Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
FEJETON / Čím jsem starší, tím víc bývám alergický na kategorické soudy. Samozřejmě z toho vyjímám soudy s nadčasovou platností, jakými jsou kromě Desatera třeba i vyargumentované a v obecné rovině neprůstřelné formule Kantova kategorického imperativu nebo čtyři kategorie vin za nacismus (a vlastně jakýkoli totalitarismus) Karla Jasperse. Tam všude pojem „kategorický“ sedí.
Mluvím však o rychlosoudech, které jak rychle vyvozeny, tak rychle sviští mediálním prostorem, až jsou obecně brány jako samozřejmá pravda. Takovou zaručenou pravdou, již slýchám už čtvrt století, bývá „anachronické“ připomínání komunismu, normalizačního, stalinistického a všech jeho odrůd, jež mají stejné podhoubí jako fašismus.
Přitom ti, kdo s takovými pravdami o smrti bolševismu přicházejí, jsou často živoucím důkazem opaku. Mečiar i Fico, stejně jako u nás Babiš, Okamura, Zeman i Klaus, byli či jsou jen jeho odchovanci, pokračovateli a živým důkazem další, patrně nezničitelné existence celého fenoménu.
Blbost kvete v každém věku
Ano, je třeba to konečně říci naplno. Už před třiceti lety byly soudným, kriticky uvažujícím myslím jasné a nepřijatelné autoritářské tendence některých dodnes vzývaných politiků – a ještě před pár dny Klausův klon Petr Macinka považoval Fica a jeho fašizující partaj, oslovující to nejhorší ve slovenské duši, za klasickou, legitimní sociálnědemokratickou stranu.
Podobně jako Putin i všech šest posledně jmenovaných politiků, navzdory jejich měnící se pravolevé rétorice, bylo a je čirým dědictvím komunismu, extraktem jeho nejhorších stránek, jež vedly zatím vždy neomylně ke katastrofám. A přesto znovu čteme a slýcháme, že kritika komunismu je dávno odbytá, jednou provždy vyřízená věc. Mladším generacím prý dnes stejně vzdálená jako nám kdysi třicetiletá, rakousko-pruská nebo první světová válka. Svatá prostoto!
Tyto názory mě znovu přesvědčují o smutné pravdě, že blbost kvete v každém věku. Stejně u teenagerů, u babišokamurovských zlostných babek a dědků stejně ostentativně až chlubivě nevzdělaných a už tím blízkých svému idolu. Hladí ho nicméně s tímtéž tupým, odevzdaně připitomělým výrazem ve tváři, jako ženy ve třetí říši toužily se aspoň dotknout svého kníratého Mesiáše – ten se také považoval za legitimního socialistu a mluvčího dělníků a měl to v názvu strany i ve stanovách.
Nebo o kus dál, v Itálii, zaslepeni pýchou nafouklé, do sebe zahleděné, na tribunách se naparující obludy a měchuřiny, rovněž socialisty jménem Mussolini. Také on, dříve než za blahosklonného odhlížení Společnosti národů barbarsky napadl a rozbombardoval bosým Habešanům obydlí, se vyhoupl k moci hlavně – čím vlastně?
Pochody proti demokracii
V principu tímtéž jako Babiš, Mečiar, Fico, Orbán i Putin, všude najdeme i při všech propastných rozdílech téhož společného jmenovatele – vzývání mas, většinou dělnických, populismus a politiku jako technologii moci. Hřímání proti korupci, proti prohnilé a zpuchřelé parlamentní žvanírně, intelektuálům, zkažené moderní společnosti, západním a dalším agentům, menšinám, migrantům.
A zbytku užaslého světa muselo být to frenetické nadšení zfanatizovaného davu tehdy stejně nepochopitelné, jako nám teď připadá absurdní úspěch u poloviny národa s úctyhodnou 250 let starou demokracií (!) zase jiné nafouklé megalomanské bubliny, naparující se na jiných tribunách, totiž duchovního a mravního primitiva jménem Donald Trump.
I když, pravda, jemu se fašistoidní lidový „pochod na Řím“, rozuměj washingtonský Kapitol, na první pokus nezdařil – zjevně přece jen americká demokracie dosud stojí na daleko pevnějších základech než ta výmarská i italská před sto lety nebo československá před pětasedmdesáti.
Ale nezoufejte, příznivci pochodů proti demokracii, také Adolfovi se jeho násilný pouliční puč proti demokracii na první dobrou nezdařil! A nevadí, když ten, kdo násilný pochod na Kapitol zpunktoval, půjde symbolicky do basy, vždyť i sám Adolf krach své pouliční akce vykoupil mírňoučkým vězením, v němž měl ideální podmínky k napsání životního díla Mein Kampf, zaručené kuchařky cesty k moci a válce, kterou určitě Putin zná nazpaměť.
