V úterý přinesl britský deník Guardian s odvoláním na zdroje z obou stran zprávu, že Británie a EU dosáhly dohody v otázce irské hranice, která umožní nahradit tzv. irskou pojistku. Ta byla hlavním deklarovaným důvodem, proč euroskeptici z European Research Group, frakce vládnoucích konzervativců, odmítali podpořit smlouvu vyjednanou premiérkou Mayovou. Jenže tyto zprávy vzápětí dementoval přímo úřad vlády, a to z dobrého důvodu. Pokud by byly informace Guardianu pravdivé, pak by Johnson v podstatě přistoupil na návrh, který EU nabízela už jeho předchůdkyni v úřadu, a Severní Irsko by zůstalo de facto členem celním unie s EU. Naopak by je tak oddělovala hranice od celní unie, které by bylo de iure členem, tedy od zbytku Spojeného království. To ale striktně odmítá Demokratická unionistická strana, kterou konzervativci potřebovali k většině ve sněmovně.
Takový výsledek by tedy byl de facto kapitulací britského premiéra, který by obětoval jednotu Velké Británie za to, aby v celní unii nemusela uváznout celá. Nabízí se tedy otázka, proč to konzervativci neudělali už před rokem. Odpověď spočívá v tom, že dohoda přijatelná pro EU a Irsko a zároveň pro britskou dolní sněmovnu je prostě kvadraturou kruhu. Ponechme teď na chvíli stranou úvahu, do jaké míry jsou poslanci z ERG skutečně ochotni podpořit dohodu bez irské pojistky a zda neusilují hlavně a především o odchod bez dohody. Boris Johnson se do vyjednávání pustil s obdivuhodným optimismem, který ale, zdá se, pramenil spíš z nepochopení náročnosti úkolu, který před ním stojí. Sám premiér sleduje především vnitropolitické cíle; chce zůstat premiérem a k tomu potřebuje vyhrát volby a nerozklížit si svou stranu. Zřejmě chce i upřímně naplnit zadání, které britští občané svým politikům sdělili v referendu o vystoupení z EU v roce 2016. To chtěla ale Mayová také.
Marně britští a i mnozí zahraniční euroskeptici volají po tom, že EU má být ve vyjednávání flexibilnější a pochopit situaci, v jaké se Británie nachází, a že prostě nemůže ustoupit. Potíž je v tom, že stejně tak nemůže ustoupit ani Irsko a tím pádem ani celá Evropa. Podle dohody bude po odchodu Británie následovat dvouleté přechodné období, a pokud se během něj nepodaří dojednat podobu obchodních vztahů, která by umožňovala, aby hranice zůstala volně průchozí, zůstane celá Velká Británie členem celní unie až do doby, než se najde řešení, které volnou hranici umožní. Pevnou hranici si sice nikdo nepřeje, ale celní hranice bude muset vzniknout buď mezi Irskem a zbytkem EU, nebo mezi Severním Irskem a zbytkem Británie. Jenže stejně tak, jako se probritští unionisté v Severním Irsku budou zuby nehty bránit de facto odpoutání od zbytku Spojeného království, budou se Irové bránit de facto vystoupení z evropské celní unie.
Jedinou alternativou tak je nějaká forma celních kontrol na hranicích mezi oběma částmi administrativně rozděleného ostrova. To jde ale přímo proti Velkopáteční mírové dohodě, která v Severním Irsku ukončila desetiletí trvající násilí mezi zastánci a odpůrci sjednocení s Irskem. Technická řešení, která Britové navrhují, jsou podle EU nedostatečná a při pohledu na to, jak funguje hranice například mezi Norskem a Švédskem, je nutné jí dát za pravdu. Není prostě možné mít otevřenou hranici mezi dvěma zeměmi s rozdílnými regulacemi, standardy a daňovými systémy. Otázkou tedy spíš je, jak moc velké omezení volného pohybu zboží jsou Irové schopni tolerovat. Johnson přišel nedávno s návrhem, aby Severní Irsko i nadále dodržovalo regulace a standardy EU, což by odbouralo nutnost hraničních kontrol krom celních. Hlavním problémem pro EU ale byl fakt, že by takové uspořádání musel severoirský parlament schvalovat. O pojistku v pravém slova smyslu tak nešlo.
Jakýkoli větší ústupek ale zase pro změnu nepřijme Demokratická unionistická strana, bez níž má jakákoliv Johnsonem dojednaná smlouva ve sněmovně pramalé šance. Premiér bude už tak potřebovat hlasy všech euroskeptiků ve své straně, a dokonce i těch bývalých členů, které nechal v září ze strany de facto vyloučit. Na to, že mu nějak masově pomohou poslanci a poslankyně labouristů se nedá spoléhat. Corbyn potřebuje, aby Johnson selhal, protože stejně jako on sleduje především vlastní politické ambice a chce se stát premiérem. Labouristé si na nedávné ideové konferenci navíc odhlasovali, že chtějí předčasné volby a pak brexit podle vlastních not. Liberální demokraté ani Skotská národní strana, které jsou proti brexitu jako takovému, pak hlasy nedodají naprosto jistě. Pokud se tedy nestane něco naprosto neočekávaného, tak je nejpravděpodobnější, že pokud Johnson novou dohodu skutečně s EU dojedná, ve sněmovně pohoří stejně jako jeho předchůdkyně.
