Je ráno. Celou noc jsem přemýšlel o tom, co mi přinese dnešní den. Kromě předem domluvených schůzek mě však čeká ještě jedna anabáze. Musím sehnat další potencionální zákazníky, což je v dnešní době velmi obtížné. Tuto činnost mi však nikdo nezaplatí. Mám strach, abych sehnal obživu a abych uspokojil základní životní potřeby.

Můj zdravotní stav mi to však dovoluje jen v omezené formě. Od narození jsem totiž postižen těžkou zrakovou vadou, která mě naprosto vyřadila z trhu práce. Jsem odkázán na jediné povolání, a tím je ladění pian.

Současná vládní garnitura mě svým počínáním stále více zahání do kouta. Obavy z budoucnosti mě pronásledují dnem i nocí. Den usilovných starostí o práci je poznamenán další noční můrou. A tou je projekt nazvaný Elektronická evidence tržeb (dále jen EET), který prosazuje ministr financí pan Andrej Babiš a současná vládní koalice.

Jsem velice smutný z urážek, které adresuje pan ministr financí nám živnostníkům. Že prý jsme všichni zloději, protože neplatíme daně. Nevím, kde na toto nehorázné nařčení přišel. Mě osobně uráží tato slova tím víc, o co jsem znevýhodněn vlivem svého zdravotního postižení vůči celé společnosti. Já jsem stát nikdy o nic neokradl, a nehodlám tak činit ani do budoucnosti.

Spíše bych to řekl jinak. Že je tomu zcela naopak. Stát pod vedením současné vlády podlamuje mé duševní zdraví starostmi o každodenní chléb. Tato situace nastává hlavně tím, že zavádí pro soukromé podnikatele nevyhovující podmínky pro jejich činnost, což ještě komplikuje přebujelá byrokracie ve státním sektoru. Tento trvající stav a EET, pokud bude schválena parlamentem, to vše může mít katastrofální dopad na tuto sféru.

Můj pracovní den je naplněný cestami za prací, dlouhými i krátkými. Kromě ladění pian v různých institucích provádím tu samou práci i v domácnostech, což obnáší dlouhé procházky pěšky, protože auto řídit nemohu. Nedovedu si vůbec představit, jak budu na těchto cestách přenášet kromě brašny s nářadím ještě příslušenství na EET. A to nemluvím o tom, za co ho vlastně koupím, když zakázek stále ubývá. Slevy na daních, s kterými se vláda stále ohání, mi budou k ničemu, protože ho budu muset koupit za hotové peníze. Nedovedu si představit ani to, že státní orgány budou informovány o živnostníkově obchodní strategii, kterou celá léta budoval.

My živnostníci přece nemůžeme za to, že současný ministr financí pan Andrej Babiš nasliboval svým voličům, že vybere více daní než minulé vlády a že svůj slib nemůže nyní splnit. Proto vymyslel projekt EET, a při každé příležitosti nás bezdůvodně napadá. Ve skutečnosti zastírá to, že své sliby není schopen splnit normální cestou.

Den za dnem pokračuje stejný příběh. Prožívám noci plné obav a starostí z toho, jaké vyhlídky mám do příštích let. Noci plné obav o demokratickou budoucnost tohoto státu. Snad jednou přijdou i doby, kdy si daňový poplatník bude pokládat za čest platit státu daně, aniž by byl kýmkoli donucován. Stát mu však musí na oplátku poskytnout všechny podmínky k tomu, aby mohl svobodně podnikat.

Končí pracovní den živnostníka postiženého těžkou zrakovou vadou. Je čas jít spát a doufat, že příští noci nebudou tak bezesné jako dosud.

■ ■ ■

Jmenuji se Josef Machač a je mi 54 let. Jsem od narození postižen těžkou zrakovou vadou, která mě naprosto vyřadila z běžného života. Narodil jsem se v malém městečku Jilemnici v Krkonoších, kde jsem také vychodil základní školu. Po jejím ukončení jsem započal studium na konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. Zde jsem studoval hlavní obor klarinet a vedlejší obligátní nástroj klavír. Protože se jednalo o školu pro zrakově postižené, vyučovalo se na ní kromě nástrojů a hudebně-teoretických předmětů i ladění pian, jelikož se počítalo s tím, že by mohlo toto povolání rozšířit budoucím absolventům pole jejich působnosti.

Těsně po jejím absolutoriu jsem nastoupil místo ladiče klavírů v tehdejším Československém rozhlase, kde jsem působil v nahrávacích studiích a ladil piana pro naše nejpřednější umělce, kteří si mě dodnes zvou ke spolupráci, pokud něco v rozhlase natáčejí. Současně jsem založil svoje jazzové trio, s nímž jsem živě koncertoval.

Po změně politického klimatu v roce 1989 jsem nastoupil cestu soukromého podnikatele v oboru ladění klavírů. Jednak proto, že místo, které jsem doposud zastával, tehdejší Československý rozhlas zrušil, a jednak proto, že od mládí bylo mým snem se tímto způsobem živit. S nynějším Českým rozhlasem spolupracuji dodnes.

Dobu rozvíjejícího se svobodného podnikání jsem využil i k tomu, abych se svou kapelou vyjížděl do zahraničí, kde jsem sklidil nemalé úspěchy. Kromě toho se po celý tento čas zabývám hudební kompozicí. Napsal jsem několik scénických hudeb k rozhlasovým hrám a také několik písní pro naše renomované zpěváky. Dále různé drobné skladby k rozličným účelům.

V současné době, která není k nám živnostníkům zrovna přátelská, musím věnovat všechny svoje schopnosti shánění zakázek. A v pozici těžce zrakově postiženého člověka to není zrovna lehká záležitost.