Dojde-li kdy i v ruském imperialistickém samoděržaví, bezkonkurenčně největším na zeměkouli, k nějaké „perestrojce“, možná i tamní Vožď svět jednou obdaruje podobným knižním veledílem sepsaným v base. Bude o „jeho boji“ za opuštěnou Matičku Rus, která, ač sama obkličuje svými chapadly půl světa, nám konečně vysvětlí, jak je chuděrka malá obklíčená. Oko nezůstane suché.
Malý slovenský a český kopíráček
A jako přes malý slovenský kopíráček má se to u sousedů i s Ficem, který se neštítí, aby získal hlasy tamních fašo-bolševiků, krýt zločiny i vraždy. A to jak na mezinárodním poli (Putin), tak pro změnu i doma (kauza Kuciak). A myslíte si opravdu, že česká demokracie a česká občanská společnost stojí na méně prohnilých základech než u výše jmenovaných zemí těsně před světovými katastrofami? To by téměř polovina zdejšího elektorátu svými hlasy, za podpory prodejných novinářských mozků, nesměla už patnáct let delegovat provařeného slovenského estébáka a dotačního podvodníka do čela různých institucí či uskupení.
Obecně platí, že čeští a slovenští pidiputinové jsou ještě trapnější a jen zdánlivě méně nebezpeční než originál. Ten, jakkoli zrůdný, je aspoň svou neskrývanou krvelačnou mocichtivostí jasný, průhledný a toxický i na dálku. Rozvíjí to nejtemnější v ruské duši – jako Hitler v germánské. Ty české a slovenské odvary už jsou pro svět jenom směšné. Přesto je i naše domácí žumpa nebezpečná, protože má schopnost toxicky zasáhnout i mediální žilobití organismu.
Její zdaleka páchnoucí odér, šířící se z Václaváku, z Mafry a odjinud, je za třiatřicet let pořád nevyvětraný a nevyvezený. Popravdě není ani kam, pokud ho sami nevyvezeme, nevyvrhneme ze sebe. Nikdo jiný to za nás neudělá. To už věděl před sto lety Carl G. Jung, že nic na tomto světě ani ve vesmíru, vnitřním i vnějším, se ani o tisícinu milimetru nezmění, nezměníme-li sami sebe.
Babišovo neustálé méééé!
Zejména u nás je u politizujících mudrlantů všech oborů snad největším obecně oblíbeným omylem teze, že po posledních volebních porážkách Andreje Babiše (stejně jako před třiceti lety po pádu komunismu a jeho odchovanců Zemana, Paroubka a Klause) jsme my, co jsme desetiletí o nich kriticky psali a štítili se důvodně jimi vlastněných médií a institucí, ztratili nepřítele.
Stejně prý ztratila nepřítele a vlastně tím i smysl své existence nezávislá hnutí, jako Milion chvilek pro demokracii. Usoudil tak mimo jiné nedávno v Českém rozhlase Plus v pořadu Pro a proti zkušený politolog Pavel Šaradín a po něm nesčetní další a další. Ti všichni oceňují minulou aktivitu podobných spolků proti Babišovi, ale podle nich je dávno hotovo, je hotovo, je hotovo – všichni bojujeme minulou válku.
A zkušená moderátorka Karolína Koubová jim to kupodivu vůbec nevyvrací, ačkoli „chvilkařské“ obhájkyni nedávného happeningu na Klárově oponuje téměř každou svou větou (což je mimochodem zcela v pořádku a chválím ji za to). Tato obecně přijímaná teze o faktickém stažení Babišovi podobných podvodných politických obchodníků z politiky platí samozřejmě dvojnásob nyní, kdy oligarcha údajně prodal své mediální impérium včetně MfD, Impulsu a Lidovek bohatému zájemci – i když jako splašená koza nadále mečí do médií: Je to pořád méééé, méééé, méééé.
Vzhledem k tomu, že tento chlapík – miliardář Pražák – nemá a nikdy neměl s médii nic společného, četl jsem už řadu důvodných podezření, že vše je jen obvyklá Andrejova fligna čili lest, dotyčný je pouhým překupníkem a Mafru koupil pro někoho jiného. Pro koho? Popravdě řečeno, moc mě to nezajímá. Zajímat mě to začne, až z příslušných mediálních kanálů, a hlavně z toho s nejlepší dávnou minulostí, se přestane šířit zmíněný odér…
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
