HISTORIE / Je 15. února roku 1933. Franklin Delano Roosevelt se už brzy oficiálně postaví do čela Spojených států amerických. Svého nového prezidenta toho dne vítá v Miami dav lidí. Mezi nimi čeká na správnou chvíli vrah. Když vzduchem třesknou výstřely, k zemi klesne starosta Chicaga Antonín Čermák, rodák z Kladna. Zašeptá prý ještě: „Jsem rád, že jsem to byl já, a ne vy, pane prezidente…“

Stal se ztělesněním amerického snu, víry, že tvrdou prací a houževnatostí se lze z chudých poměrů vypracovat na úspěšného muže, který má sílu hýbat dějinami. Antonínu Josefu Čermákovi se to opravdu podařilo – z dítěte vyrůstajícího v chudých poměrech se stal jedním z nejvýznamnějších demokratických politiků Spojených států amerických. V čele Chicaga stál pouhé dva roky, přesto jeho jméno oslavují lidé dodnes.

Od patnácti let pracoval v dolech

Narodil se v květnu roku 1873 v rodině kladenského havíře. Nebyly mu ani dva roky, když se jeho rodina kvůli hospodářské krizi po pádu na vídeňské burze přestěhovala do USA, aby si zde vybudovala nové živobytí.

Jeho otec si našel práci v Braidwoodu, městě vzdáleném asi sto kilometrů od Chicaga. Když bylo Antonínovi patnáct, začal rovněž pracovat v dole, poháněl muly obstarávající důlní dopravu. Spokojený však nebyl, veškerý volný čas proto věnoval samostudiu. Když v roce 1889 odmítl pracovat za jeden dolar a deset centů denně a jménem svých spolupracovníků požadoval zvýšení mzdy, byl z práce vyhozen. 

Antonín Čermák se přestěhoval do Chicaga, vyzkoušel nejrůznější zaměstnání a šetřil každou minci. V devatenácti letech si otevřel vlastní živnost, povoznictví. Dařilo se mu v profesním i osobním životě – oženil se s Češkou Marií Hořejšovou, stal se otcem tří dcer. Svůj obchod nakonec předal otci a bratrovi a začal nahlížet do světa politiky.

Coby člen Demokratické strany byl zvolen poslancem za stát Illinois, úspěšně kandidoval do městské rady Chicaga a nakonec se v roce 1931 stal jeho starostou. Postavil se do čela tehdy druhého největšího města Spojených států amerických, v němž žilo více než sto tisíc Čechů a Slováků. A stal se vůbec prvním chicagským starostou, který se nenarodil v Americe a nebyl anglosaského či irského původu. 

Válka s mafií

Věděl, že před ním leží nelehký úkol. Chicago v té době platilo za zločinecké město prolezlé mafií v čele se slavným gangsterem Al Caponem a i kvůli korupci se topilo ve finančních problémech. Čermák se nezalekl. Svého předchůdce Billa Thompsona obvinil, že se nechal gangy podplácet, aby je nechal být, a sám vyhlásil mafii válku. A podle názoru mnohých lidí se mu právě boj s organizovaným zločinem nakonec stal osudným. 

Na svou rodnou zem Čermák nikdy nezapomněl. V rámci své cesty po Evropě v roce 1932 zamířil i do Československa, slovy tehdejších novin se jeho cesta podobala „triumfálnímu návratu vítěze do své domoviny“. V rozhlasu tehdy prohlásil, že Chicago je druhým největším „českým“ městem hned po Praze. Navštívil také své rodné Kladno a věnoval městu peněžní dar pro chudé.

Přátelil se s prezidentem

Podzim roku 1932 se ve Spojených státech amerických nesl ve znamení prezidentských voleb. Vítězství v nich dosáhl demokratický kandidát Franklin Delano Roosevelt nad republikánem a dosavadní hlavou země Herbertem Hooverem. Čermák Rooseveltovi srdečně blahopřál. Oba muže kromě členství v Demokratické straně pojilo i dlouholeté přátelství.

