Kdysi se mě někdo z mých přátel zeptal, za jakých okolností jsem schopen říci o nějakém člověku, že zklamal moji důvěru. Odpověděl jsem mu, že taková věc je velmi těžká a že jde především o způsob takového činu. V každém případě by mně musel někdo opravdu ublížit, a pak bych s ním přerušil všechny styky. Vcelku však mohu říci, že se taková věc v mém životě ještě nepřihodila. Mám totiž jen pár dobrých přátel, kteří jsou mně názorově blízcí a kterým zatím věřím. Ale stát se může cokoli.
Tak to ovšem chodí v našem někdy radostném, někdy strastiplném občanském životě, ale ne v politice. Politik je člověk, od kterého by se takovéto záporné jednání dalo očekávat, protože je otrokem určitých zákulisních intrik a mezistranických dohod. Ale přesto by si měl zachovat svoji tvář, ale hlavně odpovědnost vůči svým voličům. Vždyť on je vlastně tím člověkem, kterého občan-volič zaměstnává, a jehož zvolil ve svobodných volbách. Očekává od něho plnění slibů, které mu předtím dal. Zářným příkladem takové politické neodpovědnosti je německá kancléřka paní Angela Merkelová. Představitelka země mých předků (moje babička totiž pocházela z Krkonoš a byla německé národnosti), paní, které jsem si vždy osobně vážil za její prozíravou politiku ve prospěch Německa.
Když se poprvé ujmula kancléřského úřadu, měl jsem o ní to nejlepší mínění. Splňovala tehdy všechny atributy německého lídra. Dodnes vyniká svými vyjednávacími schopnostmi včetně sjednocování různých názorů ve své straně, i v celé koalici CDU-CSU. Tenkrát jsme si všichni říkali, že její nástupnictví v čele Německa je adekvátní těm dobám, kdy zde působil dnes už exkancléř pan Helmut Kohl. Guru evropské integrace, sjednotitel obou německých států. Jeho činy vstoupily do dějin, tak jako neméně odvážné činy jeho předchůdců. Občane tehdejšího tzv. „Východního bloku“ nemohou dodnes zapomenout na angažování se jeho bývalých kolegů v boji o demokracii a sebeurčení občanů těchto států. Osobnosti opravdu nezapomenutelné: první kancléř po druhé světové válce pan Konrad Adenauer, který byl ve své funkci v těch nejhorších dobách studené války. Dalším neochvějným bojovníkem za svobodu v Sověty ovládaném bloku byl pan F J Strauss, dlouholetý předseda CSU a bavorský premiér. Pan Strauss si tehdy dovolil kritizovat i to, k čemu oficiální němečtí politici neměli odvahu.
V tomto dějinném kontextu bychom mohli právem očekávat, že poselství těchto postav německé politiky bude ukládat jejím nástupcům totéž: obranu nedotknutelnosti jejich území, a současně i ochranu vnějších hranic Evropy, jejímž vedoucím představitelem tato země nepochybně je. Taková výzva je dnes stále více aktuální, protože demografická struktura dnešní Evropské unie se od těch dob rapidně změnila. Dospěla do jakéhosi společenství nezávislých států, jehož chod koordinuje Evropská komise, která byla určitým způsobem hierarchie svobodně zvolena. Paní kancléřka Merkelová však na rozdíl od svých bývalých kolegů učinila pravý opak: svým nedávným výrokem „Wir schaffen das“, dala průběh chaosu, který nemá obdoby. Jako bludička v bažinách přilákala do Německa a posléze do celé Evropy neúměrné množství migrantů ze zemí postižených různými válečnými konflikty. Lidi různých kultur a náboženských vyznání. Ústy německých občanů a zčásti i všech evropských národů veřejnost ubezpečovala, že my všichni to zvládneme. Je to známka politické neodpovědnosti, anebo snaha o PR-strategii před nadcházejícími parlamentními volbami v Německu? Toť otázka.
A tak nošení lidově vypadajících kostýmů a láska k bližnímu svému v době, kdy Evropská unie bojuje o svoji budoucí podobu, nenahradí skutečnou snahu řešit palčivější problémy, které zde existují. Ona si však asi neuvědomuje, že tato krátkozrakost se ji může do budoucna značně vymstít. Damoklův meč už zvolna padá v tom smyslu, že volební preference CDU-CSU klesly během poslední doby o 10 %. Důvod k zamyšlení.
Průzkumy veřejného mínění jasně prokázaly, že občané nezávislých evropských států už mají dost přehmatů, které jim vedení v Bruselu v poslední době předkládá. Občané se už nechtějí podřizovat jeho rozkazům, aby mezi ně byli chaoticky integrováni lidé, kteří zde rozsévají jen teror a neklid. (Stoupající pumové útoky to ostatně jen potvrzují). Nabízí se též otázka, proč bohaté arabské země toto migrační šílenství nefinancují z vlastních kapes? Vždyť jim jsou svou mentalitou daleko bližší, než my v Evropě. Proč podporují svými penězi islámské radikály, kteří jsou všeho příčinou? Odpověď na tyto otázky je univerzální: klid a mír na našem kontinentu jsou pro ně neakceptovatelné. Pěstují tím jen podhoubí pro svoje čachry s cenami ropy na světových trzích. Krásná představa. Oni si cpou kapsy a Evropa to všechno platí!
Bruselští mocipáni by si měli konečně uvědomit, že lék na tento neduh je jen jeden: neprodyšné opevnění vnějších evropských hranic. Pokud všechny problémy, s kterými se Evropská unie v současné době potýká, nezvládnou řešit, měli by do jednoho včetně paní kancléřky Merkelové odstoupit a svá místa uvolnit schopnějším lidem.
Balada je literární útvar, který nikdy nekončí dobře. Její zakončení je vždy tragické. Uvidíme, zda k tomuto závěru dospěje i Evropská unie.