všem tom natáčení a divadle čas na kytaru a kapelu?

Teď jsme se zrovna s kluky výrazně rozehráli. Měli jsme společné vystoupení s bandem Buzerant v Teplicích. Přišlo dost lidí, byl to hezký večírek. Čeká nás Nové Město na Moravě a další štace. Je to příjemný ventil, chodí na nás lidi, kteří nemají s divadlem nic společného. Člověk poslouchá příběhy odjinud, odpočine si. Dělá mi dobře střídat ty světy. Nejsem tolik zatepaný jen v divadle a na natáčení, nořím se mezi hospodské rockové hráče.

Vaše děti jsou asi ještě na zásadní otázky malé, ale až se začnou ptát, co jim ohledně budoucnosti povíte?

Vůbec nevím. Ptát se určitě začnou. Já se svými rodiči hledal obtížně společnou platformu, kde bychom si o tom mohli povídat. Navíc doba a technologie jdou strašně dopředu, netuším, jestli dětem vůbec budu v tomhle směru stačit. Žijou v jiném světě, bojím se, že si neporozumíme. Ale jsou to na druhou stranu děti moje a mé krve, tak snad najdeme společnou řeč.

Podědily po vás nějaké kumštýřské geny?

Bohužel oba. Už mám svůj věk a budu záhy starý, maloval jsem si, že by aspoň jeden mohl být doktor. No, asi to neklapne.

Jak se jejich herecké nadání projevuje?

Mají například touhu vystupovat na jevišti.

Neříkejte. Kdy se to stalo, během premiéry?

Skoro. Až mě šokovalo, s jakou přirozeností se to přihodilo. Dcera se zapojila do předpremiéry Jirky Jelínka, k nelibosti režiséra. No co, bylo to příliš strhující, Maruška za to nemohla.

To asi nezastavíte. Divadlo je magie. Kdosi jednou řekl: „Když nehraju, nežiju.“ Podepsal byste to?

Já nemusím žít pořád. Tak osudově bych to nebral. Žiju, i když nehraju.