ROZHOVOR / „Konspirační teorie plní ve světě nějakou smysluplnou funkci. I když jsou samy převážně lživé, pro svoje příjemce jsou důležité,“ říká Josef Šlerka, odborník na problematiku dezinformací a konspiračních teorií a vedoucí oboru Studia nových médií na Ústavu informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě UK. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, kde se vlastně konspirační teorie berou, kdo jim věří a jak se s nimi dá bojovat.

Co jsou vlastně konspirační teorie? Jak se dají definovat?

Na to je celá řada názorů. Já patřím k těm, kteří se domnívají, že konspirační teorie obvykle vycházejí ze tří klíčových principů, které formují jejich základní strukturu. První z nich je myšlenka, že „nic není náhoda“. Podle tohoto principu je svět řízen záměrem, a pojmy jako náhoda nebo shoda okolností jsou zcela opomíjeny. Je to, jako by všechno, co se děje, bylo předem naplánováno a zamýšleno.

Druhý princip je, že „nic není tak, jak se zdá“. Tento princip vyjadřuje, že realita je často zkreslená nebo skrývána těmi, kteří stojí za konspiracemi. Existuje snaha o to, aby ti, kdo manipulují s pravdou, nebyli odhaleni, nebo aby vypadali v očích veřejnosti nevinně.

A konečně, třetí princip, „vše je propojeno“, vyplývá z přesvědčení, že vzhledem k absenci náhod můžeme v událostech najít vzorce a propojení. Konspirační teoretici tedy často věnují mnoho času a úsilí hledání souvislostí mezi různými událostmi a konspiracemi, což vede k odhalení zdánlivě zjevných vzorců.

Jak tyto principy ovlivňují vnímání reality těmi, kdo věří v konspirační teorie?

Tyto principy mohou výrazně zkreslit vnímání reality. Když lidé přijmou myšlenku, že nic není náhoda a vše je propojeno, mohou začít vidět vzory a spojení i tam, kde nejsou. To vede k přesvědčení, že za každou událostí nebo jevem stojí skrytý záměr. Tato tendence k hledání vzorců a spojitostí může způsobit, že lidé přehlédnou jednoduché vysvětlení nebo odmítnou akceptovat náhodnost jako součást života.

Podle mne je ale důležité rozlišovat mezi vírou v jednotlivé konspirační teorie a celkovým konspiračním myšlením. Téměř každý člověk někdy uvěří nějaké konspirační teorii, ať už kvůli nedostatku informací, emocím či jiným faktorům. To však nutně neznamená, že dotyčný vykazuje konspirační myšlení jako svůj převládající způsob uvažování o světě.

Je proto užitečné vnímat rozdíl mezi náhodným přijetím ojedinělé konspirační teorie a konspiračním myšlením jako hlubším nastavením mysli. Zatímco první je relativně běžné, druhé představuje závažnější problém s potenciálně negativními dopady na jedince i společnost. 

Je důležité ale říct, že ačkoli většina konspiračních teorií se ukáže jako nepodložená, historie nám ukazuje případy, kdy se zdánlivě neuvěřitelná tvrzení nakonec potvrdila jako pravdivá. Například dlouho před oficiálním odhalením projektu MK-Ultra, který zahrnoval neetické experimenty CIA na lidech, včetně podávání LSD nic netušícím subjektům, existovaly konspirační teorie o tajných vládních experimentech s drogami.

Podobně před odhalením Watergate se tvrzení o špionáži a krycích operacích ze strany Nixonovy administrativy považovala za konspirační teorie. Tyto případy ukazují, že ačkoli bychom měli být obecně skeptičtí ke konspiračním teoriím, nemůžeme je všechny automaticky odmítat jako nepravdivé. Je důležité každou teorii posuzovat individuálně na základě dostupných důkazů a racionální analýzy. Zároveň však musíme mít na paměti, že historické případy odhalených spiknutí jsou spíše výjimkou než pravidlem a většina konspiračních teorií se nakonec ukáže jako nepodložená.

Kde se berou konspirační teorie? Kdo je vymýšlí?

