Známý novinář týdeníku Reflex Jiří X. Doležal navštívil redakci Svobodného fóra. Požádali jsme ho o rozhovor. Mluvili jsme s ním o svobodě, o médiích v éře Andreje Babiše, o represích a o jeho akční žurnalistice.

Jirko, jste na novinářské scéně jedním z nejviditelnějších obhájců liberální společnosti. Jak je to s naší svobodou po dvaceti pěti letech?

Jednoduše řečeno, už se zase utahují šrouby. Situace je velmi špatná. Měli bychom si to všichni uvědomit a jasně se postavit proti dalšímu omezování svobody, které přichází v celé řadě oblastí společenského života. Právě dneska ráno jsem si četl v tramvaji článek v Echo24 o registračních pokladnách. To je exemplární příklad naprosté buzerace. Vždyť i já mám živnostenský list a na těch pár besed, co udělám za rok, bych si měl pořídit registrační pokladnu. Ta pokladna stojí asi 20 tisíc a můj výdělek je tak asi 3 tisíce.

Cítíte snížení svobody práce novinářů?

Reflex je svobodný. V Reflexu jsem nikdy nezažil, že by mě někdo zakazoval z nějakých politických či jiných důvodů něco psát. Ale dívám se na svého někdejšího kolegu, který je dnes v MF DNES a bavím se. A nikoli proto, že by on byl tak zábavný.

Jakým rizikům nyní čelí česká média?

Zásadní riziko tu vidím jenom jedno. A to se jmenuje Andrej Babiš. Protože demokratický systém se snad poprvé v historii potýká s absolutní kumulací moci. A tento demokratický systém si s tím neví rady, neví jak na to reagovat. Babišizace Mladé fronty Dnes a Lidových novin je zcela viditelná a při představě, že by pan Babiš mohl ovládnout i další média, tak mám opravdu strach.

Co byste doporučil novinářům, kteří v Babišových médiích pracují.

Jejich situace je absolutně strašná. Pro 70 – 80 procent z nich je absolutně hrozná. Při současné krizi papírových médií ti lidé nemají kde pracovat. Museli by opustit řemeslo.

Jistě, je tu ale ještě malá, zato viditelná skupina novinářů, kteří tomuto novému systému slouží. Minimálně dobře ví, co se od nich chce a co mají či nemají psát.

To ale nepřišlo až s Babišem. V tom jsme v našem národě přeborníci, že vždy se tu najdou lidi na tuhle práci. Nechci o nich moc mluvit a ani mě tolik netrápí. Můj hlavní problém je v příčině, tedy v kumulaci moci Andreje Babiše. To, že když je koryto, tak se vždycky svině najde, to je v Čechách přeci normální. Vždy, když máme nějakou normalizaci, tak se tu najdou novináři, kteří umí dělat převodové páky moci. Ale k tomu nepotřebujete ani je vidět kolaborovat. Když už znáte některé z nich třeba pár let, tak o nich víte, co jsou zač, tedy mnohem dříve než mohli začít jaksepatří kolaborovat. Já ale mnohem více myslím na tu řadu slušných lidí, kteří někde pracovali, ničemu neblahému sloužit nechtějí a přitom jejich noviny najednou koupí pán, u něhož všichni víme, že to s těmi novinami nemyslí dobře. Tak těch je mi skutečně líto.

Vy za lakmusový papírek svobody považujete vztah státu k marihuáně.

Protože na tom je právě dobře vidět, jak se ty šrouby utahují. Vždycky jsem vystupoval proti nesmyslné represi. Když tu teď na podzim probíhal konopný veletrh, tak tam policie „zrealizovala“, jak ona sama ráda říká, 210 lidí. Z toho 200 lidí na úrovni přestupku a deset na úrovni trestného činu. Ti policajti dostali jasný úkol: Chytejte pubescenty, kteří si ve Stromovce dali jointa.

 

A jak by ta samá situace probíhala před deseti lety?

Před deseti lety by tam ti policajti vůbec nebyli.

Má takové zvýšení represe nějaké pozitivní důsledky? Ubylo drog?

Ne. Pozitivního to nepřineslo nic. V negativním smyslu se však opět podařilo dostat marihuanu do centra pozornosti mladých lidí a zvýšit o ní zájem. Nyní každý pubescent dokáže na marihuáně opět ocenit to velké dobrodružství. Díky předchozí liberální politice se podařilo dosáhnout toho, že klesal zájem o marihuanu u teenagerů. Jsem tu sice považovaný za hlavního feťáka, ale také vždy jednoznačně psal, že to není pro děti.

Vy jistě víte, že se mnoho lidí, a to včetně novinářů, na vás dívá skrz prsty a váš styl často považují spíše za osobní exhibici.

