HISTORIE / „Nejmenuji se, jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“ Těmito slovy se představuje cizinec v novele Krysař z pera spisovatele a politika Viktora Dyka. A možná ve skutečnosti byl doopravdy nikým, možná vůbec neexistoval. Přesto se tento muž s píšťalou stal legendou a příběh, který ho obklopuje, po celá staletí vábí historiky, umělce i všechny milovníky záhad.

„Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi; slunnými i ponurými, pláněmi a horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne. Povím vám něco, cizinko, která se umíte tak zvonivě smáti. Nikdy jsem nepískal plným dechem; byl to vždy tlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by za mnou…“ líčí Dyk v jednom ze svých nejčtenějších a nejznámějších prozaických děl. 

Dolnosaské městečko Hameln před 740 lety, na sklonku června 1284, postihla podle historiků doopravdy jakási tragédie. Pověst, která se poté v jeho uličkách následně zrodila, vypráví příběh o zradě, pomstě, morálních dilematech a důsledcích neplnění slibů. Přesné kulisy a průběh skutečných událostí však podléhají historickým výkladům i uměleckým zpracováním. A možná právě ta neznámá pravda na celém příběhu láká nejvíce.

Všude samé krysy

Píše se rok 1284. Hameln už podle pověsti celé roky trápí přemnožené krysy, radní jsou bezradní. Do města přichází jako na zavolanou neznámý vysoký muž v pestře barevných šatech, v ruce třímá stříbrnou píšťalu. Nikdo ho nikdy před tím neviděl, nikdo neví, kým je a odkud pochází. Tvrdí o sobě, že je krysař a že dokáže zamořené město od velkých hlodavců zachránit.

Radní jásají a s vidinou čistého města tajemnému cizinci nabídnou tučnou odměnu, pokud se mu obtížný úkol doopravdy podaří splnit. Krysař přiloží k ústům svou píšťalu. Line se z ní táhlá melodie a krysy z celého města jsou z ní jako omámené. Ze všech ulic, ze všech sklepů i stok se najednou sbíhají k nohám pištce a následují tu podivnou, čarovnou hudbu. 

A tak kráčí krysař a hejno krys za ním, jdou až do řeky Vezery (Weser), kde se hlodavci utopí. Celé město jásá. Do vyplacení slíbené odměny se však radním nechce. Pod pohrůžkou šatlavy ho vyženou z města. Spokojeně si mnou ruce – zbavili se krys a nestálo je to ani jednu minci. 

Vrátí se, aby se pomstil

Krysař zuří, nezmůže však nic. 26. června 1284 se do města vrátí, plný zloby i touhy po pomstě, odhodlaný vzít si něco mnohem drahocennějšího, než jsou peníze. Opět začne hrát na píšťalu. Tentokrát však její tóny okouzlí hamelnské děti.

Okouzleni hudbou, na sto třicet dívek a chlapců následuje tajemného pištce skrze východní městskou bránu a stále dál. A pak – jako by se děti do země propadly. Závěr pověsti se různí. Ve verzi zřejmě nejznámější se před krysařem otevřela hora a všechny je pohltila, v jiné postihl děti stejný osud jako dříve krysy, krysař je nechal všechny utopit.

Bratři Grimmové vdechli během 19. století příběhu více pohádkový nádech – vyprávějí, že navzdory kouzelné píšťale se přece jen dva svědci událostí vrátili, ovšem jeden slepý a druhý němý, jeden neviděl, druhý nemohl mluvit, takže se Hamelňané nikdy o osudu svých potomků nedozvěděli. O slávu příběhu se svým zpracováním zasloužil v 19. století také anglický básník Robert Browning, tragédii zveršoval i německý básník Johann Wolfgang Goethe.

Vstříc propasti

Viktor Dyk do své novely, vycházející nejprve pod názvem Pravdivý příběh v časopisu Lumír v letech 1911 a1912, vložil prvek nešťastné lásky krysaře k měšťance Agnes. Ze svého zármutku krysař okouzlí všechny obyvatele města, vyvede je z něj ven a nechá je naskákat do propasti pod horou Koppel. Přežije pouze jeden rybář a malé, nevinné batole.

Příběh se smutným koncem nepřestává ožívat ani v modernějších dobách– například i v loutkovém filmu Krysař z roku 1985, na divadelních prknech v muzikálu od Daniela Landy, v inscenaci brněnského Divadla Radost či ve snímku F. A. Brabce z roku 2003.

Důkazů, že pravděpodobně městečkem Hameln otřásla na sklonku června 1284 nějaká podivná událost, existuje několik. Už skleněná mozaika v hamelnském kostele někdy od roku 1300 zobrazovala muže v pestrobarevných šatech, hrajícího ho na píšťalu a v obklopení dětí. Okno sice bylo někdy v druhé polovině 17. století zničeno, avšak dochovaly se jeho přesné popisy a na jejich základě byla vytvořena přesná kopie mozaiky.

