Dnes požádal britský premiér královnu, aby ke druhému zářijovému týdnu ukončila stávající parlamentní sezení a nové zahájila projevem až 14. října. Poslanci se přitom do práce mají vrátit teprve příští úterý. Pokud by tak chtěla Dolní sněmovna zabránit vládě v uskutečnění odchodu z EU bez dohody, měla by tak na to jen minimum času. Boris Johsnon sice popírá, že by mu šlo právě o to znemožnit parlamentu zablokovat tzv. tvrdý brexit, ale vzhledem k jeho předchozím vyjádřením na toto téma je velice těžké tomu uvěřit.

Nástupce Theresy Mayové totiž od začátku tvrdí, že pokud si má na EU vydobýt nějaké ústupky, pak musí být hrozba odchodem bez dohody věrohodná. Pokud je to jediné, na čem se je sněmovna schopna dohodnout, že právě takový brexit si nepřeje, podrývá to přirozeně pozici vlády, která tuto možnost podle vlastních slov chce využít kvůli své vyjednávací pozici. Je tedy naprosto jasné, že jde o trik, jak sněmovnu obejít. Následovat budou nejspíš soudní pře o to, zda je takový krok legální, a někteří poslanci začali vyhrožovat hlasováním o nedůvěře a předčasnými volbami.

Ať se stane cokoliv, škody na britské parlamentní demokracii jsou již teď nezměrné. Výsledek referenda, ve kterém se lidé vyslovili před více než třemi lety, totiž zjevně dostává přednost před výsledkem parlamentních voleb, které jednak proběhly po něm a jedna by v parlamentní demokracii měly mít větší váhu. Sněmovna, jejíž složení je výsledkem voleb z roku 2017, má být vyšachována kvůli referendu, které proběhlo o rok předtím a z vůle stranického šéfa, který se do funkce nedostal po volbách, ale hlasy asi devadesáti tisíců straníků. Kdy vyprší mandát zbožštěné vůle voličů z referenda v roce 2016, není jasné. Nové referendum zastánci brexitu odmítají a výsledky voleb z roku 2017 evidentně respektovat nehodlají.

Nejčistším řešením by v této situaci byly předčasné volby, byť i ty mají svá úskalí. Nejde ani tak o to, že si na ně Johnson ve světle posílení své strany v průzkumech věří. Potíž je spíš v tom, že vzhledem k většinovému britskému systému by mu pro pohodlnou parlamentní většinu, se kterou by mohl brexit bez dohody prosadit, stačila ani ne třetina hlasů. Ty může klidně získat. I tak by ale přinejmenším voliči dostali možnost se k současné situaci vyjádřit, a pokud by skutečně vyhráli konzervativci, což vypadá v tuto chvíli pravděpodobněji než opak, bylo by možné říci, že tvrdý brexit má podporu sněmovny. Pro britský systém by to bylo daleko lepší než současné nedůstojné obcházení.

Opoziční Labour Party a Liberální demokraté by navíc mohli utvořit neformální koalici a v některých obvodech si nekonkurovat, čímž by se zabránilo tříštění hlasů voličů odmítajících odchod bez dohody. Mohlo by to pak vést k vzniku vlády, která by s Unií začala jedna na úplně novém půdorysu, a navíc by třeba jakýkoliv odchod podmínila novým referendem. Jenže to není příliš pravděpodobné, protože šéfem labouristů je Jeremy Corbyn, kterému jde zjevně především o vlastní moc a pozici premiéra. Naprosto nechápe, že právě jeho polarizující osobnost je tou hlavní překážkou jednotnějšího postupu protibrexitových sil.

Corbyn totiž chce po případném vyslovení nedůvěry vládě sestavit vlastní přechodný kabinet, který by zažádal o odklad brexitu a dovedl zemi k předčasným volbám. To je ovšem naprosto nepředstavitelné pro konzervativní poslance, bez jejichž hlasů vláda svržena jistě nebude. Když se to labouristům pokusila velmi jemně sdělit předsedkyně Liberálních demokratů Jo Swinsonová, strana se omezila na prohlášení stínového ministra pro mezinárodní obchod, který to označil za dětinský truc. Vzhledem k tomu, že obě strany v průzkumech dělí jen pár procent, jde o velkou troufalost.

Corbyn tak ukazuje, že jeho zájmy jsou pro něj pořád přednější než snaha zabránit odchodu bez dohody, který sám označuje za katastrofický. Johnson tak možná nakonec dosáhne svého především díky naprosté neschopnosti svého hlavního politického protivníka. To z něj nesnímá zodpovědnost za všechny negativní důsledky současné šarády pro britský politický systém, ani případné negativní dopady odchodu bez dohody. Ať už výsledkem bude slavný návrat Británie na světovou scénu, jak věří zastánci brexitu, či odsun na periferii dění, bude Johnson tím, jehož jméno s tím bude už navždy spojeno. Jeremy Corbyn je ale tím, kdo mu to z velké části umožnil.