Musíme vyjít z toho, že konspirační teorie plní ve světě nějakou smysluplnou funkci. I když jsou samy převážně lživé, pro svoje příjemce jsou důležité. Myslím, že velmi často jsou reakcí na konfrontaci s nějakou událostí či stavem, který je komplikovaný, a lidé mají potřebu ho učinit jasnějším a přehlednější. Když se tahle potřeba protne s dalšími faktory, jako je potřeba cítit se jedinečně díky přístupu k privilegovaným informacím, obrana vlastního obrazu či skupiny, když je člověk znevýhodněn, nebo vyjádření pocitů bezmoci a nedostatku kontroly, tak tu máme ideální situaci pro vznik konspirační teorie.

Ovšem někdy je potřebě po konspiračních teoriích vyhověno uměle a úmyslně. Klasickým případem jsou Protokoly sionských mudrců, které stvořila carská tajná policie. Ostatně ruské tajné služby patřily vždy k těm nejúspěšnějším ve vytváření různých konspirací, jako například, že AIDS je americká biologická zbraň vyvinutá proti Africe, a řadě dalších. 

Je užitečné vnímat rozdíl mezi náhodným přijetím ojedinělé konspirační teorie a konspiračním myšlením jako hlubším nastavením mysli. Zatímco první je relativně běžné, druhé představuje závažnější problém s potenciálně negativními dopady na jedince i společnost. 

No a pak jsou tu populističtí politici, kteří využívají konspirační myšlení a rétoriky jako spiknutí elit, obyčejní lidé, pražská kavárna a podobně. Ve chvílích, v níž je v demokracii oslabena institucionální důvěra, pak lidé snáze podléhají konspiracím. Ostatně to dobře ukázal výzkum, který jsme dělali s Paulinou Tabery, Matoušem Pilňáčkem a Marií Heřmanovou v rámci projektu SYRI s Českým rozhlasem. V něm se dobře ukázalo, že otázka důvěry v instituce společnosti je klíčová. Tím se nemyslí bezhlavé věření státu, ale takové věci jako důvěra v to, že vědci a média primárně úmyslně nelžou a že se na základní stavební kameny společnosti můžete spolehnout.

Jak se konspirační teorie šíří?

Zjednodušeně řečeno všemi médii, která jsou k dispozici. Od šeptandy, přes klasická média až samolepky na sloupech elektrického vedení. Třeba právě v případě klasické konspirace osmdesátých let o AIDS jako tajné biologické zbrani využila KGB k šíření různá lokální média čtená afroamerickou komunitou a homosexuály, odkud se šířily dál. Ostatně třeba v českém prostředí máme televizní kanál CS Mystery, který jede často konspirační pořady nejhrubšího zrna. Nesmíme totiž zapomínat, že konspirace jsou také byznys. Takže třeba právě kanál CS Mystery vlastní slovenská mediální skupina JOJ GROUP, která patří oligarchické ​​J&T.

Nicméně největší změnu v posledních desetiletích přinesl samozřejmě internet a zejména pak sociální média, jako jsou Facebook nebo síť X či TikTok. Tyto platformy umožnily rychlé a široké šíření konspiračních teorií, a to díky algoritmům, které podporují sdílení obsahu, na který lidé více reagují a dávají mu větší pozornost. Což různé konspirace bývají. Navíc absence tradičních kontrolních mechanismů jako editorská práce v novinách umožňuje, aby se i ty nejdivočejší teorie mohly šířit bez ověření.

A nesmíme zapomenout na vlivné osobnosti a mediální postavy, které někdy konspirační teorie propagují pro svůj vlastní prospěch, což celou situaci ještě zhoršuje. Ať už je to Donald Trump, nebo Andrej Babiš. Vlastně mi připadá, že tohle je ta nejhorší cesta. Konspirace tak získávají politickou legitimitu.

Jak přesně proměnil nástup internetové komunikace a sociálních sítí šíření konspiračních teorií?

Nástup internetové komunikace a sociálních sítí znamenal revoluci ve způsobu, jakým se konspirační teorie šíří, a výrazně zintenzivnil tento proces. Internet a sociální média umožnily anonymním jednotlivcům oslovit masové publikum na bezprecedentní úrovni, což dříve nebylo možné. Dnes může kdokoli dosáhnout stejně širokého publika jako mainstreamová média. Navíc je tu vidět absence tradičních ochranných mechanismů, jako je redakční kontrola.

