Boris Johnson byl podle očekávání zvolen novým předsedou konzervativní strany. Svého protivníka porazil o koňskou délku a získal asi dvě třetiny hlasů obyčejných straníků, již měli ve volbě hlavní slovo. V britském systému, na rozdíl od toho našeho, není třeba, aby nový předseda žádal jako premiér Dolní sněmovnu o důvěru a tak Johnson automaticky v čísle deset vystřídá Theresu Mayovou. Té ostatně velice poctivě mydlil schody celé dva roky, co v její vládě seděl v roli ministra zahraničí. Potíž je v tom, že schody jsou stále kluzké a nyní je na řadě právě Johnson, aby po nich zkusil vystoupat.

Zvolení bývalého starosty Londýna podstatně zvýšilo pravděpodobnost brexitu bez dohody. Ten Johnson odmítl vyloučit a navzdory deklarované vůli parlamentu tvrdí, že byť si sám přeje odchod spořádaný, prioritou je pro něj to, aby Británie Evropskou unii opustila k poslednímu říjnu, jak je nyní v plánu. To samozřejmě může být jen bluff, ale z některých náznaků vyplývá, že pokud by nedošlo ke změně v již dojednané dohodě s EU a hlavně odstranění tzv. irské pojistky, vnímá Johnson pro sebe a svou stranu jako politicky výhodnější odchod za každou cenu. EU už přitom jasně řekla, že se lze dohodnout na nové politické deklaraci, ale texty smluv se už měnit nebudou.

Bez irské pojistky navíc případnou novou dohodu těžko podpoří Irsko, které by si tak muselo vybrat mezi de facto opuštěním společného trhu a nebo obnovením hranice se svým severním sousedem. Nic mezitím nelze. Obě možnosti budou ekonomicky bolet; do Británie zamířila v roce 2018 o něco více než desetina irského vývozu. Jenže jen do Belgie, Německa, Nizozemí, Francie, Španělska, Itálie a Polska vyvezli Itové dvě pětiny veškerého exportu. Irsko těžko bude hledat důvod, proč se ekonomicky obětovat pro záchranu otevřené hranice, která je jednou z klíčových podmínek míru v Severním Irsku, když Londýnu na ní zjevně záleží pramálo.

Pokud tedy Johnson i EU setrvají na svých pozicích, dojde na konci října automaticky k neřízenému odchodu Spojeného království se všemi negativními důsledky. Tvrdá hranice se tak do Irska vrátí tak jako tak, ale irský premiér Varadkar bude moci oprávněně vinit Londýn. V Severním Irsku navíc v referendu poměrem 56 ku 44 procentům zvítězila možnost setrvat v EU a tak i někteří irští politici doufají, že chaos neřízeného odchodu může v této části Británie posílit hlasy těch, kteří požadují sjednocení s Irskou republikou.

Jistá naděje je v tom, že Dolní sněmovna jasně řekla, že odchod bez dohody nedovolí. Jenže premiér drží v rukou trumfy a má několik možností, jak vůli parlamentu obejít a prosadit svou. Předně by musela samotná sněmovna převzít kontrolu nad procesem vystoupení z Unie a to by byl poměrně nezvyklý zásah legislativní moci do oblasti tradičně vyhrazené moci exekutivní, tedy vládě. Zároveň není ani v takovém případě jasné, že by se poslancům podařilo tvrdému brexitu zabránit. To umožňují z pohledu středoevropana poněkud obskurní pravidla britské demokracie.

Parlamentu totiž 25. července skončí období zasedání a nové začne až 3. září. Je zvykem, že oficiální zahájení provede projevem před oběma komorami královna či král. Jenže kdy přesně vystoupí je v rukou premiéra. Týden až dva před jejím vystoupením pak parlament nezasedá a Johsnon by tak teoreticky mohl její projev naplánovat třeba na 1. listopadu a poslancům tak o brexitu bez dohody vůbec hlasovat. Případně může také královnu požádat, aby zasedání parlamentu přerušila. Sněmovna mu to ale zkomplikovala tím, že přijala dodatek, který znemožňuje toto přerušení mezi 9. říjnem a 18. prosincem. Mimochodem pro něj hlasovalo i sedmnáct konzervativních poslanců v rozporu se stranickou linií.

Tak jako tak to ale vypadá, že před současným premiérem není žádné pro něj dobré řešení. Jeho jedinou nadějí je, že přiměje EU k přehodnocení jejího postoje a přeci jen dojde ještě k podstatným změnám v dohodě dojednané premiérkou Mayovou. Pokud se mu to nepodaří, pak může buď vzdát svůj boj za odchod bez dohody, ztratit tvář, riskovat rozpad strany a jistě prohrát příští volby, nebo riskovat ústavní a ekonomickou krizi, rozpad nejenom strany, ale i Spojeného království. Příští volby by pak vyhrál jen za předpokladu, že se černé scénáře politického a ekonomického rozvratu nenaplní. Pak by jej konzervativní voliči, kteří hlasovali pro brexit v referendu před třemi lety, mohli přeci jen zachránit.

Poslední možností je, že by Dolní sněmovna vyslovila Johnsonově vládě nedůvěru, ale vzhledem k rychle se blížícímu datu odchodu by to musela stihnout do 25. července, jinak by se Johnson mohl k brexitu bez dohody doslova prozdržovat a nové volby by proběhly až poté. Nové volby by přitom byly asi nejčistším řešením, byť ani ony by nejspíše nepřinesly definitivní řešení problému, který si Británie sama způsobila.