Všechny zmizely

„Dnes je to sto let, co naše děti odešly,“ stojí v jednom záznamu v rukopisu z roku 1384. Vůbec nejstarší popis toho, co se údajně mělo odehrát, podává ale až Lüneburský rukopis ze zhruba poloviny 15. století. „Třicetiletý mladík, pohledný a mimořádně dobře oblečený (…) přešel most a vstoupil do města Vezerskou branou. Pak začal po celém městě pískat na stříbrnou flétnu podivuhodného tvaru,“ vypráví.

A pokračuje: „Všechny děti, které tuto flétnu slyšely, v počtu asi 130, ho následovaly ven na takzvanou kalvárii a místo soudu. Tam zmizely, takže nikdo nemohl vypátrat, kam se které z nich podělo. (…) Našel jsem to v jedné staré knize. A matka děkana Johanna von Lüdeho viděla, jak děti odešly.“ Krysám trvalo ještě více než jedno století, než se do příběhu prohryzaly. Příběhy z doby před polovinou 16. století o nich mlčí.

Nezodpovězených otázek zůstává stále mnoho, uspokojivě je zodpovědět se pokoušelo nespočet badatelů napříč staletími a teorií se zrodilo zrovna tak. Staly se děti oběťmi nějaké místní epidemie nemoci a krysař zosobněním smrti? Či nedospělí obyvatelé města podlehli doposud plně neobjasněnému jevu, nazývanému jako taneční mor? Nešťastníci při něm měli tak silné nutkání neustále tančit, až ztráceli vědomí vyčerpáním, někteří umírali. 

Smrt, nebo otroctví

Jiní teoretikové viní přírodní katastrofy, další zase rituální vraždy, ta zřejmě nejdivočejší hypotéza dokonce ukazuje na samotné rodiče a jejich touhu zbavit se hladových krků. Německý filozof a teolog Gottfried Wilhelm Leibniz se domníval, že potomci Hamelňanů mohli být odvedeni verbířem do dětské křížové výpravy mířící do Jeruzaléma, aniž by dosáhli svého cíle, a buď po cestě zemřeli, nebo skončili v otroctví. A možná to bylo úplně jinak.

Německý archivář Wolfgang Wann se snažil rozplést záhadu po celý svůj život. V jeho posmrtně vydané knize z roku 1984 s názvem Krysař z Hamelnu tvrdí, že hamelnské děti odešly na Moravu. A krysař byl ve skutečnosti takzvaný lokátor, člověk, jehož si najímala šlechta či církev, aby kolonizoval neosídlené oblasti.

Jmenoval se prý Body – podobně jako jedna z moravských vesnic, Boden, dnešní Podomí nedaleko Vyškova.

Olomoucký biskup Bruno von Schaumburg, který se nedaleko Hamelnu narodil, podle Wolganga Wanna pověřil Bodyho, aby hamelnská mládež založila na Moravě ves s názvem Hamlíkov. Jenže během husitských válek lehla popelem, a i když byla úspěšně znovu obnovena, na sklonku 16. století zanikla úplně. Teprve lékař a profesor Ervín Černý Křetínský na konci 20. století objevil její pozůstatky. 

„V Moravském zemském archivu jsem nakonec objevil zmínku o tom, že obyvatelé Ruprechtova chodí po cestě na Kuchlov, která vede nad vsí Hamlíkov. Pak už bylo snadné v nezvykle příkrém svahu takzvaného Psího žleba najít zbytky zaniklých stavení,“ líčil své pátrání. 

A zrodila se pověst

Ani tato teorie ale nemusí být pravdivá, přesvědčivé důkazy stále chybějí. Například německý jazykovědec a profesor Jürgen Udolph se domnívá, že hamelnská mládež kolonizovala oblasti v Braniborsku, kde založila vesnici Hammelspring. Pokud jsou domněnky o mladých kolonizátorech pravdivé, je možné, že jejich příbuzní už o nich nikdy nedostali zprávu, vzdálenosti byly tehdy pro obyčejného člověka obtížně překonatelné.

Hamelnští samozřejmě o bolestné ztrátě mluvili. Mluvili o ní i další lidé, každý si k příběhu přidal to své, až se zrodila pověst, která si začala žít svým vlastním životem.

Jak podotýká Zuzana Adamová ve své studii Pověst o krysaři, publikované v časopise Česká literatura: „Tak prošla během staletí pověst tolika peripetiemi, aby v různých pojetích a zpracováních umělců různých národů vyjadřovala vždy jiné a jiné ideje. Společný však zůstal u všech jeden rys: symbol krysaře jakožto představitele jakéhosi vyššího životního ideálu, protipólu obyčejnosti, symbol umělce proti šosáctví, symbol fantazie proti přízemnosti.“