Algoritmy sociálních médií navíc prezentují uživatelům personalizovaný obsah založený na jejich preferencích, což může postupně zužovat jejich informační zdroje a pohledy na svět. Homogenní online komunity vzájemně posilují konspirační přesvědčení svých členů, přičemž zastánci konspiračních teorií mají tendenci tyto příspěvky více lajkovat a sdílet.

K tomu přidejme fakt, že různí zahraniční aktéři, jako je Rusko a Čína, běžně využívají různé automatizované či lidmi poháněné falešné účty, aby šířily dezinformace či konspirace s jasnými strategickými záměry.

Proč lidé věří konspiračním teoriím?

Klíčovým prvkem je podle řady odborníků koncept „epistemického vakua“. Tento termín odkazuje na situace, o kterých už jsme mluvili, tedy chvíle, kdy lidé cítí nedostatek jasného, přesvědčivého vysvětlení pro složité události nebo situace ve světě, což vede k hledání jednodušších, i když někdy zavádějících odpovědí. 

Některé osobnostní rysy a kognitivní styly činí některé lidi více náchylné k konspiračnímu myšlení. Patří sem paranoidní nebo podezíravé myšlení, excentricita, nízká důvěra v ostatní, silnější potřeba cítit se speciální, nebo vnímání světa jako nebezpečného místa. Také tendence vidět smysluplné vzory tam, kde žádné neexistují, a silná orientace na intuici místo analytického myšlení. K tomu přidáme pocity úzkosti, nejistoty, bezmoci a nedostatku kontroly, které mohou vést lidi k hledání východiska v konspiračních teoriích, jež nabízejí pohodlného obětního beránka a činí svět srozumitelnějším, a máme před sebou poměrně komplexní pohled.

Tou poslední ingrediencí je pak obecně něco, co můžeme označit za absenci institucionální důvěry. Něco jako elementární důvěru ve fungování státu, médií, vědy a podobných institucí. Pokud bychom se na to chtěli podívat z větší perspektivy, tak můžeme říci, že konspirační teorie vyplňují epistémické vakuum ve chvílích, kdy lidé přestávají věřit běžným institucím v jejich fungování.

Vlivné osobnosti a mediální postavy někdy konspirační teorie propagují pro svůj vlastní prospěch. Konspirace tak získávají politickou legitimitu.

Panuje přesvědčení, že zastánci konspiračních teorií jsou často nevzdělaní. Je v tomto stereotypu nějaká pravda?

Tento stereotyp je příliš zjednodušující a neodráží plně složitost této problematiky. Výzkumy ukazují, že vztah mezi úrovní vzdělání a sklony k věření v konspirační teorie je mnohem komplexnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Skutečně existují důkazy naznačující, že nižší úroveň vzdělání může být spojena s větší příklonem k konspiračním teoriím. Avšak tento faktor nelze izolovat od ostatních a přičítat mu rozhodující váhu. Vzdělání, či spíše jeho nedostatek, je jen jedním z mnoha faktorů, které přispívají k víře v konspirační teorie.

Důležitější se zdají být psychologické aspekty, jako je potřeba jednoduchých řešení, pocit bezmoci nebo subjektivně vnímané sociální postavení. Tyto faktory ovlivňují, jak lidé vnímají a interpretují informace, a mohou vést k větší přitažlivosti konspiračních teorií bez ohledu na úroveň vzdělání. A znovu opakuji, zásadní roli hraje také důvěra v mainstream.

Navíc, ačkoli se může zdát, že značná část zastánců konspiračních teorií má nižší vzdělání, průzkumy ukazují, že více než polovina populace USA věří alespoň v jednu konspirační teorii. To ukazuje, že přitažlivost konspiračních teorií není omezena jen na jednu sociodemografickou skupinu. Ostatně podobná je situace i u nás.

Jednoduchá redukce na vzdělání nepostačuje pro pochopení tohoto složitého fenoménu.

Jsou konspirační teorie nebezpečné?

Na jednu stranu konspirační teorie představují reálné nebezpečí nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost. Na individuální úrovni mohou mít vážné psychologické a emoční dopady. Lidé, kteří věří v konspirační teorie, často zaznamenávají zvýšené pocity bezmoci, úzkosti, hněvu a paranoie, což může poškodit jejich duševní zdraví a sociální vztahy. Konspirační teorie mohou také vyvolat cílené útoky na specifické skupiny, což vede k sociálnímu napětí a rozdělení. Například antisemitské teorie zvyšují pocit ohrožení a úzkosti v postižených komunitách, což může vést k jejich izolaci a zhoršení sociálních vazeb.

