Josef Pazderka, zahraniční zpravodaj České televize v Polsku, mluví o kauze nalezení spisu o spolupráci Lecha Wałęsy s polskou Státní bezpečností v 70. letech v pozůstalosti bývalého komunistického ministra vnitra. Boj o výklad polské minulosti se změnil v prudký politický zápas plný trpkosti a smutku.
Co dnes víme o tom, co se v letech 1970-1976 vlastně stalo? Jak to bylo s údajnou spoluprací vůdce Solidarity s polskou tajnou policií? Může to nějak zásadně ovlivnit pohled historie na něj?
Řadu věcí víme a řadu pořád ne. Fakt, že se mladý elektrikář Wałęsa, osamělý a stále trochu naivní účastník tehdejších dělnických protestů v Gdaňsku i okolí, dostal v roce 1970 do hledáčku tajné komunistické policie, která ho vyslýchala a nutila ke spolupráci je všeobecně známý. Zmiňoval to opakovaně i sám Wałęsa v řadě rozhovorů, většina polských historiků to bere jako fakt. Spor je o detaily těchto kontaktů: co z tehdejších schůzek Wałęsy s tajnými reálně vyplývalo, zda ho získali ke spolupráci (dobrovolné nebo vynucené), jak případně vypadala, jak dlouho trvala a zda tento fakt nějak ovlivnil budoucího vůdce opozičního hnutí Solidarita v dalších letech i po roce 1989.
Sám Lech Wałęsa o svých kontaktech s tehdejší komunistickou tajnou službou mluvil opakovaně v minulosti, často o této části své biografie ale mlžil a překládal různé verze, které později popíral. Nejčastěji uváděl, že komunistickým tajným tehdy „něco podepsal“, aby se jich zbavil, ale nikdy nebyl aktivním, placeným agentem, který by někomu uškodil. Dodával ihned, že po pár letech veškeré kontakty ukončil, aby se k nim nikdy nevrátil. Pro upřesnění dodávám, že jde o sedmdesátá léta, kdy ještě opoziční hnutí Solidarita neexistovalo a komunistická policie byla ve svých zásazích i metodách velmi brutální.
Ve Wałęsově pozdějším lavírování ohledně detailů údajné spolupráce hrál a dodnes podle historiků hraje roli jak Wałęsův vrozený narcismus, tak po roce 1992 obavy z politické konkurence, která se tuto skvrnu v jeho životopise pokusila využít k jeho veřejné diskreditaci. A to i přesto, že v kruzích opoziční Solidarity byla informace o Wałęsových dřívějších kontaktech s tajnou policií všeobecně známá už od počátku osmdesátých let minulého století. Panovalo v ní ale přesvědčení, že svou mimořádnou činností v Solidaritě všechny tyto případné hříchy mládí dávno napravil a odčinil.
Proč to je tedy dnes téma?
Ono je to téma od roku 1989. A může za to hlavně politika, ale taky Wałęsova úporná snaha tu skvrnu ze sedmdesátých let nějak „zamazat“. Poprvé aféra jeho údajné spolupráce s SB vyplavala na povrch v roce 1992, kdy byl Wałęsa prezidentem. Jeho protivníci ho později obviňovali, že si tehdy několikrát vyžádal v archivech komunistické tajné policie svůj spis a zničil v něm některé kompromitující dokumenty. Wałęsa to popírá, byť později ve svém klasickém nejasném stylu připustil, že „některé dokumenty zničil…“ .
Nejsilněji ale tato aféra vybuchla v roce 2008, po vydání knihy „Státní bezpečnost a Lech Wałęsa: Příspěvek do životopisu“ (SB a Lech Wałęsa: przyczynek do biografii). Její autoři, pravicoví historici Slawomir Cenckiewicz a Piotr Gontarczyk se v ní tehdy pokusili na základě dochovaných dokumentů zmapovat Wałęsovy kontakty s komunistickou tajnou policií v sedmdesátých letech. Na základě nepřímých důkazů tvrdili, že Wałęsa v roce 1970 podepsal SB závazek ke spolupráci pod krycím jménem „Bolek”, několik let donášel na své tehdejší spolupracovníky v gdaňské loděnici, přijímal za to od tajné policie peníze a v roce 1976 svoji spolupráci s ní ukončil.
Wałęsa ale obvinění autorů knihy odmítl a bránil se u soudu. Soudci tehdy konstatovali, že autoři knihy využili ke svým tvrzením jen nepřímé důkazy a to je málo. V jejich neprospěch navíc vypověděl i někdejší spolupracovník komunistické SB Edward Graczyk, který měl podle nich právě v roce 1970 zverbovat Wałęsu ke spolupráci s tajnou službou. Graczyk nepopřel, že se s Wałęsou několikrát setkal, ale odmítl, že by ho získal k pravidelné spolupráci. Autoři knihy po prohraném soudu obvinili Wałęsu z manipulací, lhaní a ovlivnění Graczyka ve svůj prospěch.