Krátce před inaugurací, 15. února 1933, přicestoval Roosevelt v rámci dovolené a odpočinku do Miami na Floridě. Spousta lidí se sešla, aby ho pozdravila a spatřila nového prezidenta na vlastní oči. Roosevelt nechal zastavit vůz a pronesl z něj krátký projev. Když dohovořil, přistoupil k němu Antonín Čermák, aby mu potřásl rukou, poděkoval za podporu, kterou Roosevelt slíbil jeho městu, a projednal možnost půjčky na výplaty městských zaměstnanců. V tu chvíli však na vůz již mířil svou zbraní italský přistěhovalec Giuseppe Zangara.

„Uslyšel jsem ránu, výstřel, pak několik dalších. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se starosta Čermák kácí k zemi,“ vzpomínal Roosevelt později. „Zastavil jsem vůz u podia pro hudebníky, dali jsme Čermáka do mého auta. Jeho puls netepal. Měl jsem levou ruku kolem něho. Držel jsem ho celou cestu do nemocnice. Jeho puls se lepšil…“

Výrok, který možná nezazněl

Když těžce raněného starostu nakládali na nosítka, Roosevelt se na něj usmál a povzbudivě mu stiskl ruku. Čermák zašeptal: „Jsem rád, že jsem to byl já, a ne vy, pane prezidente.“ Jeho slova oblétla a dojala celý celý svět, dodnes zdobí Čermákův pomník v Miami i pamětní desku v Kladně na místě, kde stával jeho rodný dům. Vůbec poprvé je otiskly noviny Chicago Tribune, aniž by slavný výrok podepřely konkrétním svědectvím. Většina historiků tak pochybuje, zda byl vůbec kdy vyřčen.

Zangara svým revolverem zasáhl pět lidí. Kromě Čermáka, jehož střela trefila do pravé strany hrudníku, zranil ještě čtyři osoby. Prezident Roosevelt vyvázl bez zranění. Podle amerického profesora politologie Jeana Edwarda Smithe útočníka po první ráně udeřila do paže svou kabelkou jistá Lillian Crossová, žena stojící vedle něj, a Zangara tak minul.

Dejte mi sto let vězení

Po střelbě se na něj okamžitě sesypali lidé okolo, následně ho zadržela policie. Třiatřicetiletý Giuseppe Zangara byl chudý samotář, který od šesti let pracoval jako dělník, bojoval s nesnesitelnými bolestmi břicha, způsobenými podle lékařů srůsty v oblasti žlučníku, a ze svého těžkého života obviňoval všechny ostatní. Zejména představitele státu, prezidenty a vlády, bohaté a mocné. Ty všechny k smrti nenáviděl.

Ve vězení se přiznal ke čtyřem pokusům o vraždu. „Mám ve své ruce zbraň. Zabíjím krále a prezidenty jako první a potom všechny kapitalisty,“ nechal se slyšet. Když vyslechl svůj rozsudek, osmdesát let za mřížemi, prohlásil: „Čtyřikrát 20 je 80. Ach, soudce, nebuď lakomý. Dej mi sto let.“

Zprávy o pokusu o atentát na nově zvoleného prezidenta a zranění chicagského starosty otřásly veřejností nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Československu, kde lidé doposud chovali v paměti Čermákovu nedávnou návštěvu. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk zaslal Čermákovi do nemocnice telegram s nadějí na brzké uzdravení. Sám Roosevelt se nechával pravidelně informovat o Čermákově stavu. 

Ten se střídavě zlepšoval a zhoršoval. Navzdory všem snahám lékařů ale 6. března 1933, devatenáct dnů po atentátu a dva dny pro Rooseveltově inauguraci Čermák následkům průstřelu plic a následné infekci podlehl. 