Z hlediska společenského představují konspirační teorie hrozbu tím, že podkopávají důvěru v instituce, jako jsou vláda, média a vědecké autority. Tím ohrožují stabilitu demokratických společností a civilního života.

Jedním z nejextrémnějších projevů nebezpečí konspiračních teorií je jejich schopnost motivovat k násilným činům. I když jen malý podíl věřících může přistoupit k takovým akcím, jejich široké rozšíření poskytuje podporu a legitimaci těmto krajním činům.

Významným způsobem konspirační teorie erodují sociální důvěru, snižují občanské zapojení a v některých případech vedou k extremistickým akcím, což je dělá značným nebezpečím pro společnost.

Jenže je tu také strana druhá, a tou je svoboda slova. Jinými slovy s konspiracemi nejde bojovat tak, že je zakážete nebo bude cenzurovat. 

Takže jak se s nimi dá bojovat?

Boj proti konspiračním teoriím je složitý, ale existuje několik strategií, které se ukázaly být účinné a které je třeba různě kombinovat. Jednak posilování důvěry v instituce. To by mělo být výsledkem promyšlené strategické komunikace státu. Pak je tu výuka kritického myšlení, která patří mezi nejúčinnější způsoby, jak snížit věrohodnost konspiračních teorií. Nicméně se projeví až za velmi dlouhé období. 

Další je inokulace, nebo „prebunking“, což je varování lidí před technikami šíření dezinformací a vystavení je oslabeným verzím konspiračních teorií dříve, než se setkají s těmi skutečnými. To může pomoci vybudovat odolnost. Toto je efektivnější než pokusy o vyvracení teorií po jejich přijetí.

Konspiraci, že princezna Diana byla zavražděna tajnými službami, věří či spíše věří u nás každý čtvrtý občan.

Přístup k věřícím v konspirační teorie s empatií jako k „společnému hledači pravdy“ a jemné otázky, jak dospěli k jejich přesvědčení, může vést k tomu, že začnou své závěry přehodnocovat. Přímé vyvracení faktů totiž často selhává. Stejně jako apel na emoce a racionální protiargumenty po expozici konspiračním teoriím bývají neúčinné a mohou dokonce mít opačný účinek. Nejnadějnější strategiemi se zdají být preventivní opatření – podpora kritického myšlení, mediální gramotnosti a důvěry, dříve než se konspirační teorie uchytí, a empatie při přístupu k těm, co jim uvěřili, aby se v nich zasadili semínka pochybností. 

No a pak je tu práce státu, který musí umět ochránit svobodu slova a zároveň úspěšně zasahovat pro vnějším aktérům, jako jsou ruské tajné služby.

Jaké jsou v Česku nejrozšířenější konspirační teorie?

U nás můžeme najít širokou škálu konspiračních teorií, které reflektují nejen globální trendy, ale také lokální historické a sociální kontexty. Navíc se to celé vyvíjí v čase. Takže třeba dnes už tolik asi nejedou konspirace o kuponové privatizaci, které tvrdily, že byla schválně dopředu naplánovaná tak, aby mohli zbohatnout předdomluvené skupiny. Navíc, jak ukázal třeba náš výzkum, tak alespoň jednu konspirací považuje za možnou většina české populace.

Nicméně mi připadá, že stále hrají prim konspirace, které se rozšířily během pandemie covidu-19, které zpochybňující závažnost onemocnění, účinnost vakcín, nebo dokonce tvrdící, že virus je uměle vytvořený. Naopak tu najdeme relativně málo bláznivých konspirací, jako je teorie o chemtrails, která tvrdí, že vlády rozprašují z letadel chemikálie k ovlivnění počasí nebo kontrole populace.

Druhým takovým okruhem jsou konspirace spojené s představou depopulace světa, ty se častečně kryjí s těmi covidovými, ale mají také vlastní podoby jako třeba konspirace o cíleném snižování počtu Evropanů pomocí migrace z muslimských zemích. 

No a nakonec jsou tu evergreeny, třeba to, že princezna Diana byla zavražděna tajnými službami, čemuž věří či spíše věří u nás každý čtvrtý občan.