Snad každý, kdo sleduje „hlas lidu“, totiž onen proud komentářů, úvah a stesků, kterými lidé ventilují své úzkosti a hněvy, nemůže přehlédnout stoupající počet výroků zavrhujících demokracii. Nemám k dispozici žádná tvrdá data, abych tento trend dokázala, ale i bez nich jsou skepse a znechucení z veřejných věcí patrné. Odpor k demokratickému uspořádání je jen vrcholem celé hory podobných animozit: vůči liberální společnosti s jejími svobodami a lehkomyslností, vůči politice po listopadu 1989, vůči západnímu světu, tedy vůči USA a Evropě, vůči Izraeli, vůči NATO, vůči věřícím, vůči cizincům, vůči menšinám, dokonce vůči důchodcům, sirotkům a postiženým…
Putin je katalyzátor
Teprve v posledních letech a měsících se stále zřetelněji vyjevuje, že tyto destruktivní nálady mají i svůj katalyzátor, snad jen jeden z mnohých, ale aktuálně nejsilnější. Tím katalyzátorem je příval ruské, rozuměj putinovské, propagandy, která dříve nenápadně, ale nyní již otevřeně vyvolává nacionalistické vášně a barvotiskové vzpomínky na předlistopadový sovětizovaný ráj, útočí na tradiční hodnoty naší svobodné, tolerantní, ale také zlenivělé evropské společnosti.
Putinovské Rusko se dopustilo zjevné a nepopiratelné agrese vůči sousednímu suverénnímu státu, již to by mělo stačit k jednoznačnému postoji Středoevropanů, nehledě na historickou paměť a na tvrdou zkušenost s ruskou hegemonií. V České republice však již probíhá studená“ „občanská“ „válka“: na jedné straně stojí občané vyznávající prozápadní, liberální a demokratické principy včetně ochrany lidských práv a svobody, na druhé straně stojí ti, kteří nejen omlouvají, ale dokonce vítají napadení Ukrajiny, stejně jako nekriticky oslavují každý krok a výrok ruského prezidenta a odsuzují vše, co přinesl listopad 1989.
Jistě, rozdělená společnost v našich zemích je již velmi dlouho, jdeme-li časem zpět, dojdeme snad k reformaci, ne-li ještě dále. „Dvojí lid“ v našich zemích býval rozdělený tu vírou, tu jazykem, tu národní identitou, tu vztahem k panovníkovi či k republice, v novější době poměrem k nacistickému či ke komunistickému režimu. Podobnou krizí si prošla viktoriánská Anglie v 19. století. Konzervativní politik a spisovatel Benjamin Disraeli popsal tento rozkol v románě „Sybil aneb Dva národy“. V jeho době šlo o bohaté a chudé Brity, kteří stáli proti sobě jako cizinci. Viktoriánská společnost díky rozvaze svých politiků a také díky silné parlamentní demokracii toto rozdělení překonala a vytvořila jeden houževnatý a životaschopný národ.
V rozdělenosti umíme žít
Nejsme jednotní a kdo ví, zda jsme kdy byli. Ale naučili jsme se svou rozdělenost překonávat, žít s ní. Její hloubka a zničující síla se vyjevuje v dobách krizí, nebo, jako je tomu v posledních letech, v době nezasloužené svobody a z ní pocházející úzkosti a zmatku. Přiznejme si, že naši společnost kromě jiných těžkostí nyní rozděluje častá nemožnost dovolat se práva, mnohé zjevné nespravedlnosti a nezasloužené strádání těch, kteří vinou různých lotrů upadli do bídy. Je zřejmé, že oba poslední prezidenti svými výroky ono rozdělení zřejmě záměrně prohloubili.
Mentalita občanské války zde již je, a byť nejde o krvavý konflikt, je to skutečná krize, která nás oslabuje. Důvěra v demokracii u části občanů klesá a volání po silné ruce diktátora, nebo dokonce po vládě cizí mocnosti, můžeme slyšet stále častěji. Ti z nás, kdo brání demokracii, si jsou vědomi tohoto rozdělení a vzrůstající agresivity ve společnosti. Před námi je velice těžký úkol: nejen ubránit demokracii a důvěru v ní, to nebude tak těžké, neboť prakticky není jiné reálné alternativy, ale těžší bude udržet společnost při takové míře vzájemnosti, citlivosti, solidarity, rozvahy, moudrosti a střízlivosti, aby její rozdělení aktuálně doprovázené úmyslně vybičovanými vášněmi zůstalo pouze kratičkou epizodou společných dějin a aby nám zbyla energie na řešení skutečných krizí, kdy půjde o naše přežití.
