Jacques Rupnik vydal fascinující svědectví o dnes zapomenuté postavě našich novodobých dějin. Svědectví založené na argumentačně silných a pozoruhodně aktuálních článcích českého novináře a politika, jehož život se čte jako detektivka. V novém čísle měsíčníku FORUM 24+ přinášíme obsáhlý text Michala Klímy, který vychází právě z Rupnikovy knihy Josef Guttmann a osudy střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem.

Josef Guttmann patřil v roce 1929 spolu s Klementem Gottwaldem, Rudolfem Slánským, Ottou Synkem, Janem Švermou a několika dalšími mladými komunisty mezi ty, kteří ovládli vedení KSČ a podřídili je plně Stalinovi a Komunistické internacionále. Byl členem výkonného výboru Kominterny a také šéfredaktorem Rudého práva. Už v roce 1933 však byl ze strany vyloučen – mimo jiné i proto, že kritizoval politiku, pod jejímž vlivem komunisté v Německu odmítli spolupráci se sociálními demokraty a usnadnili tak Hitlerovi uchopení moci. Stal se mimo jiné ostrým kritikem moskevských procesů. V roce 1938 za dramatických okolností emigroval před nacisty do Spojených států, kde žil až do své smrti v roce 1956. Tam se z levicového aktivisty Guttmanna stal politický komentátor publikující pod pseudonymem Peter Meyer brilantní analytické články o Sovětském svazu a komunistické politice. Strhující život Josefa Guttmanna a jeho pozoruhodné dílo připomíná zmíněná publikace Josef Guttmann a osudy střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem, kterou sestavil Jacques Rupnik. A také text Michala Klímy v novém čísle měsíčníku FORUM 24+, z něhož přinášíme ukázku:

(…)
První Guttmannovy texty (jak již víme, podepisoval je pseudonymem Peter Meyer) vycházejí v USA už více než rok před koncem války v březnu 1944. Zajímavé jsou z dvojího hlediska — jednak bystrostí a pregnantností Guttmannovy analýzy sovětského režimu s ohledem na tehdejší současnost, jednak, jak můžeme posoudit až dnes, jejich nadčasovostí. Tyto sedmdesát až osmdesát let staré komentáře k ruskému režimu je možné číst i jako komentáře k tomu, co jsme zažívali za období komunistické totality u nás, stejně tak jako k tomu, co vidíme v Rusku dnes. Dobře také znějí jako argumentace proti naivnímu chápání různých současných postmarxistů, neomarxistů a blouznivců, kteří z nepochopení ruské a komunistické historie ztotožňují komunistickou propagandu a teorii s realitou režimu, jenž v Sovětském svazu a později v obsazených satelitech fungoval. Svědčí to o Guttmannově jasnozřivosti, o jeho vynikajících analytických schopnostech, ale dokazuje to i neměnnost cílů a metod ruského imperialistického režimu bez ohledu na formu, kterou navenek má. A právě pro jejich aktuální souvislosti s ruskou imperiální politikou vůči Ukrajině a dalším státům si Guttmannovy články zaslouží z tohoto období obsáhlejší citace.

Guttmann dokazuje (a nezapomeňme, že byl pravděpodobně stále svým uvažováním a vyjadřováním levičák), že v Sovětském svazu nejenže nedochází k odstranění tříd, ale naopak, pracující jsou tu vykořisťováni mnohem více než v kapitalistické společnosti. Nad dobovou terminologií, které se Guttmann drží, bychom se dnes mohli usmívat, kdyby ale právě jeho formulace nebyly nejlepší odpovědí na naivní popisy fungování socialistických režimů, jak je předkládají současní revizionističtí historici.

V březnu 1944 publikoval Guttmann článek Sovětský svaz: nová třídní společnost. Vysvětluje v něm, že Rusko není státem dělníků, dělníci tam nevládnou, nýbrž naopak — jsou těžce vykořisťováni: „Většina inteligentních lidí snadno pochopí, že kdykoliv jsou dělníci vykořisťováni, proletariát je utiskovanou, nikoliv vládnoucí třídou.“ O pracující třídě v SSSR Guttmann píše: „Příslušníci této třídy se nemohou podílet na rozhodování o svých pracovních podmínkách a mzdě. Musí pracovat, poslouchat a žít v chudobě. Jsou to vykořisťovaní.“

Vrstvu lidí, kteří ovládají výrobní prostředky, Guttmann popisuje takto: „Rozhodují o tom, co se bude vyrábět, jak, kde a za jaké ceny, jaké mzdy, prémie a odměny budou vypláceny a jak bude prováděna distribuce společenského produktu. Jejich moc rozhodovat o výrobních prostředcích a procesech a disponovat s výrobky je neomezená, přitom vždy podřízená vyšší moci uvnitř své vlastní třídy. V této kolektivní hierarchizované organizaci ovládají tito lidé výrobní prostředky monopolním způsobem, tedy s vyloučením všech ostatních, neprivilegovaných vrstev společnosti. Rozhodují tak i o rozdělování národního důchodu a sami si na něm i bez zásluh nárokují co největší podíl. Jsou to vykořisťovatelé.“

A následuje snad nejzásadnější vyjádření toho, na čem byl zločinný komunistický režim založen: „Každá buržoazie — přinejmenším v klasickém kapitalismu — ovládá ‚své‘ výrobní prostředky individuálně, kdežto ruská vládnoucí třída ovládá výrobní prostředky kolektivně pomocí hierarchické organizace. V klasické kapitalistické společnosti si dělník může vybrat, kterému kapitalistovi bude prodávat svou pracovní sílu — ale musí ji tomu či onomu prodat, jinak nemůže vyžít. V Rusku především pracovní síla všech dělníků patří společně celé mase vykořisťovatelů. V kapitalistickém systému dělník prodává svou pracovní sílu dočasně. Podle průměrné mzdy ve společnosti je mu placeno za její hodnotu. Zatímco kapitalista si přivlastňuje její nadhodnotu, kdy hranice mezi hodnotou a nadhodnotou se určuje na volném trhu práce ekonomickými zákony, které platí automaticky. V Sovětském svazu pracovní síla patří státu, aniž by si ji kupoval: hranice mezi podílem patřícím dělníkovi a vyprodukovanou nadhodnotou není určena zákony hodnoty. Shora je stlačována vykořisťovatelskými choutkami byrokracie, které jsou prakticky neomezené, a zdola ji velmi nerovnoměrně tlačí nahoru riziko vymření dělnické třídy.“
(…)

Celý článek čtěte v červnovém čísle měsíčníku FORUM 24+.