Vrah si vysloužil smrt

Ze Zangary se rázem stal vrah. Byl znovu souzen a tentokrát odsouzen k trestu smrti, popraven byl už za pouhé dva týdny po Čermákově skonu. List Chicago Evening American napsal: „Je tragédií, že hlavní obětí pomatené mysli přistěhovaleckého vraha, jenž volal ‚Já bych nezabil žádného dělníka‘, je starosta velkého města, který sám se narodil v cizině, jako hoch pracoval v dolech a vyšvihl se k vůdcovství a moci železnou vytrvalostí a statečností.“ 

„Z těchto slov vysvítá i jeden z motivů úcty k Antonínu Čermákovi, protože byl ztělesněním amerického ideálu člověka, který se dopracuje úspěchu svou vlastní tvrdou prací, takzvaného selfmademana,“ podotýká historik a ředitel Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně Zdeněk Kuchyňka.

Roosevelt po Čermákově smrti pronesl: „Není třeba podotýkati, že smrt starosty Čermáka dotýká se mne velice hluboce a osobně. Mimo tragický řetěz okolností, jichž smrt jeho je následkem, velmi vřelé přátelství a velmi veliká úcta pro schopnost starostovu, jeho přátelství a oddanost k přátelům, učinily by tuto ztrátu pro mne velmi těžkou za každých okolností. Statečný zápas, který vedl, ukazuje jasně, jak báječnou odvahu měl. Celá země a zvláště velké město Chicago budou velice postrádati jeho silného a odhodlaného charakteru.“

Jméno žije dál

Zaplněnými chicagskými ulicemi byla rakev se zesnulým starostou převezena na Český národní hřbitov, kam se s ním podle odhadů přišlo naposledy rozloučit 150 tisíc lidí. A smutek zavládl i v Kladně – v den Čermákova úmrtí vlály na všech veřejných budovách smuteční prapory, aby, jak psal dobový regionální tisk, „hlásaly celému kraji, že dotrpěl poctivý, snaživý a ušlechtilý muž, který našemu kraji a celé Československé republice získával jen přátele“.

Jeho jméno neupadlo v zapomnění za oceánem ani v jeho rodné zemi. Zatímco v Chicagu je po něm pojmenována 20 mil dlouhá ulice 22nd Cermak Road a stanice chicagského metra 54th Cermak Station, v Čechách nesou Čermákovo jméno ulice v Kladně a v pražském Bubenči. Pomník Antonína Čermáka v Kladně dokonce v roce 2013 navštívil jeho vnuk, Anton Cermak Kerner.

Spekulace víří dodnes

Ihned po atentátu se vyrojily domněnky, že nikoliv na Roosevelta, ale právě na Čermáka ve skutečnosti mířila zbraň. Spekulace přiživil v roce 1959 gangster jménem Roger Touhy. Po propuštění z věznice prohlásil, že Zangarova střelba měla krýt skutečného střelce, který cílil na starostu pro jeho neustálé narušování činnosti mafie. „Zangara mířil na Čermáka od samého začátku, a to na příkaz Al Capona,“ uvedli zase v roce 1993 chicagští historikové Don Hayner a Tom McNamee. Přesvědčivé důkazy ovšem chybějí a FBI všechny neoficiální teorie dosud popírá.

„Podle všeho měla být kulka určena nastupujícímu šéfovi Bílého domu. Ale dodnes najdete lidi, kteří si myslí, že to bylo jinak,“ uvedla pro Český rozhlas Čermákova prapraneteř Kajon Cermak. Jméno jejího předka je prý v ulicích Chicaga známé a oslavované dodnes.

Dodala: „Pro lidi je zajímavý i jeho skromný původ. To, že jako kluk prodával z pouliční káry dřevo na topení. Přičítají mu zásluhy i za to, že je v Chicagu tolik parků. Nikdy jsem sice nenašla důkazy, že to byla jeho osobní iniciativa, ale v Chicagu se traduje, že nebýt jeho, bylo by město mnohem víc z betonu.“