Tak za prvé já exhibicionista jednoznačně jsem. Nikoli ve smyslu sexuální deviace, ale ve smyslu narcisitní poruchy. Jelikož jsem byl vždycky chudej a ošklivej, tak se mi to velmi vyplatilo v mém sexuálním životě. Teď jsem k tomu ještě navíc starej. (J.X.D. se směje.) Jinak jsem především rád, že pracuji v Reflexu s opravdu vynikajícími novináři, jako je Milan Tesař, Bohumil Pečínka či nyní čerstvě Petr Vrabec neboli Vrabčák. Že se na mě třeba ti takzvaní objektivní novináři dívají skrz prsty, to si umím dobře představit. Já jejich přístup považuji mírně řečeno za nestatečný či nepoctivý. Všichni na tomto světě jsme jen subjekty a dosáhnout naprosté objektivity nemůžeme. Takže i u těch objektivních novinářů se do jejich práce dostává jejich subjektivní prožívání a názory, ale neříkají to otevřeně. Považuji za poctivější subjektivitu, která je jasně přiznaná. To neznamená potlačovat objektivní informace. Ale je poctivé prezentovat vlastní názor. Osobně považuji svoji subjektivitu za plus. Ani nevím, proč je ta takzvaná objektivní žurnalistika tak populární u novinářů. Ale u čtenářů a diváků tak populární není.

Když ale říkáte otevřeně, co si myslíte, tak si tím jistě zařizujete i různé nepěkné životní situace..

Ano, člověku vlastně pořád hrozí, že mu někdo v tramvaji rozbije hubu.

Vy zažíváte často nějaké útoky?

Tak často zase ne. Ale taková kyberšikana, ta je v mém životě na denním pořádku. Na druhou stranu na jednoho agresora připadají dva až tři lidé, kteří říkají, že mě čtou.

Uvědomujete si, že kdyby všichni novináři pracovali jako vy, tak by náš svět byl jeden velký blázinec?

Řekl bych to méně laskavě. Druhý takový narcistní psychopat se ještě u nás v médiích naštěstí neobjevil.

Vy nyní razíte zákaz islámu. Nemohu s vámi souhlasit. Vždyť vy celou novinářskou kariéru voláte po vyšší svobodě jednotlivce a pak chcete někomu zakázat jeho náboženskou víru?

Já ale nehlásám jakoukoli svobodu. Psal jsem část své kariéry také o neonacistech. A to jsem pro jejich svobodu opravdu nehoroval. Naopak jsem psal, že v jejich případě je tvrdá represe na místě. Abychom si udrželi vlastní svobodu, tak ji nesmíme nechat těm, kdo nám ji chtějí vzít.

No dobře, ale je to podle vás opravdu islám?

Na rozdíl od mnoha českých islamofóbů jsem četl Korán a debatoval jsem o islámu s muslimy. Islám od samého svého počátku zavádí nerovnost mezi lidmi. Žena je podle islámu méněcenná a hodnota nevěřícího je ještě nižší. Jestli je hodnota muslimského muže ohodnocena na 100, tak hodnota hinduistické ženy je podle nich ohodnocena na tři. Nevidím důvod, proč něco tak zvráceného tolerovat. Odsud je jen krok k mentalitě, podle níž bylo třeba zplynovat židy. Domnívám se, že by bylo adekvátní se k takové ideologii postavit stejně jako k nacismu.

Kde podle vás mezi těmi nebezpečnými ideologiemi stojí komunismus? Je na stejné úrovni jako nacismus?

Není. Mám s komunismem osobní zkušenost a vím, že komunismus je ještě mnohem horší.

Jakou osobní zkušenost máte s komunismem?

Pocházím z bolševické rodiny a moje matka byla učitelkou marxismu-leninismu na vysoké škole zemědělské. Původně jsem byl po vzoru domácího prostředí velmi levicově orientovaný. Jenže pak jsem procitnul a zjistil jsem, že mi doma lhali. A že mi lhalo celé moje okolí. Ten systém byl zcela zločinný. Jsem na komunismus opravdu přecitlivělý.

Jak se díváte na dnešní mladé lidi, když jsou silně levicově orientovaní?

Když je někomu dvacet, tak má plné právo být levicově orientován.

Třeba Jiří Ovčáček, když psal pro Haló noviny?

Ten toho na oslavu komunistické strany napsal tolik, že bych neřekl, že šlo o hlas srdce. A pak navíc otočil. Tomu se to spíše hodilo do krámu.

Jiří, o vás lze říci, že jste součástí svého díla. Mám ale podezření, že ta póza feťáka je vaším marketingem. Když píšete některou ze své série svých reportáží o těžkých problémech slabých a různě terorizovaných lidí, tak svůj exhibicionismus zcela potlačujete. U jiných témat alwe s chutí provozujete veřejná představení. Jak se rozhodujete o žánru, zda budete klasický novinář, či zda budete aktivista, či performer?

Uvažuji o tom vždycky z hlediska toho, co bude Reflexu více slušet. Do lidských osudů, které rád popisuji, se snažím svojí osobou vlastně vůbec nevstoupit, tam vůbec nemusím být vidět. Když ale píši o zákazu elektronických cigaret v restauracích, tak tam mi nezbývá nic jiného, než být aktivistou. Když přeci vidím ve státním systému, který si platím ze svých daní, kravinu, tak se prostě musím aktivně ozvat.

Co vás na přitahuje na těžkých osudech obyčejných lidí?

Jejich utrpení. A to hlavně zbytečné utrpení. Úroveň civilizace se pozná na tom, jak se chová k těm nejslabším. Tedy k těm, kteří jsou slabí bez vlastní viny. Staří, nemocní, postižení, šikanovaní. Myslím, že je třeba, aby se za ně někdo postavil.

Proč myslíte, že tento akční a názorový přístup nemá více novinářů?

Tak to mě překvapuje posledních dvacet pět let.