Dokumenty, které se čerstvě našly v domě bývalého komunistického ministra vnitra Kiszczaka, mají ve velké míře dokazovat to, co tvrdili už v roce 2008 právě historici Gontarczyk a Cenckiewicz. Obsahují údajný Wałęsův závazek ke spolupráci z roku 1970, složku jeho zpráv pro komunistickou tajnou policii z let 1970-76 a taky záznamy o vyplacených částkách za tyto služby. Polský Ústav národní paměti označil nalezené dokumenty za dobové originály, teprve nyní ale zkoumá grafologicky jejich pravdivost. To potrvá týdny, ne-li měsíce. Do té doby není možné stoprocentně potvrdit, že jde o pravdivé dokumenty, byť pro to existuje řada nepřímých náznaků.
V čem se liší Wałęsova verze od toho, co říkají nové materiály?
Wałęsa pravdivost nově nalezených dokumentů popírá a tvrdí, že jde o další ze série podvrhů, které se na něj pokoušela vyrobit komunistická Statní bezpečnost už v osmdesátých letech a které teď – vědomě nebo nevědomě – využívají jeho političtí oponenti. Pravdou je, že komunističtí tajní policisté se už v osmdesátých letech skutečně pokoušeli šířit ve Wałęsově okolí podvrhy o jeho údajné spolupráci s komunisty a tím ho diskreditovat.
Wałęsa ale zároveň není schopný jednoznačně popsat, co se kolem něj v sedmdesátých letech dělo. Jednou vše odmítá jako podvrhy, pak říká, že něco podepsal, jindy mluví o slibu mlčenlivosti, který dal „neznámému člověku”, pak zase o kontaktech s tehdejší polskou komunistickou kontrarozvědkou atd. To samozřejmě jeho kritiky dráždí a podle nich jen potvrzuje, že s komunistickou tajnou policií skutečně kdysi spolupracoval.
Pro úplnost je potřeba dodat, že celý spor je taky velmi nepříjemnou veřejnou hádkou bývalých spolupracovníků z opozičního hnutí Solidarita. Někteří Wałęsovi tehdejší kolegové (Wyszkowski, Gwiazda, v roce 2010 tragicky zesnulá Anna Walentynowicz) mu po roce 1989 nemůžou příjít na jméno a vyčítají mu, že se nedokázal k tehdejší spolupráci dávno přiznat. A jak už to v takto osobních sporech bývá, nechybí v tom další výčitky, urážky a velmi silná slova.
Kdo byl generál Kiszczak a proč ty materiály schovával?
Generál Czeslaw Kiszczak patřil k polským komunistickým špičkám a nejvlivnějším lidem v Polsku osmdesátých let minulého století. Bývalý šéf vojenské rozvědky a kontrarozvědky se stal v roce 1981 pravou rukou generála Jaruzelského při zavádění tzv. výjimečného stavu a zátahům proti opozičnímu hnutí Solidarita. Poté se stal komunistickým ministrem vnitra a řídil většinu akcí proti opozici – tedy i pokusy zdiskreditovat a porazit vůdce Solidarity Lecha Wałęsu. Koncem osmdesátých let minulého století se Kiszczak za komunistickou stranu účastnil jednání s opozicí, byl u tzv. Kulatého stolu v roce 1989, ze kterého se postupně zrodilo novodobé demokratické Polsko. Krátce poté Kiszczak odešel úplně do politického ústraní.
Později byl několikrát formálně obviněn ze zločinů z dob totality. Odsouzený ale byl jen v případě smrti několika protestujících horníků v dole Wójek v roce 1981 a za účast v tzv. „nezákonném organizovaném spolčení“. Trest 4 let vězení mu ale soud zmírnil a později úplně odložil kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Kiszczak zemřel v listopadu 2015 ve Varšavě a je pohřbený na tamním pravoslavném hřbitově. Proč si materiály o údajné spolupráci Wałęsy i jiné dobové archiválie schovával doma není dodnes jasné. Pokud by šlo skutečně o autentické dokumenty a ne kopie nebo podvrhy, bylo by to podle polských zákonů nelegální.
V písemnostech, čerstvě zabavených polským Ústavem paměti národa, je každopádně taky Kisczakův dopis z roku 1996, adresovaný řediteli Státního archivu ve Varšavě (Archiwum Akt Nowych). V něm píše následující: „Připojené dokumenty o spolupráci Lecha Wałęsy se Státní bezpečností (SB) jsem do roku 1989 uchránil před jejich využitím ke kompromitaci jeho samotného i hnutí, kterému předsedal (myšleno opoziční Solidaritu – pozn.). Po roce 1989 pak od jejich zničení nebo využití lidmi z pravice i levice k rozehrávání politických her.“ Ředitele archivu zároveň Kiszczak ve zmíněném dopise žádal, aby zasílané dokumenty zveřejnil až 5 let po jeho (tj. Kiszczakově) smrti. Proč nakonec dokumenty i zmíněný dopis Kiszczak do varšavského archivu neposlal a co ještě mohl jejich zadržováním sledovat, je předmětem nejrůznějších spekulací a dohadů.
