Po každém teroristickém útoku se na sociálních sítích strhne lavina reakcí, #prayfor hashtagů a smutných obrázků. Vzápětí se (samozřejmě kromě parazitů bez programu, kteří útoky vítají jako nástroj vlastní síly) začnou ozývat hrdinové, kteří tyto uživatele kritizují, nejspíš proto, že doma sami už mají zbraně a chystají se vyrazit bojovat proti Islámskému státu. Takový pseudomoralismus je ale k ničemu.

Není žádný důvod zakazovat lidem truchlit. Takový Jiří Ovčáček (a rozhodně není sám) se celé věci od ráda vysmívá na Twitteru i na Facebooku, jako kdyby ti, které rozesmutní zpráva o 84 mrtvých byli sami viníky tragédie. Není ale snad pozitivní, že lidé litují nevinné oběti? Dává někomu lítost povinnost bojovat, nebo naopak vylučuje, že by soucítící osoba chtěla proti terorismu dělat něco dalšího?

Boj proti terorismu je otázkou států, policie, armády, tajných služeb nebo nadnárodních organizací. V jistých případech může být samozřejmě i posláním jednotlivců. Je však přirozené, že se každá podobná tragédie – a ano, ta tragédie, která je k nám blíže a útočí tam, kde to sami známe, v situacích, které si dovedeme sami představit, působí více – jitří emoce.

Odsuzovat fakt, že civilizovaní lidé litují oběti barbarských činů, je samo o sobě barbarské. Přestože na sociálních sítích se často exhibuje, jsou do jisté míry povrchní a nedá se říci, kdo doopravdy cítí to, co tam píše, je vyjádření soustrasti součástí našeho světa, součástí, kterou si musíme ponechat.

Vysmívat se těm, kdo někoho litují, nevyjadřuje sílu, hrdost ani touhu po bezpečí. Je to pouze póza takzvaných hrdinů, kteří ale pro lepší svět sami neudělali ani tohle.