Jakou roli hrála ohledně spisů na Wałęsu vdova po Kiszczakovi?
Po smrti svého muže v listopadu 2015 se zmíněné dokumenty snažila prodat nynějšímu polskému Ústavu národní paměti (IPN). Jeho mluvčí tvrdí, že za ně chtěla 90 000 zlotých (tj. v přepočtu přes půl miliónu korun). Nejde jen o dokumenty o Wałęsovi, podle IPN je to celkem šest šanonů s nejrůznějšími dobovými archiváliemi – rukou i strojem psanými dokumenty a fotografiemi. IPN na základě nabídky Kisczakové zalarmoval policii a ta zmíněné dokumenty zabavila v Kiszczakových domech (teď stejným způsobem prohledává domy dalších komunistických prominentů). Kiszczaková později v médiích zdůvodnila svůj krok tím, že jí ho poradil před smrtí manžel.
Je to náhoda, že se ty dokumenty objevily právě nyní? Hraje v tom nějakou roli polská pravice?
Pokud vdova po Kiszczakovi nelže, není důvod se domnívat, že šlo o nějakou koordinovanou akci. Jak už to ale v současném Polsku bývá, z předání a zveřejnění dokumentů o kauzek Bolek je ihned obrovský politický spor. Wałęsovi příznivci kritizují hlavně polský Ústav paměti národa, který dokumenty velice rychle zveřejnil a teprve nyní zkoumá grafologicky jejich pravdivost. Ředitel IPN Lukasz Kamiński k tomu dodává, že ústav jen dělá svoji profesionální práci a nechce být součástí žádných politických her. Důležitější ale je, že kauza Bolek se stala velmi rychle další rozbuškou ostrého souboje mezi polskou pravicí Jaroslawa Kaczyńského a jejími oponenty z liberálnější části polské společnosti. I Wałęsou samotným.
O co v tom sporu mezi Wałęsou a bratry Kaczynskými jde?
O osobní animozity, msty, ale taky výklad nedávné historie Polska. Wałęsa i bratři Kaczyńští byli blízcí spolupracovníci z opozičního hnutí Solidarita v osmdesátých letech. Lech a Jaroslaw Kaczyńští byli varšavští intelektuálové, Wałęsa zemitá dělnická ikona z Gdaňsku, nějak ale nacházeli společnou řeč. O jeho epizodě s komunistickou SB v sedmdesátých letech s velkou pravděpodobností bratři Kaczyńští věděli a nepřekážela jim. Wałęsa byl v té době už nezpochybnitelnou ikonou Solidarity, jejíž dávná minulost nehrála velkou roli. Pro některé to bylo naopak vlastně plus – člověk, který na počátku lavíroval, nabral sílu a stal se pro komunisty nesmiřitelným protivníkem.
Wałęsa se stal po pádu komunismu v roce 1990 polským prezidentem, Jaroslaw Kaczynský šéfem jeho kanceláře. Když ho Wałęsa po vzájemných sporech v roce 1991 odvolal, vytáhl na něj Kaczynský se svými přáteli brzy právě kartu tajné spolupráce s komunisty. Známá je tehdejší demonstrace z ledna 1993 před prezidentským palácem s transparenty „Agent Bolek do Moskvy“ atd. Od té doby je ten spor politický, hořce osobní a postupně nabírá nebývalé rozměry. Zatímco Wałęsa a jeho věrní právě politikou ospravedlňují jeho mlžení a kličkování ohledně sedmdesátých let, pro polskou pravici se Wałęsa stal ztělesněním všech hříchů postkomunistické transformace – absence důkladných lustrací, potrestání totalitních špiček, zvláštní shovívavosti ke komunistické totalitě atd.
Nejde už zdaleka o nějaká sedmdesátá léta a tehdejší epizodu osamělého dělníka z Gdaňsku. Wałęsa je v tomto pojetí ztělesněním tiché spolupráce části elit Solidarity s postkomunisty i po roce 1989 – právě proto, že na něj údajně měli kompromitující materiály. Kauza Kiszczak a jeho dokumenty do tohoto schématu zapadá perfektně. Pro pravicová média je tedy Wałęsa aktuálně ztělesněním všeho postkomunistického zla, proti čemuž se v Polsku postupně zvedl veřejný odpor. Země je ale hluboce politicky rozdělená a každý se drží své verze. A do toho osamělý a znechucený Wałęsa, ikona Solidarity a nositel Nobelovy ceny míru, který malou a dávnou skvrnu ve svém životopise znovu popírá, připouští a pak zase odvolává. Je to celkově hodně smutný pohled.
